Pohled Seraphiny

Byla jsem na maturitním plese a stála v přeplněném sále. Alarika právě korunovali králem a tradice velela, že si musí vybrat královnu.

Srdce mi bušilo, když sestupoval z pódia a dav se před ním rozestupoval. K mému šoku se jeho oči upřely na mě. Místnost jako by zamrzla, když se zastavil přímo přede mnou. Byl tak blízko, jeho dech mě hřál na kůži. Zatajil se mi dech. Žaludek se mi sevřel a tep mi bušil v uších. Bylo to ono? Ten okamžik, o kterém jsem tajně snila?

Ale nic mě nepřipravilo na to, když mi zavrčel do ucha: „Uhni.“ S tím svým otravným úšklebkem na tváři.

Vypukl smích, když kolem mě prošel směrem ke Genevieve – k té samé Genevieve, která se den předtím vyspala s mým klukem.

Ztuhla jsem, obličej mě pálil, zatímco jejich smích sílil. Pak jsem se otočila a utekla, slzy mi rozmazávaly výhled, když jsem vyrazila ven dveřmi. Po té věci s Genevieve jsem tam vůbec neměla být, ale Elara mě donutila jít se slovy: „Je to noc, na kterou nikdy nezapomeneš, Sero.“

Měla pravdu.

„Sero, vstávej!“

Genevievin ostrý hlas mě vytrhl z noční můry. Rychle jsem oddychovala, pot mi smáčel obličej, jak mě ty vzpomínky znovu zasáhly – Alarikovo odmítnutí, to ponížení. I po pěti letech to bolelo stejně čerstvě.

Byla jsem vtažena zpět do reality a mžourala na její siluetu s rukama v bok, tvrdohlavou jako vždy.

Kdy se sem vůbec dostala?

„Řekla jsem vstávej, Sero!“ Její hlas se ozval znovu, tentokrát hlasitěji.

S podrážděným povzdechem ze mě strhla peřinu a na mé tělo se vyvalil studený ranní vzduch.

„Co je? Jsou posraný v šest ráno, Gen,“ zamumlala jsem a těkala očima z hodin na ni.

Protočila nade mnou oči. „Řekla jsi, že vstaneš brzo. Dneska jdeme běhat.“

Běhat? Kdo s tím souhlasil?

„Zvedni zadek, nebo tě vykoupu ve studené vodě,“ vyhrožovala s tím úsměvem typu „nemáš na vybranou“, který jí hrál na rtech. „Vezmi si tohle,“ ukázala na něco, co vypadalo jako ladící běžecký outfit visící přes židli, věnovala mi zářivý, vědoucí úsměv a odešla, aniž by mi dala prostor k odporu. Zmohla jsem se jen na zasténání.

Typická Genevieve – vtahuje mě do svého světa fitness a dokonalosti. Protože zůstat fit byl samozřejmě jeden z jejích mnoha úspěchů.

Jediné, co jsem chtěla, bylo lehnout si zpátky, zalézt pod deku a přitulit se k polštáři, ale protože jsem znala Genevieve, věděla jsem, že by svou hrozbu splnila. Tak jsem se vyvlekla z postele a doklopýtala do její směšně obrovské koupelny v naději, že teplá voda odplaví mou mizérii.

Ale ve chvíli, kdy jsem zavřela oči, se dovnitř vloupal Genevievin hlas jako špatná písnička puštěná pořád dokola.

„Kluci jako Alaric Vane by si nikdy nevybrali holku jako jsi ty.“

Ta slova bodla. Víc než to. Pálila jako neutichající bolest hluboko v hrudi.

„Dominic mě svedl, Sero.“

Jak to mohla vůbec říct? Jako bych byla neviditelná, jako bych nikdy neměla šanci. Dokonce ani u svého ex.

Neměla bych tu být, ne po tom všem, co se mezi námi stalo, ale přijet sem nebylo zrovna nejjednodušší rozhodnutí. Mělo mi to pomoct – utéct před bolestí – ale po jedné noci v jejím luxusním letním sídle jsem si už připadala jako největší nula. Ten dům, její bezchybný život a její neuvěřitelně krutý jazyk, všechno křičelo „Genevieve“. Tak trochu jsem doufala, že ji pár let změní – zpokorní ji – ale bohužel, nezměnila se ani o píď.

Po dlouhé a ne zrovna tiché sprše jsem se loudala dolů. S povzdechem jsem protočila oči, když jsem scházela po jejím honosném schodišti a zjistila, že ještě není dole, jak se dalo čekat. Věděla jsem, že na ni budu muset čekat. „Vždycky chodila stylově pozdě“.

Genevievin dokonalý život mi až příliš připomínal můj vlastní chaos. Její obrovská kuchyně se leskla a já pocítila osten závisti – ona měla svět, kde všechno zářilo, zatímco já se topila.

Lednice se zdála jako záchrana, vychlazená voda by mi pomohla. Ale i ta malá útěcha byla zničena, jakmile jsem lednici otevřela. Bylo to jako otevřít Pandořinu skříňku. V mysli mi probleskly včerejší obrazy Alarika – jeho tmavé, pronikavě modré oči, způsob, jakým jeho tělo vyplňovalo ten perfektně střižený oblek, pocit jeho přítomnosti v místnosti. Pořád jsem cítila to horko z okamžiku, kdy jsem do něj vrazila, stojíc tam jen v ručníku, trapná a zranitelná při tom svém praštěném tanci.

Ugh! Prakticky jsem slyšela jeho chraplavý hlas, když se mu na tváři rozlil ten podlý úšklebek – ten jeho známý výraz, ze kterého se mi vždycky rozbušilo srdce, žaludek udělal přemet a tělo se mi roztřáslo.

Obličej mi při té vzpomínce zrudl. Nesnášela jsem, že na mě pořád tak působí. Nesnášela jsem, jak jsou i teď, po tom všem, co udělal, mé myšlenky propletené s Ním.

Ugh!

Nikdy bych s ním nic mít nemohla. Nezáleží na tom, jak moc je Genevieve namyšlená nebo jak velkým pokušením Alaric je, Alaric je její snoubenec a já s ním nemůžu mít nikdy nic společného. Nikdy bych nemohla být taková holka. Musela bych se zbavit všeho, čím jsem, abych se stala někým takovým.

Jsem slušná holka. Elara mě vychovala lépe.

Nebo jsem si to aspoň myslela. Včera večer jsem si ve slabé chvíli přála být Alarikovou holkou, jen aby Genevieve pocítila aspoň zlomek té bolesti, kterou mi způsobila.

Možná jsem jen chtěla ochutnat to zakázané vzrušení – jeho tělo, jeho přítomnost.

Bože, to ne, Seraphino.

„Přestaň s tím, Sero. Máš větší srdce než oni. To je to, co tě dělá výjimečnou.“

Elara se mi vloudila do mysli.

Klídek, Elaro, není to tak, že by mě Alaric Vane mohl někdy chtít. Na plese to dal najevo víc než jasně.

Ale ať už jsem výjimečná, nebo ne, k přežití tohohle léta budu potřebovat víc než jen dobré srdce.

Mrkla jsem a uvědomila si, že jsem přelila sklenici vody. Tekutina se rozlila po lince a kapala mi na tenisky. „Sakra,“ zamumlala jsem a popadla utěrku, abych ten nepořádek utřela.

Telefon na lince zavibroval, skoro se ztratil v tom chaosu, který jsem vytvořila.

Byl to můj redaktor, a ještě než jsem si to přečetla, cítila jsem z toho zprávu o odmítnutí.

„Tvůj článek je příliš mdlý, Seraphino. Je to nudné. Měla bys zkusit jiné téma, o něčem zajímavějším nebo – o někom.“

Hleděla jsem na ta slova a cítila bodnutí hluboko v hrudi. Nebyl to jen můj text, co odmítal; měla jsem pocit, jako by odmítal mě. Znovu.

„Skvělé, prostě skvělé!“ zamumlala jsem a projížděla to. Nebyl to jen tak ledajaký text, byla to moje závěrečná práce, ta, která musela být dokonalá, a tohle byl už třetí koncept, který mi smetl ze stolu. Nesnášela jsem to. Nazval to mdlým a depresivním. Ugh! Tímhle tempem tu závěrečnou zkoušku nikdy neudělám.

Neselhávala jsem jen v té práci; selhávala jsem ve všem. A to jsem si nemohla dovolit – tohle byla moje jediná cesta z tohohle srabu, jak najít své místo ve světě, šance dokázat si, že za něco stojím.

Genevieve nakonec vtrhla do místnosti se svým obvyklým přívalem energie. Jako vždy zářila ve svém růžovém značkovém běžeckém oblečení, ani vlásek neměla neupravený. „Tady je!“ štěbetala a blýskla bezchybnými zuby v úsměvu. Jednou se na mě podívala a zvedla obočí. „Sero, vypadáš jako smrtka. Nespala jsi dobře?“

Vzbudila jsi mě v posraných šest ráno. Chtěla jsem křičet, ale rozptyloval mě ten e-mail.

„Ne.“

Zamračila se a prohlédla si mě, jako by diagnostikovala závažný problém. „Vypadáš, jako bys právě viděla hromadu sraček.“

„Je to horší. Můj redaktor,“ zasténala jsem. „Nesnáší moji práci. Prý je ‚mdlá‘ a ‚depresivní‘. Zase.“

Genevieve protočila oči tím nejdramatičtějším způsobem. „Ale prosím tě, Seraphino. Zní jako idiot. Jsi jeden z nejchytřejších lidí, co znám. Je prostě moc hloupý na to, aby ocenil tvou genialitu. Upřímně, někdo by mu měl říct, aby držel hubu.“

Frkla jsem. „Drž hubu, Arthure!“

Obě jsme se zasmály a na okamžik to bylo, jako by se všechno vrátilo do normálu. Genevieve, moje nejlepší kamarádka, moje fanynka, tu byla, připravená mě zvednout. Tahle její stránka vás nechá zapomenout na všechno ostatní. Bylo příjemné se smát, zapomenout na pár minut na své trable a mít pocit, že můj život je zase normální.

„Díky,“ usmála jsem se. „Ten běžecký komplet je mimochodem skvělý. Jak jsi vůbec věděla moji velikost?“

„Ale no tak, Sero, zapomínáš, že jsi prostě já, jen s trochou víc polstrování...“ Mrkla na mě.

V předstíraném rozhořčení mi klesla čelist, než jsem ze sebe vydala vyčerpaný smích. „Panebože, Gen.“

Protočila jsem nad ní oči. Nějak se ten včerejší vztek zdál mírnější. Možná jsem nebyla tak drsná, jak jsem si myslela; možná jsem ji potřebovala stejně tak moc, jako si ona užívala to, že ji potřebuji; možná jsem na ni neuměla držet zášť, protože byla rodina. Navzdory všemu. To jediné, co mi zbylo, co jsem mohla milovat, držet a čemu jsem se mohla svěřit.

„Ohledně té práce,“ povzdychla jsem si, „myslím, že to není Arthurem. Možná je to tím tématem. Možná je to opravdu nudné a depresivní.“

„No, jsem si jistá, že na to přijdeš, ty moje chytrolínko. A neboj – seženu ti úplně nového redaktora, někoho, kdo pozná skutečný talent, když ho vidí.“

Zvedla jsem obočí. „Vážně? To bys udělala?“

„Samozřejmě! Co bych pro tebe neudělala, Sero?“ zazubila se a já jsem nad jejími slovy málem pohrdavě odfrkla. Co by pro mě neudělala? Respektovala mě? Starala by se o mě? Nenechala by mě pod jednou střechou s Alarikem Vanem?

Kde vůbec byl?

A přesně v tu chvíli mi to došlo. Byl tady. Bydlel tady. A já ho budu muset znovu vidět. Budu se mu muset znovu postavit do tváře, budu muset tvrdě bojovat, abych si udržela odstup.

Sakra.

Právě když jsem si myslela, že se konečně začínám cítit v pohodě, představa, že se znovu setkám s Alarikem Vanem – po tom všem – mi zastavila srdce v hrudi.