V šoku zírám na ty dva muže a tisknu si peníze k hrudi. „O čem – o čem to sakra mluvíte!?“

„Tvůj milej přítel,“ řekne ten menší z nich s úšklebkem a odstrčí Danteho Rossiho, který se snaží dostat ke mně. „Prodal tě Donu Valentimu jako součást splátky svého dluhu.“

„Cože!?“ vykřiknu a vyskočím na nohy.

Do bordelu!? Oni se mě snaží donutit k prostituci!? Zavrávorám dozadu, až se zády přitisknu k pultu v zadní části baru. „To musí být nějaký omyl – máte špatnou holku –“

„Ne, nemáme,“ řekne ten první a popadne mě za paži. „Isadora Sterlingová? Jo, tvůj přítel Julian Vesper nám ukázal fotku. Poznali jsme tě, vteřinu poté, co jsi vylezla na pódium.“ Teď se nakloní blíž a civí mi do obličeje. „Taky víme, kam chodíš do školy a kde bydlí tvůj nejlepší kamarád – tak se ani nepokoušej utéct.“

„Tady,“ řekne ten druhý a strčí mi před obličej telefon, na kterém už běží video. Moje pozornost se okamžitě přiková k obrazovce, protože poznávám hlas, který slyším.

Lapnu po dechu, když si uvědomím, že je to Julian Vesper. Nakloním se vpřed a zírám na video, na kterém Julian Vesper sedí na pohovce.

Pláče, míří na něj zbraň a on prosí ty dva muže, co stojí před ním – říká jim, ať si vezmou, cokoli chtějí, že jen potřebuje víc času. Vyvalím oči, když z jeho úst vyklouznou další slova, protože jim nabízí mě.

Julian Vesper jim vyklopí všechno, i to, že dělám striptýz a kde pracuju. Když jim řekne, kolik peněz měsíčně nosím domů, povytáhnou obočí. Jeden z mafiánů na videu někam telefonuje – možná si ty údaje ověřuje? Nevím.

Ve videu Julian Vesper dál blábolí a odhaluje informace, které mě naprosto šokují. Všechny podnikatelské aktivity Juliana Vespera jsou jen zástěrka. Tajně dělal pro Malavitu černé účetnictví. Ale on prostředky Malavity zpronevěřil v domnění, že může nakupovat a prodávat kryptoměny, aniž by si toho všimli, a zisky si nechat pro sebe!

Najednou všechno dává smysl – to, jak Julian Vesper trval na tom, abychom si hrozně rychle našli nový byt, jak byl pořád zalezlý doma, jak víc pil, i to, jak mi dovolil vydělávat na splácení jeho dluhu, zatímco on dřepí doma a celý den zírá do počítače...

„Ona je – ona je navíc panna!“ vykoktá Julian Vesper ve videu s vytřeštěnýma očima. „To bude mít větší cenu, ne? Můžete ji třeba – vydražit tomu, kdo nabídne nejvíc!“

Zrudnu a z úst mi vyletí naštvané vydechnutí, nejen proto, že je to lež, ale protože se můj přítel vážně snaží vylepšit nabídku! Julian Vesper za mě nejenže nebojuje – on se snaží z té dohody vytřískat víc tím, že ty mafiány přesvědčuje o mé vyšší ceně!

Na videu mafián zavěsí a kývne na toho chlapa s pistolí. Pak se všichni tři na tom obchodu dohodnou.

Já – celá já, navždy, aby si se mnou dělali, co chtějí – za polovinu dluhu Juliana Vespera.

Při tom pohledu zblednu, protože Julian Vesper mě buď prodal za pár tisíc, nebo má mnohem, mnohem větší dluhy, než jsem si myslela.

„To stačí,“ vyštěkne ten menší muž přede mnou, vytrhne mi telefon a ten velký mě popadne za ramena. „Půjdeš s námi, krásko. Je čas jít makat.“

„Dejte ode mě ty prachy pryč!“ vykřiknu a snažím se kopat, vytrhnout se – cokoli. „Je jednadvacáté století! Nemůžete prostě kupovat holky od jejich kluků! To je směš–“

Vykřiknu a silně ho zatlačím do hrudi. Velký chlap se podívá na toho menšího, když vidí, že šílím a nepůjdu po dobrém. „Zavolej tomu parchantovi.“

Najednou se přede mnou rozsvítí FaceTime od Juliana Vespera.

„Juliane Vespere!“ vydechnu, když se jeho tvář objeví na obrazovce. „Co se – co se to děje!? Řekni těm chlapům, ať mě pustí! Já –“

„Isadoro,“ povzdechnu si Julian Vesper, ale ten hnusný úšklebek v jeho hlase mi vezme slova z úst. Úplně ztuhnu a zírám na něj. „Říkal jsem ti, že o tvoje špinavý prachy stejně nestojím – ale ty jsi na tom trvala. Tímhle sis vykopala vlastní hrob.“

Krev mi úplně ztuhne v žilách a vytlačí z nich i strach. „Řekni jim, ať mě pustí, Juliane Vespere,“ zavrčím na něj. „Jestli nechceš moje špinavý prachy, fajn, ale já už nehodlám splatit ani blbej cent z tvýho špinavýho dluhu –“

„Tak si běž pobrečet tomu svýmu ‚starýmu kámošovi‘, co mu pořád píšeš e-maily,“ vyštěkne Julian Vesper hnusným hlasem. „Ten tě z toho dostane, ne?“ Nakloní se blíž ke kameře.

Čelist mi klesne úžasem, protože – chci říct, Julianu Vesperovi jsem tolikrát říkala, jak moc pro mě dětství s Cristianem znamenalo a jak moc mi chybí. Ale nikdy bych nečekala, že mi to takhle vmete do tváře.

„Přesně jak jsem si myslel,“ řekne Julian Vesper a protočí oči. „Jsi jenom děvka, Isadoro. Pořád jen sníš o svý dětský lásce, jsi oddanější vzpomínce než mně. Kdybys mě vážně milovala, šla bys s těma chlapama dobrovolně, abys mi pomohla ten dluh splatit! Takže to byla taky lež. Vždycky jsem věděl, že jsi šlapka – že v tom strip baru děláš proto, že tě baví vzrušovat tyhle ubožáky –“

„Zavři tu svou zasranou hubu, Juliane Vespere,“ vyštěknu a k mému překvapení to udělá a jen na mě do telefonu zírá. Protože jsem s ním takhle nikdy, nikdy nemluvila. „Cristiano by se ke mně aspoň nikdy takhle nezachoval. Ale já ti to osladím,“ zasyčím, „i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou v životě udělám.“

„Jo, jo,“ řekne ten chlap, co mě drží, a odtáhne mě od telefonu. „To stačí – jdeme.“

Ten menší hovor ukončí a ten velký mě začne vléct pryč, ale já kopu a křičím a dožaduju se, aby mě sakra pustili.

Najednou se ozve rána, jako když vyletí zátka od šampaňského, a já vydechnu, jak mě postříká sekt stékající shora.

Ten chlap, co mě drží, vykřikne, pustí mě a začne si utírat obličej, do kterého mu teče proud šampaňského –

„Ach, moc se omlouvám!“ ozve se hlas Danteho Rossiho. „Jak se to mohlo stát!? Já jsem takové nemehlo!“

Ale nemám čas se na Danteho Rossiho dívat ani se snažit pochopit, jakou léčku na mě připravil – protože ten velký chlap mě pustil.

A já prostě zdrhám.