„Cože?“ Dorianovi spadla brada. Podíval se na svého otce. „Otče, já nezabíjím.“

Otec se na něj podíval a bylo mu ho v jeho situaci líto. Nedokázal ze sebe vydat ani slovo.

Morthos létala kolem Doriana, aby na něj uvrhla kletbu. „Takže po 15 lidských letech dostaneš 2 lidské roky na to, abys do sebe zamiloval člověka. Dej mi její srdce! Budeš zachráněn a nevezmu ti život!“ dodala Morthos a Dorianovo tělo zahalil silný černý vítr, zatímco Morthos kroužila kolem něj.

Po několika vteřinách byla Morthos pryč a ustal i silný černý vítr. Dorian s vytřeštěnýma očima padl na kolena. Jeho otec k němu přistoupil a sehnul se, aby mu dosáhl na ramena. Král položil ruce na jeho ramena a pohlédl Dorianovi do tváře. „Doriane, právě jsi mě zklamal. Ale nezměním názor na to, že budeš mým nástupcem,“ řekl klidným hlasem.

Dorian se na něj podíval a do očí mu vstoupily slzy. „Otče, mrzí mě, že jsem tě zklamal. Tohle jsem nečekal. Ale já nechci zabít nevinného člověka,“ řekl Dorian s pláčem.

„Musíš to udělat, Doriane. Abys získal mé odpuštění, musíš to vykonat. Učiním tě silnějším. Jsi můj syn a nástupce, zachráním ti život stůj co stůj,“ odpověděl král Valerius.

Dorian vstal a přikývl. „Vynasnažím se. Je to má chyba. Musím to pro tebe udělat,“ pronesl Dorian s odhodláním. Jeho otec se na něj usmál.

„Právě jsem se dopustil něčeho potupného pro naši rodinu a Lupiny. Znovu se omlouvám, Vaše Veličenstvo.“ omluvil se Dorian a uklonil se otci.

Reid, který vše tajně sledoval, oněměl. Žárlivost v jeho srdci stále sílí. „Dorian je opravdu jeho oblíbenec,“ zamumlal a poté místo opustil.

Dorian a jeho otec si potřásli rukama na znamení, že dohoda byla uzavřena. Dorian se na otce usmál. Jeho otec pouze přikývl a pustil jeho ruku. Dorian odešel s vážnou tváří. ‚Nezklamu svého otce,‘ pomyslel si.

Během chůze chodbou měl Dorian minout svého bratra Reida. Reid se před ním zastavil, ale nehleděli na sebe. Dorian se rovněž zastavil.

Aniž by se Dorianovi podíval do očí, Reid prohlásil: „Nemyslím si, že jsi schopen zabíjet, Doriane.“ Dorian se mu rovněž nepodíval do očí. „Ano, prozatím. Ale brzy toho schopen budu.“ odpověděl sebevědomě a znovu se rozešel rovně vpřed.

Reid vytřeštil oči a nepohnul se ani o píď. Pevně zaťal pravou pěst a z frustrace zaskřípal zuby.

Dorian došel do svého pokoje a zamkl dveře, skočil na postel a lehl si obličejem ke stropu. Vzpomínal na to, co se stalo v lidském světě. Snažil se zhodnotit, zda to, co udělal, bylo špatné, nebo správné. „Takže ten den měla zemřít. Ale já ji prostě zachránil?“ řekl si pro sebe. Pak zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Nesnažil jsem se zasahovat. To nebyl můj úmysl. Nevěděl jsem o tom,“ dodal. „Chtěl jsem jen zachránit malou holčičku, je moc mladá na to, aby zemřela,“ uzavřel to. Povzdechl si, ale stále cítil lítost. ‚Co kdybych jí nepomohl? Nemusel bych si těmito věcmi procházet. Nebyl bych prokletý,‘ pomyslel si. Poté zvedl pravou ruku a otočil ji, aby si prohlédl dlaň. „Kvůli tomu musím zabít nevinného člověka,“ zamumlal. Zaskřípal zuby a rozplakal se. Dorian je Lycaonian, který má nevinné srdce a čisté emoce. Nikdy nikomu neublížil. Vše, co kdy chtěl, bylo jen hrát si a spát. Nikdy se nezajímal o žádné ženy. Teď se ale jeho život změnil. Neměl jinou možnost než zabíjet a zachránit se.

Reid šel do ložnice jejich otce. Jeho otec seděl v posteli s přikrývkou přes polovinu těla. Reid stál u dveří.

„Vaše Veličenstvo, Dorian udělal velkou chybu a nemyslím si, že toho bude schopen. Dorian si nezaslouží být příštím králem Lycaonie.“ řekl Reid s vážnou tváří.

Král Valerius se na něj ušklíbl. „Věřím Dorianovi, vím, že to zvládne. Vybral jsem si ho, protože vím, že si to zaslouží.“

Reid vytřeštil oči a hruď se mu stáhla. Poklekl před ním. „Otče, od narození jsem se tak moc snažil stát se korunním princem. Dorian si jen rád hraje a neví vůbec nic!“ řekl a se vzlykotem zvedl bradu.

Král Valerius vstal a přistoupil k Reidovi. Zastavil se před ním. „Reide, je mi to líto, ale už ode dne, kdy se Dorian narodil, jsem učinil rozhodnutí a to se nikdy nezmění.“ odmítl Reida král Valerius.

Reid dál plakal a objal otcovu levou nohu.

Následujícího dne Dorian navštívil otcovu pracovnu. Uklonil se mu. „Vaše Veličenstvo, jsem připraven,“ pronesl Dorian s odhodláním.

Král Valerius seděl ve svém velkém křesle a dvakrát tleskl rukama. Po několika vteřinách dorazil jeho první ministr a dva příslušníci královské stráže.

„Ode dneška převezme velení nad tvým výcvikem první ministr Alistair. Udělá z tebe silnějšího muže,“ řekl král Valerius.

První ministr Alistair a dva královští strážci se Dorianovi uklonili. „Je nám ctí vás poznat, Vaše Výsosti,“ pronesli sborově.

Dorian přikývl a usmál se. „Dobrá! Jdeme na to!“

První ministr Alistair, dva členové stráže a Dorian opustili pracovnu krále Valeria. Vyšli na otevřené prostranství. Byla to obrovská plocha plná tréninkového vybavení. Dorian žasl, ale zároveň byl stále nervózní. ‚Nevím, jak zabít nebo ublížit jakémukoliv stvoření. Ale musím to udělat,‘ pomyslel si Dorian, když se rozhlížel kolem sebe.