Pohled Eleny:

Dnes mám 8. narozeniny, jsme doma. Žiju s tatínkem a maminkou. Sedím zrovna na gauči a čekám na ně. Maminka má plné ruce práce s přípravou oběda do krabiček. Tatínek je venku a chystá naše auto. Usmála jsem se a představovala si, co se bude dít dál. Jsem tak nadšená, že s nimi oslavím své 8. narozeniny!

„Eleno, jdeme!“ zavolala na mě maminka. Slezla jsem z gauče a šla za ní. Vyšly jsme ven. Zamkla vchodové dveře. Tatínek nastoupil do auta. Maminka si sedla dopředu. Já sedím vzadu.

„Jsem tak nadšená, že budeme mít piknik!“ zaječela jsem radostně. Moje maminka se na mě podívala a usmála se. „Všechno nejlepší k narozeninám, moje Eleno.“ Popřála mi se svým krásným úsměvem. Přikývla jsem. „Díky, mami!“

Tatínek se také usmál, vidím to v zrcátku.

Po hodině jsme dorazili do parku. Vystoupila jsem z auta a pobíhala kolem. Jsem tak natěšená! Pak jsem si sedla pod velký strom. Maminka s tatínkem kráčí spolu, nesou naše krabičky s jídlem a vidím i krabici s dortem. To je určitě můj narozeninový dort! Jsem dneska tak šťastná!

Teď sedíme společně pod velkým stromem. Maminka mi začala zpívat narozeninovou písničku. Zpívali jsme společně a u toho jsme tleskali. Sfoukla jsem svíčky na dortu a něco si přála. Moje přání? Prostě chci být šťastná se svou rodinou. Všechno jsme to snědli a když jsme skončili, vrátili jsme se do auta. „Kam jedeme, tati?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si zapínala bezpečnostní pás. Podíval se na mě a odvětil: „Jedeme ti koupit narozeninový dárek!“

Když jsme dorazili do nákupního centra, ptali se mě, co mi mají koupit. Jen jsem se tak rozhlížela a pozornost mi upoutal míč. Vzala jsem ho a dotkla se ho. Vypadá, že bude skvěle skákat. Zkusila jsem s ním zadriblovat a šlo to vážně dobře! Můj tatínek mě uviděl, přistoupil ke mně a sehnul se. „Eleno, chceš ho?“ zeptal se mě. Přikývla jsem na něj. Usmál se a vzal ho. „Koupím ti ho, dobře?“

Usmála jsem se a dvakrát přikývla. „Ano, prosím!“ Pak jsem ho objala. „Díky, tati! Jsem tak šťastná!“

Můj tatínek ten hrací míč koupil. Maminka a tatínek mě sledovali, zatímco jsem si hrála se svým novým míčem. Nevím proč, ale ten míč mě hrozně přitahuje!

Pak jsme šli do kina a společně se dívali na komedii. Byla to opravdu zábava. Maminka a tatínek se smáli bez přestání. Já jsem se na ně jen dívala. Maminka a tatínek seděli spolu. Já sedím vedle maminky. Je tak krásné je pozorovat. Přála bych si, aby tohle nikdy neskončilo.

Po filmu jsme se rozhodli jít ven. Potřebovali jsme přejít silnici, protože tatínek zaparkoval naše auto daleko od nákupního centra; parkoviště u obchoďáku bylo totiž plné, když jsme přijeli. Stáli jsme po boku mnoha lidí. Čekáme na zelenou. Dívala jsem se na semafor, zatímco jsem driblovala s míčem. Ale pak...

„Jejda?“ vydechla jsem s otevřenou pusou. Míč mi vyklouzl z ruky. Můj nový míč se odkutálel dolů na silnici. Hruď se mi stáhla. „Ne!“ vykřikla jsem. Je pro mě tak cenný! Nesmí se poničit! Neopatrně jsem vykročila vpřed, abych míč sebrala, aniž bych si uvědomila, co dělám. Uviděla jsem, jak se ke mně blíží bílé auto. Zavřela jsem oči. Ale...

Co se to děje? Pomalu jsem otevřela oči a uviděla, že mě nese nějaký kluk. Nevidím mu do tváře, má na sobě kšiltovku. Rozhlédla jsem se a uvědomila si něco zvláštního. My letíme? Začala jsem se bát. Strašně moc jsem plakala. Nevím, co se děje. Prosím, zachraňte mě, mami a tati!

Po několika vteřinách jsme dorazili do parku Retiro. Uviděla jsem tam lavičku a rozhodla se na ni posadit. Otřela jsem si slzy a podívala se na něj. Snažila jsem se pohlédnout mu do tváře, ale je tu taková tma a on má na sobě kšiltovku. Otočil se a zvedl pravou ruku. Loučí se snad? Chtělo mi to zamávání říct, že mě tu nechá o samotě? Ale přesto všechno mi zachránil život! Nevím, jestli zrovna nemám halucinace. Ale chci mu z celého srdce poděkovat. „Děkuji, že jsi mě zachránil!“ zakřičela jsem. Zastavil se. Ale hned vzápětí pokračoval v cestě z parku.

Zhluboka jsem se nadechla. Doufám, že jsou maminka a tatínek v pořádku. Vzala jsem svůj telefon a zavolala mamince. Maminka vzlykala, když hovor přijala. Už byli v autě a řekli mi, že jsou poblíž. Jen jsem čekala, až dorazí. Po pár minutách dorazili. Viděla jsem je z dálky, jak ke mně běží. Když ke mně doběhli, objali mě a já jim objetí oplatila. Vypadají tak vyděšeně! Ale nezeptali se mě, jak jsem tu nehodu přežila. Byli tak šťastní, že jsme zase spolu.

„Dceruško moje, to bylo tak nebezpečné. Prosím, už to nikdy nedělej.“ vzlykala maminka, zatímco mě svírala v náručí. Pohladila jsem ji po zádech. „Slibuju, mami, už to neudělám.“

Tatínek mě pak pustil z objetí a postavil se. Podívala jsem se na něj a uviděla, že drží můj hrací míč. Oči se mi rozšířily. „Jak to?“ zeptala jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že můj míč přežil všechna ta auta!

„Ta auta zastavila, když jsme zakřičeli tvoje jméno. Ale k našemu překvapení jsi byla pryč. Zbyl tam jen ten míč a zůstal v celku!“ vysvětlil mi tatínek s pláčem.

„Tati...“ zamumlala jsem. Maminka mě stále objímala. Mně ale opravdu vrtalo hlavou, proč se mě neptají, jak jsem tu nehodu přežila.

Maminka vstala a vzala mě za ruku. „Půjdeme?“ zeptala se mě s pohledem upřeným do mých očí. Přikývla jsem a společně jsme odešli z parku.

V autě jsem nemohla přestat myslet na to, co se předtím stalo. Kdo to je? Je to vůbec člověk? Bylo to vůbec skutečné? Nebo to byl jen sen? Jsem zmatená. Ale jsem mu opravdu vděčná, že mě zachránil. Doufám, že se budeme moci znovu setkat, chci mu poděkovat ještě jednou, pořádnějším způsobem.