KAPITOLA 7: Elenin nový domov

Pohled vypravěče:

Elena, schovaná v popelnici, v tichosti plakala. ‚Máma mi řekla, že se musím schovat, dokud nevyjde slunce, tak ji poslechnu. Obětovali se, aby mi zachránili život,‘ myslela si Elena a potichu vzlykala. Srdce měla na kousky. Nemohla přijmout fakt, že její rodiče byli zabiti právě v den jejích osmých narozenin. Pak se jí ale rozšířily oči. Zamrazilo ji, když uslyšela Lykaonův hlas.

„Eleno? Kde jsi? Chceš se přidat k rodičům v nebi?“ křičel do okolí.

Elena se třásla. ‚Prosím, zachraň mě,‘ myslela si a modlila se, aby ji nechytil.

Zdálo se, že vlkodlak z té oblasti zmizel. Elena se stále modlila a tiše plakala. Byla k smrti vyděšená a v mysli se jí neustále promítala smrt jejích rodičů.

Po několika hodinách se podívala na náramkové hodinky. „Je šest ráno,“ zamumlala si pro sebe.

Elena zvedla ruce a zatlačila na víko popelnice směrem nahoru. Odklopila ho a vylezla z úkrytu. Zvedla víko a dala ho zpět na popelnici. Podívala se na ni: „Děkuju, že jsi mi zachránila život.“ Poděkovala jí, protože ji ochránila před smrtí. S oteklýma očima a pocity naprostého zmaru se vydala na cestu. Vrátila se k jejich domu. Ve chvíli, kdy otevřela dveře, se znovu usedavě rozplakala. „Mami! Tati!“ křičela a vzlykala. Rozběhla se k nim, když uviděla jejich těla zalitá krví. Obě těla objala najednou a tiskla se k nim. Byla celá od krve, ale bylo jí to jedno. Plakala bez ustání a cítila obrovský vztek. Obviňovala sama sebe. „Kvůli mně jste zemřeli!“ vzlykala Elena ještě silněji. „Kdybych tak byla silnější...“ zamumlala. Pak se jí ale v mysli vybavila Lykaonova tvář. Srdce se jí rozbušilo rychleji. Vstala a pocítila vlnu odhodlání. Chtěla pomstu. „Dosáhnu spravedlnosti, mami a tati!“ slíbila si Elena. Pak se cítila naprosto vyčerpaná a sedla si na pohovku. Popadla telefon a vytočila tísňovou linku. Mluvila s policií a požádala je, aby tam přijeli co nejdříve.

Elena položila telefon a za několik minut dorazila policie a sanitka. Elena se znovu rozplakala a prosila policistu. „Moje rodiče zabil vlkodlak! Prosím, najděte ho!“ prosila a přitom ho držela za uniformu. Policista ji odstrčil. „Vlkodlak? Copak existují? Přestaň číst ty vymyšlené příběhy, holčičko,“ prohlásil policista chladně. Elena z té situace nedokázala ani mrknout. ‚Mají pravdu. Jak můžu dosáhnout spravedlnosti, když mi nikdo neuvěří,‘ uvědomila si a cítila se naprosto bezradná.

„Tuto záležitost prošetříme a dáme vám vědět. Prosím, vyplňte tento formulář,“ řekla další policistka, která k Eleně přistoupila.

Elena se na ni podívala a znovu se rozplakala. „Moc vám děkuji.“ Poděkovala policistce, vzala si formulář a pero.

Po několika dnech vyšetřování stále nepřineslo žádné výsledky. Elena se každou noc schovávala v popelnici, aby se ukryla před Lykaonem. Elena se zúčastnila pohřbu svých rodičů. Všichni byli v černém. Elena seděla v první řadě.

„Eleno?“ oslovil ji někdo. Vedle ní se posadila nějaká dáma. Elena se na ni podívala. „Kdo jste?“ zeptala se jí Elena. Dáma se na ni usmála. „Jsem nejlepší kamarádka tvé maminky, jmenuju se Gwen,“ představila se. Elena jednou přikývla. „Těší mě,“ odpověděla.

„Eleno, vedu sirotčinec. Ráda bych ti nabídla nový domov. Budeš tam s ostatními dětmi. Je to v Barceloně,“ nabídla jí Gwen. Elena se na několik sekund odmlčela. ‚Když tam budu, ten vlkodlak mě nenajde,‘ pomyslela si.

Elena na ni přikývla. „Ano, prosím. Můžu se tam přestěhovat hned po pohřbu mámy a táty?“ požádala. Gwen se na ni usmála a přikývla. „Samozřejmě.“

Během pohřbu stála Elena u rakví svých rodičů a usedavě plakala. Sledovala, jak se rakve spouštějí do země. ‚Mami a tati, pomstím vaši smrt a dosáhnu spravedlnosti,‘ myslela si Elena s naprostým zoufalstvím.

Po pohřbu šly Gwen a Elena do Elenina domu. Sbalily jí pár věcí. Elena uviděla pod pohovkou míček, kterého si policisté ani vyšetřovatelé nevšimli. Sehnula se a zvedla ho. Držela ho a prohlížela si ho. „Děkuju, že jsi mě zachránil,“ promluvila k němu, jako by to byla živá věc. Před ní se objevila Gwen. „Půjdeme už, Eleno?“

Elena a Gwen opustily Madrid v Gwenině autě. Gwen měla řidiče. Gwen seděla vedle řidiče, Elena byla vzadu. Elena sledovala krajinu za oknem auta.

„Sbohem, Madride,“ zamumlala.

Po několika hodinách dorazily na místo. Vystoupily z auta a postavily se před budovu sirotčince. Eleně údivem poklesla čelist, když viděla, jak je sirotčinec velký. „Páni! Je to tu krásné!“ řekla s rozzářenýma očima. Gwen se na ni podívala a usmála se. „Jsem ráda, že se ti tvůj nový domov líbí,“ pronesla Gwen.

Pak Gwen vzala Elenu za ruku. „Půjdeme dovnitř, Eleno,“ řekla. Elena stiskla Gweninu ruku pevněji. „Pojďme, paní Gwen.“

Vešly dovnitř, kde bylo mnoho sirotků. Někteří byli mladší než Elena, jiní byli v jejím věku, ale většinu tvořili dospívající. Gwen provedla Elenu po budově. Ukázala jí všechno kolem. Eleně se tam líbilo. Pak ji seznámila s jejími spolubydlícími.

„Eleno, tohle jsou tvé spolubydlící. Adeline, Sloane, Tessa a Carys,“ řekla Gwen. Gwen a Elena stály u dveří. V pokoji byly dvě palandy a trochu místa. Elena popošla dopředu a usmála se na ně. „Ahoj, jmenuju se Elena. Ráda vás všechny poznávám.“