POHLED TESSY

_________________

Bylo pozdě večer a já se právě ukládala do postele, když jsem uslyšela, jak dveře náhle zavrzaly.

Prudce jsem se v panice posadila, ale velké mužské tělo mě přitisklo zpět.

Polekaně jsem vykřikla, šokovaná zjištěním, že je to Ryder, když přitiskl své rty na mé.

„Pusť mě— Mm!“ divoce jsem se zmítala a lapala po dechu.

Ale Ryder byl hrubý a neúprosný.

Ignoroval můj odpor, sevřel mi zápěstí svými silnými rukama a zaklesl je nad mou hlavu, zatímco mě hladově líbal.

Mysl mě nutila, abych ho zastavila, než bude pozdě, ale tělo mě zradilo. Ke svému ohromení jsem zjistila, že jeho polibku už nedokážu vzdorovat, a brzy mě ten okamžik zcela pohltil.

Polibek jsem Ryderovi oplácela. Má ústa se mu ochotně otevřela a on polibek s velkou touhou prohloubil.

‚Ryder je tvůj nevlastní bratr,‘ varovala mě mysl, ale v tu chvíli na tom nezáleželo, protože jsem v tom polibku byla ztracená. Přistihla jsem se, jak mu vracím jeho horký, vlhký polibek, a cítila jsem, jak jeho touha sílí.

„Ochhh… Rydere…“ nevědomky jsem zasténala, což v něm zřejmě zažehlo ještě větší potřebu.

Jeho silné, žilnaté, svalnaté ruce obemkly mou drobnou postavu. Byla jsem psychicky rozhozená z toho, jak moc si to užívám a jak ho chci víc.

„Sakra,“ zavrčel mi do ucha a já se ho chytila pevněji, zatímco jsem mu nohama obemkla pas.

Právě když to začínalo být žhavé, Ryder náhle přestal a podíval se na mě, obočí svraštěné zvědavostí.

„Už jsi měla druha?“ zeptal se zvědavě.

Neklidně jsem dýchala, protože mě jeho otázka zaskočila. „Ne,“ odpověděla jsem, protože jsem věděla, že to je to jediné, co můžu říct.

Věděla jsem, že kdybych Ryderovi řekla pravdu, jen by se všechno zkomplikovalo, a tak jsem lhala.

Jeho oči na okamžik zkoumaly ty mé, což mi bylo čím dál nepříjemnější, takže jsem se vyhýbala jeho pohledu.

V tu chvíli jsme zaslechli kroky blížící se ke dveřím a Ryder sklouzl z postele.

Do pokoje vstoupil Zane, oči měl na mě zúžené a čelist zatnutou. Pohrávala jsem si s prsty, cítila jsem se napjatá z toho, jak na mě zíral.

„Neříkal jsem ti, že si to s tebou vyřídím později? Věřím, že teď je ten správný čas, ty mrcho,“ osopil se na mě Zane a v očích mu plál hněv.

I když byl nejmladší z trojčat, Zane byl nejvznětlivější. Ryder stál vedle něj, mlčenlivý, ale stejně zastrašující.

Srdce mi kleslo, když oba bratři stanuli přede mnou, zatímco jsem se kroutila pod jejich temnými pohledy. Věděla jsem, že tohle neskončí dobře, a v hlavě mi vířily myšlenky.

Byla jsem proti nim bezmocná, a tak jsem se připravila na nejhorší.

„Říkám ti to hned, Tesso, nejsi tu vítaná,“ vyštěkl Zane, pak se vrhl vpřed a nevybíravě mě zatahal za vlasy. „Tvůj život bude jen mizernější.“

Bolestivě jsem zakňučela a v děsu jsem se rychle schoulila na okraj postele, co nejdál z jeho dosahu.

„Moji bratři a já tě nikdy nepřijmeme. Nejsi pro nás nic než cizinec a tvoje matka nikdy nezaujme místo mé matky v této smečce!“ soptil Zane.

Ryder stál za Zanem a jeho oči se mi posmívaly.

Když se Zane pokusil o další unáhlený čin, dveře se rozletěly a vešla moje matka, v jejíž tváři se náhle objevil výraz obav.

Bratři při pohledu na ni ztuhli. Schylovalo se k něčemu ošklivému, ale matčina přítomnost je donutila přestat.

Ryder a Zane si vyměnili nečitelné pohledy. Potom se potichu vytratili.

Věděla jsem, že přestali, protože nechtěli, aby mě matka nahlásila Viktorovi, že mě šikanují. Vydechla jsem, šťastná, že jsem byla uchráněna před jejich pletichami.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se matka starostlivým hlasem.

„Jsem fajn,“ odpověděla jsem, hlas se mi mírně třásl.

Matka se na mě podívala s vědoucným výrazem. „Brala jsi své léky?“ zeptala se naléhavě.

Přikývla jsem, v hrdle jsem měla sucho. „Každý den,“ řekla jsem.

Věděla jsem, že braní léků je jediný způsob, jak ovládnout svou vlčici a zabránit jí, aby ucítila svobodu. Matka na to byla vždycky přísná a já nevěděla proč. Nikdy mi neřekla důvod, ale věděla jsem, že k tomu musí mít důvod.

„Dobře,“ řekla a úlevně přikývla.

Cítila jsem se špatně, že jsem ji nechávala v nejistotě; máma neměla ani tušení, že jsem bez jejího vědomí našla svého druha. I když to skončilo špatně, nikdy jsem jí o tom neřekla.

Věděla jsem, že to matka myslí dobře, když říkala, abych svou vlčici nikdy nepouštěla ven. Takže jsem se vždycky snažila její pokyny poslouchat.

„Dávej na sebe pozor,“ pohladila mě máma láskyplně po vlasech a pak odešla z pokoje.

Říkala jsem si, jestli ví něco, co já ne. Cítila jsem potřebu se ptát, ale zahnala jsem ji.

Osamělá v pokoji jsem padla na postel, slabá a malátná. A pak jsem upadla do spánku.

***************************

Druhý den ráno jsem se probudila a cítila se o něco lépe, ale stále otřesená událostmi předchozí noci.

VSTALA jsem, osprchovala se a pečlivě se oblékla, než jsem se vydala dolů.

Všude byli služebníci a stráže smečky, zaměstnaní svými každodenními úkoly.

Ryder a Zane nebyli nikde v dohledu, takže jsem věřila, že musí být stále ve svých pokojích.

Náhle mě něco napadlo; doufala jsem, že když převezmu iniciativu a udělám bratrům snídani, mohlo by to zlepšit naše vztahy.

Spěchala jsem do kuchyně, která byla naštěstí prázdná, a pustila se do práce. Udělala jsem vafle, palačinky, slaninu, míchaná vajíčka a klobásky. Uvařila jsem kávu a pak vše uspořádala na stůl v naději, že bratři toto gesto ocení.

Právě když jsem končila, uslyšela jsem kroky. Byli to oni – Ryder a Zane.

Sestupovali po schodech a překvapení v jejich tvářích bylo znát. Poznala jsem, že nečekali, že jim připravím snídani. Usmála jsem se na ně v naději, že prolomím ledy.

„Dobré ráno,“ řekla jsem a snažila se znít vesele.

Ale místo toho ke mně přistoupil Ryder a pokusil se mi strhnout gumičku z vlasů. Uhnula jsem mu, ale přitom jsem vrazila do Zana, který využil příležitosti a gumičku mi strhl.

Začalo mě to štvát, ale snažila jsem se zůstat klidná. „Moc vtipné, kluci,“ řekla jsem a protočila oči. „Teď mi ji vraťte.“ Natáhla jsem ruku.

Ale bratři byli neodbytní a já se začínala cítit trochu v úzkých. Snažila jsem se s nimi domluvit a prosila je, aby té hry nechali.

„No tak, kluci,“ řekla jsem a snažila se udržet lehký a klidný hlas. „Vím, že se jen bavíte, ale tohle už začíná být trochu směšné. Můžete mi prostě vrátit tu gumičku?“

Ryder se ušklíbl a hodil gumičku Zanovi, který ji chytil a hodil zpátky.

„Dokud si ji nechytíš, tak ne!“ řekl Ryder a v očích mu uličnicky blýsklo.

Povzdychla jsem si a zvedla ruce, snažíc se zabránit tomu, aby mě gumička trefila do obličeje. „Prosím!“ žadonila jsem.

Ale oni se jen smáli a dál si moji gumičku přehazovali tam a zpět jako míč a mě používali jako síť. Bylo toho na mě moc a začínala jsem cítit frustraci.

„Fajn, nechte si ji, když chcete!“ odsekla jsem a těžce oddychovala, jak jsem se rozhodla to vzdát. Rozčileně jsem se vrátila do kuchyně.

Když jsem prostřela stůl, bratři se usadili ke snídani a mně nařídili, abych umyla nádobí.

Kousla jsem se do jazyka, abych na ně nevyjela. Šla jsem do kuchyně a umyla všechno nádobí, snažíc se zachovat klid.

Když jsem však skončila a vrátila se do jídelny, zjistila jsem, že snědli úplně všechno a na stole nechali jen jednu jedinou palačinku. Cítila jsem se nespravedlivě odbytá.

Tak tvrdě jsem pracovala na snídani, jen aby se ke mně chovali jako k služce. Měla jsem chuť se zhroutit, ale místo toho jsem se zhluboka nadechla. Nedopřeju jim to potěšení, aby mě viděli plakat.

„Máš nějaký vážný problém s váhou?“ řekl náhle Ryder a jeho oči mě s despektem přejely od hlavy až k patě.

Zane se uchechtl. „Nedokážu si představit, že by někdo chtěl být s takovou tlustoprdkou, jako jsi ty,“ posmíval se.

Poznámky bratrů o mé váze mě bodly, ale odmítala jsem si je připustit k tělu. Věděla jsem, že se mě jen snaží vyprovokovat, a odmítala jsem jim dopřát to uspokojení.

Ostatně jsem věděla, že nejsem tlustá, ale spíše jsem měla postavu přesýpacích hodin se štíhlým pasem.

Také jsem věděla, že hádka s nimi by věci jen zhoršila a já nechtěla nic ohrozit, zvláště kvůli své matce. Její štěstí pro mě bylo příliš důležité na to, abych těm dvěma pitomcům dovolila ho zničit. A také jsem chápala, jak vzácná příležitost to pro ni byla.

S povzdechem jsem se s kručícím žaludkem vydala zpět do svého pokoje.

„Tohle je jen začátek jejího utrpení. Až s ní skončíme, odejde z této smečky i se svou matkou,“ slyšela jsem Zana říkat Ryderovi, než jsem zavřela dveře.