Adriana:

Přecházela jsem po dvoře a snažila se zpracovat to, co jsem právě viděla.

Právě jsem se provdala za monstrum.

Ne že bych já byla člověk, ale nezabíjela jsem lidi jen tak na potkání.

„Adriano, z toho neustálého přecházení se ti jen zatočí hlava.“

„Ten muž právě zabil jiného…“

„Byl to rogue, který vnikl na jeho území, je to naprosto přirozené,“ řekl Rykerův otec tak klidně, že mě tím úplně zastavil.

„Jak můžete být tak v klidu? Váš syn právě zabil člověka.“

„Udělal bych totéž, Adriano. To je instinkt, který má v sobě každý vlk. Čím dříve si na to zvykneš, tím lépe,“ řekl a vešel dovnitř. Povzdychla jsem si, podívala se na zem, kterou jsem předtím pod Rykerem nechala rozpukat, a mávnutím ruky trhliny zacelila. Ostatní členové domácnosti mě zvědavě pozorovali, když jsem vcházela dovnitř za Macy, která na mě čekala u dveří.

Pohledem jsem zavadila o portrét a měla jsem pocit, jako by se mi zhroutil svět, když mi došlo, že ta krásná žena byla Rykerova družka. Pokud ji měl v životě, nechápala jsem, proč by chtěl mě za manželku, ani jak ona mohla něco takového vůbec dopustit.

Vešla jsem do pokoje, kam mě Macy zavedla. „Vaše věci budou v šatně zítra ráno, pokud si je budete chtít uspořádat sama…“

„Děkuji, Macy,“ přerušila jsem ji. Odpor v jejím hlase mi jasně říkal, že tu nechce být, a vzhledem k okolnostem jsem věřila, že mě v tomhle domě stejně nikdo nechce.

„Večeře je za hodinu, přijdu vás doprovodit do jídelny.“

Kývla jsem a sledovala ji, jak odchází z pokoje a nechává mě o samotě s mými myšlenkami. Jak mi to rodiče mohli udělat? To, že se nikdo z nich neobtěžoval zeptat, proč ten muž nestojí o svatbu nebo proč se ani neukázal, mě bolelo dost, ale tohle…

Ani jsem nevěděla, co na svou současnou situaci říct.

Proč?

Prostě proč?

*****************

Do jídelny jsem vešla beze slova. Macy pro mě přišla přesně o hodinu později, jak slíbila, právě když jsem se převlékala. Tělo mi ztuhlo, když jsem si všimla, že jsou na mě upřeny všechny pohledy. Usmála jsem se na Rowenu, Rykerovu matku, která mě gestem vybídla, abych se posadila vedle ní.

„Kdo ti dovolil sednout si k mému stolu?“ Rykerův hlas mě náhle zastavil a já se zmateně zamračila. Všichni v místnosti při jeho slovech napětím ztuhli a jak Rowena, tak David, jeho otec, se na něj překvapeně podívali.

„Prosím?“

„Nevzpomínám si, že bych ti dovolil sedět u mého stolu nebo se vyskytovat v mé blízkosti.“

Jeho slova mě zasáhla jako dýka a já jsem se pod pohledy všech přítomných podvědomě stáhla. Tentokrát se na mě nedívali s odporem, ale s lítostí.

„Rykere…“

„Jestli se chceš najíst, dveře do kuchyně jsou vždy otevřené, můžeš klidně povečeřet v obývacím pokoji. Ale pokud sedím u tohoto stolu já, nepřeji si tě tu vidět,“ řekl Ryker a vzhlédl od sklenice vody, kterou držel. Přikývla jsem na něj, věnovala mu sarkastický úsměv a otočila se k odchodu.

„Slečno Adriano…“

„Nepřeji si být rušena, Macy,“ řekla jsem a vešla do svého pokoje. Ve vteřině, kdy jsem za sebou zavřela dveře, se mi z hrdla vydral vzlyk. Svezla jsem se po dveřích k zemi, pohlcená nesmírným ponížením. V hlavě mi pořád dokola znělo, jak to řekl před všemi v domě, před služebnými, před svou rodinou…

Nikdy v životě jsem nebyla tak ponížená.

„Slečno Adriano,“ ozval se za dveřmi Macyin hlas a dvakrát zaklepala.

Donutila jsem se přestat plakat a ovládnout svůj hlas. I když jsem věděla, že můj pláč museli slyšet, nechtěla jsem jim dopřát ten pohled.

„Ano, Macy?“ řekla jsem přes dveře.

„Paní Rowena mě požádala, abychom vám přinesli něco k jídlu. Máte na něco konkrétního chuť?“

„Ne, děkuji, nemám hlad,“ řekla jsem klidně. „Můžeš Rowenu ujistit, že jsem v pořádku.“

Ani jsem se neobtěžovala otevřít. Šla jsem do koupelny, opláchla si obličej a podívala se na svůj odraz v zrcadle. Přepadla mě sebelítost, což byl pocit, který jsem nenáviděla. Zvlášť proto, že mě odmalička učili držet hlavu vztyčenou bez ohledu na to, čím si procházím.

Zavrtěla jsem nad svým chováním hlavou, vrátila se do pokoje a zamkla dveře. Věděla jsem, že dříve nebo později přijdou klepat – když ne dnes večer, tak zítra ráno. Ale ať se propadnou do pekla, jestli si myslí, že zlomí mou hrdost a důstojnost.

Za tohle zaplatíš, Rykere Vancei.

*******************

Probudila jsem se brzy ráno, obklopená svým oblečením.

Usnula jsem na podlaze vedle kufrů, zatímco jsem si vybalovala.

Z té tvrdé země mě bolela záda, ale v tuhle chvíli mi to bylo upřímně jedno. Všechno, co se stalo včera v noci, jsem měla stále v živé paměti, jako by mi to tam někdo vypálil.

To ponížení jsem nemohla jen tak přijmout, ani jsem to nehodlala nechat jen tak. Ale prozatím zůstanu tichá jako kočka na lovu. Ten idiot se naučí mě respektovat, tak či onak, a bylo mi jedno, jestli to ovlivní dohodu, kterou měl s mým otcem.

To já jsem se vdala, ne moje rodina, a NEDOVOLÍM jim, aby mě zase nutili cítit se malá.

Ta hrůzovláda, v níž jsem dosud žila, nebude mou budoucností. To odmítám.