Adriana:

Probudil mě zvuk budíku.

Vědomí, že musím jít do práce, mi vylepšilo náladu, a i když jsem technicky vzato měla mít volno kvůli ‚líbánkám‘, nepovažovala jsem to už za nutné.

Vstala jsem z postele, šla do koupelny, rychle se osvěžila a podívala se na svůj odraz v zrcadle. Jen ta představa, že budu muset vidět toho bastarda poté, co jsem věděla, co včera v noci dělal s kýmkoli, koho si přivedl do ložnice… Člověk by si myslel, že bude mít aspoň tolik slušnosti a bude respektovat, že můj pokoj sousedí s jeho.

Rychle jsem se oblékla a váhala, jestli mám někomu říct, že odcházím. Nakonec jsem se ale rozhodla, že ne; nestálo to za to a jim to stejně bylo jedno. Vyšla jsem tedy z pokoje směrem ke dveřím; něco k jídlu si seženu v kanceláři.

„Adriano?“ zavolala na mě Rowena a zastavila mě. Usmála jsem se, otočila se a zdvořile kývla na Davida.

„Dobré ráno, Roweno,“ řekla jsem slušně. Upravila jsem si bílou košili; měla jsem na sobě černé kalhoty s vysokým pasem a černé lodičky. Tašku s notebookem jsem měla přes rameno a v ruce jsem držela několik papírů, o kterých jsem věděla, že se na ně bude muset moje asistentka podívat, až dorazím do práce.

„Dobré ráno, kam se chystáš?“

„Musím dodělat nějakou práci. A nechci vás urazit, ale čekání na vašeho syna by mě jen zdrželo,“ řekla jsem klidně. Rowena se mi na vteřinu podívala do očí, než přikývla. Oplatila jsem jí pokývnutím a vyšla z domu. Hodlala jsem si vzít taxík; auto jsem nechala doma a žádné z jeho aut jsem používat nechtěla.

„Astraea Corp.,“ řekla jsem, když jsem nastoupila do prvního taxíku, který přede mnou zastavil.

„Jistě, madam,“ odpověděl řidič a vyrazil. Očima jsem přelétla papíry, které jsem měla u sebe. Schůzky, které jsme měli o dva týdny odložit, se budou konat dnes. Čím dříve práci vyřídím, tím lépe pro mě. Investoři, kteří mají dorazit za dva týdny, budou o návrhu lépe uvažovat, když uvidí pokrok, ne že by to pro mě teď bylo životně důležité.

O dvacet minut později jsme dorazili na místo. Přikývla jsem na muže a podala mu padesátilibrovku dřív, než mi stačil říct, kolik vlastně dlužím. „Kupte něco dětem nebo ženě, udělejte jim hezké ráno a den.“

Muži se rozšířily oči a na tváři se mu objevil široký úsměv, zatímco já jsem vystupovala z auta a mířila k budově. Má asistentka vytřeštila oči, když mě uviděla; právě si pročítala e-maily a odpovídala na ty urgentní.

„Kaylo, potřebuju tě u sebe v kanceláři za deset minut,“ řekla jsem, odemkla si dveře a vešla dovnitř. Usmála jsem se na své uklizené pracoviště; z okna byl výhled na město a světlo proudící dovnitř mě nutilo k úsměvu. Sedla jsem si ke stolu, vytáhla notebook a zapnula ho. Na stole ležely i papíry, které měla Kayla zkontrolovat; to, že v nich udělala takovou chybu, mě nepřekvapilo. Tolerovala jsem drobné chyby, protože byla stále jen člověk a chyběly jí zkušenosti, proto jsem věděla, že musím všechnu práci kontrolovat, než půjde dál, aby se tyto drobnosti neopakovaly.

Na dveře kanceláře někdo dvakrát zaklepal a vytrhl mě z myšlenek. „Dále.“

„Volala jste mě, šéfová?“

„Ano,“ řekla jsem a podala jí papíry. „Chyby, které tam byly, jsem zvýraznila. Chci je opravit a u profesionálky už takové drobné přehmaty nečekám.“

„Moc se omlouvám…“

„Prosím, objednej mi kávu a panini,“ přerušila jsem ji. Její omluva by v tuhle chvíli nic nezměnila; chyby už byly vyřešeny a opraveny.

Přikývla a v tichosti odešla, zatímco já jsem se pustila do e-mailů. S povzdechem jsem zkontrolovala čas; bylo ještě brzy a věděla jsem, že moji zaměstnanci stihnou své úkoly dodělat před schůzkou, kterou jsem plánovala na odpoledne.

Zvedla jsem telefon a zavolala své sekretářce Amber, která to vzala skoro okamžitě. „Amber, ve dvanáct pořádáme schůzku. Ať všichni dokončí své povinnosti, pokud neplánují zůstat přesčas.“

„Ano, šéfová.“ Zavěsila jsem, aniž bych řekla cokoli dalšího, právě ve chvíli, kdy vešla Kayla s mým jídlem.

„Přinesla jsem vám džus, něco s cukrem by vám mělo dodat energii na celý den,“ řekla Kayla a já přikývla.

„Děkuji,“ řekla jsem a pokynula jí, že může jít. Odešla z kanceláře dokončit svou práci, pravděpodobně už věděla, že nás později čeká porada.

Displej mého telefonu se rozsvítil oznámením od jedné z mých kamarádek: „Gratulujeme naší krásné nevěstě.“

Protočila jsem nad tou zprávou oči a telefon otočila displejem dolů. V hrudi mě píchlo při pomyšlení, že v jejich očích si teď pravděpodobně užívám nejlepší dny svého života.

Zavrtěla jsem nad sebou hlavou, prohrábla si vlasy a vrátila se ke čtení e-mailů.

No jasně, úžasná nevěsta…

********************

Vrátila jsem se do sídla s taškou jídla v ruce. Nehodlala jsem si brát nic z toho, co měli v kuchyni. Jakýkoli sendvič nebo polévka mi v tuhle chvíli stačily a studené sendviče byly v nouzi vždycky záchranou.

Mé oči se střetly s Rykerovými; když mě viděl vcházet do domu, zmateně se zamračil a pohledem sklouzl k tašce v mé ruce. Nepokusila jsem se k němu ale ani přiblížit, natož na něj promluvit, a rovnou jsem zamířila po schodech nahoru do svého pokoje.

Dveře se otevřely bez zaklepání, nad čímž jsem jen protočila oči a otočila se tváří v tvář nikomu jinému než Alfovi, který zřejmě nechápal tiché náznaky. Jeho oči se střetly s mými a stálo mě to veškeré úsilí, abych mu za ten vtrhnutí do pokoje nevlepila facku.

„Co chceš?“ zeptala jsem se.

„Co je tohle?“ zeptal se a ukázal na tašku v mé ruce.

„Předpokládám, že jako vlk máš silný čich,“ řekla jsem klidně. „Nepotřebuju nic od tebe ani z tvého domu. Cokoli si myslíš, že mi můžeš nabídnout, si dokážu sehnat sama a lépe. Takže můžeš ušetřit čas mně i sobě.“

Položila jsem tašku na konferenční stolek v obývací části své ložnice a ignorovala Rykerův pohled, který sledoval každý můj pohyb. Pak jsem zamířila k šatně pro čisté oblečení. „Potřebuješ ještě něco, Rykere?“

„Kde jsi byla celý den?“

„V práci. Věřím, že tví rodiče věděli, že jsem ředitelkou vlastní společnosti. Teď mě prosím omluv, ráda bych si odpočinula.“

„Takže se prostě budeš celý den zamykat v pokoji?“

„Je v tom pro tebe nějaký rozdíl? Pokud si dobře vzpomínám, o mou přítomnost jsi stejně nestál,“ řekla jsem a podívala se mu přímo do očí. Jeho pohled ztvrdl a jeho vlk zavrčel, nad čímž jsem jen povytáhla obočí.

„To, že se takhle chováš, nic nespraví…“

„A co se má jako spravovat, Rykere? Vždyť tě ani neznám! Přijela jsem sakra včera, jak jsem proboha mohla udělat něco, co vyžaduje nápravu?“ vyštěkla jsem na něj.

„Jsem Alfa tohoto domu a zdá se, že neznáš pravidla úcty ke svému Alfovi.“

„Proč? Protože se tě nebojím? Nebo protože se mi před tebou neroztřesou kolena? Nejsem jeden z tvých vlků, Alfo Rykere. To by ses měl naučit a pochopit co nejdřív.“