Cormac

Když se rozezněly zvony oznamující návrat mých věrných válečníků, cítil jsem, jak se mi srdce rozbušilo. Můj vlk začal neklidně přecházet z jedné strany na druhou. „Mora se vrací!“ zavrčel v mé mysli. „Uklidni se! Určitě je na nás pořád naštvaná,“ odpověděl jsem mu. „A je to všechno tvoje vina! Říkal jsem ti, abys odmítl spojení s Kerrou Lennoxovou...“ Protáčel jsem oči nad jeho řečmi. „Přestaň mluvit a uklidni se!“

Bylo to něco málo přes šest let, co Seryna odešla a přetrhala mezi námi veškerá pouta, ale její návrat mého vlka uváděl do extáze. Draken, můj vlk, byl se Seryninou vlčicí spojený už od našeho dětství. Běhali spolu v lesích a po farmách kolem království.

Upravil jsem si šaty a čekal, až Vance vejde a podá mi hlášení z mise. Od té doby, co můj otec upadl v nemilost kvůli svému prokletí, jsem se neměl na koho obrátit. Jeho tvář byla úplně zdeformovaná kvůli neustálým proměnám v bestii, čím dál víc se ztrácel ve svém vlastním vlku, bez kontroly. Kvůli bezpečnosti jeho i ostatních v království jsem se musel ujistit, že zůstane zamčený ve věži, i když přicházel o rozum. Byl jsem připraven ho zabít, až už nebude jiná cesta, ale jedna mocná čarodějnice ze Severu mě ujistila, že Seryna Rutherfordová bude mít řešení. Tak jsem pro ni poslal.

„Alfo Cormacu,“ řekl Vance s mírnou úklonou. „Ahoj, Vance! Hlášení.“ Usmál se na mě a ukázal ke dveřím hlavního sálu. „Musím říct, že z toho návratu není vůbec nadšená...“ Povzdechl si. „Ale přivést ji sem bylo snadné, protože žije sama.“

Zaujatě jsem nadzvedl obočí. Opravdu nikdy nikoho neměla? „Doufám, že ne,“ ozval se můj nadšený vlk.

„Kde je?“ zeptal jsem se nenuceně. „Pořád spí ve svém pokoji.“

„Půjdu za ní,“ řekl jsem a stále se díval na dveře. „Děkuji za službu, Vance.“

Uklonil se a odešel na cvičiště. Stoupal jsem po schodech a cítil, jak mě naplňuje hustá energie. Otočil jsem klikou a uviděl ji sedět na posteli. Srdce mi začalo tlouct tak silně, až jsem si myslel, že exploduje. Pak jsem cítil, jak se ve vzduchu něco mění – zúčtování, probuzení.

Vůně lesa, broskví a máty mi pronikla do nosu a zatočila se mi z ní hlava. „Má!“ Hlas... poznal jsem Serynu s takovou intenzitou, jako by mé tělo vědělo, že patří mně. A jediné, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo běžet k ní a pevně ji obejmout. Označit si ji. Ale věděl jsem, že to nemůžu udělat – ne po tom, co jsem provedl.

Popošel jsem o kousek blíž k ní. Zhluboka jsem se nadechl, abych cítil její vůni a ujistil se, že nešílím. I když přeneseně vzato můj vlk šílel.

„Má,“ zavrčel můj vlk tak hlasitě a zvířecě, že jsem se tím pocitem snadno opojil. „Má! Má!“

Vyděšeně otevřela oči. Zuby se mi zaostřily, prořízly tkáň a změnily se v tesáky, které mi potrhaly rty. Zavrčel jsem a věděl jsem, že mě má malá samička slyší, cítí. Kroutila se na posteli a snažila se nezešílet silou toho pouta.

„Běž pryč!“ vykřikla. Ale já nemohl. I kdybych chtěl, můj vlk by to nedovolil. Už ne. Byl majetnický, žárlivý a nechtěl, aby se jeho družky dotýkal kdokoli jiný. „Má!“ zavrčel jsem znovu a použil svůj alfasvůj hlas.

Zavřela oči tak křečovitě, až to vypadalo, že ji to bolí, a kroutila hlavou ze strany na stranu.

„Ne!“ zavrčela zpátky, upřeně se na mě podívala žlutýma očima a s vyceněnými tesáky. „Nebudeš na mě používat svůj alfasvůj hlas! Vypadni!“ Znovu jsem nasál vzduch a cítil ze Seryny jiného samce, což mě rozzuřilo. Co to je? Ten pach... „Dotýkal se jí jiný samec!“ zavrčel můj vlk tiše, chtěl odehnat kohokoli, kdo by ohrožoval naše pouto. I když jsme tam byli sami.

„Máš druha?“ zeptal jsem se s odporem. Odvrátila se. „Do toho ti nic není. Nemáš právo o mně nic vědět.“ Zavrčela tak hlasitě a hrdelně, až mě rozbolely uši. Byl na ní ještě jiný pach. Nebyl z mé smečky. Nebyl silný. Ale byl tam.

Byl jsem u ní tak rychle, že jsme si hleděli tváří v tvář. „Jako můj druh je to rozhodně moje věc. Pokud se k tobě pokouší přiblížit jiný samec, je to hrozba pro náš vztah.“ Hlasitě se rozesmála. „Nic ti nedlužím. Nejsem tvoje. I když osud ironicky tvrdí opak. Zlomil jsi mi srdce. Rozdupal jsi mě.“

Hluboko uvnitř jsem věděl, že na to nemám právo. Sakra. Neměl jsem na to právo, ale byla moje. Moje druhá šance, má osudová družka. Věděl jsem, že je to iracionální, že Seryna může být s kýmkoli chce. Ale ovládla mě majetnickost a já nedokázal ukočírovat svůj zvířecí instinkt. Cítil jsem, že můj vlk je na pokraji sil. Místo nehtů mi začaly vyrůstat drápy a po stranách mi stékala krev. Chtěl jsem odehnat kohokoli, kdo by mi ji mohl vzít, i kdyby to znamenalo, že za ni budu muset bojovat na život a na smrt.

Moje druhá šance.

„Vypadni!“ vykřikla znovu. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se svého vlka uklidnit. Zaklonil jsem hlavu a zařval, můj hlas se nesl až do lesa za hradem. „Má!“ Můj vlk v mém vědomí znovu zavrčel: „Uklidni se, nebo nás neuslyší.“ Odpověděl jsem mu a cítil, jak se tesáky zatahují.

Seryna stále seděla, její ostré drápy trhaly prostěradlo a její žluté oči mě probodávaly. „Vypadni!“ zopakovala. „Nestačí ti, žes mi ublížil a teď mě ještě unesl?“ Zašklebila se a mlaskla rty. „Nejsem tvoje.“ Zhluboka, dlouze a těžce jsem se nadechl a nechal ramena klesnout. Bolelo mě slyšet, že mě nechce, ale pokud mi bohyně dala druhou šanci, využiju ji. Dlouho jsme mlčeli. Pořád na mě naštvaně zírala.

„Co ode mě chceš? Proč jsi mě sem přivedl?“ zeptala se o něco klidněji. „Potřebuji tvou pomoc. Můj otec je velmi nemocný a já už nevím, co dál!“ „Proč bych ti měla pomáhat? Vždyť jsi mě právě unesl!“ soptila. „Vím, že jsem udělal chybu, ale jsem zoufalý,“ řekl jsem a sevřel rty, příliš unavený na další hádky. „Přišla bys sem, kdybych tě prostě jen pozval?“ Zavrtěla hlavou, že ne. „Nebyla jiná cesta... Prosím, jsi jediný člověk, který může mému otci pomoci.“

Přimhouřila své jasně modré oči a dál si mě měřila pohledem.

„Nemůžu tu zůstat dlouho…“ zamumlala a podívala se stranou k oknu, „ale podívám se, co se dá dělat... kvůli alfovi Daxovi.“