PADLA JSEM na záda. Minutu jsem tam jen tak ležela na zemi. Tráva je ostrá, špiní mě svou zelení a hlínou. Zhluboka jsem se nadechla.

Přítomnost za mnou se začíná projevovat. Slyším tiché vrčení. Uši jsem nastražila zvědavostí, ale země mi teď přišla zajímavější.

Všimla jsem si tlap, velikosti obrovského vlka na každé straně mé hlavy. Snáší se na všechny čtyři a obezřetně vrčí. Varuje mě. Říká mi, abych dávala pozor.

První věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem zaklela.

Se srdcem bušícím jako o závod jsem prohledávala les, abych našla jakýkoli náznak úniku. Jakoukoli zbraň, kterou bych mohla použít. Byla jsem si nesnesitelně vědoma zvuků blížící se bestie za mými zády.

Není tu nic. Jen spadané listí, cihly a klacky.

Sledovala jsem linii svého pohledu. Stopy mých nohou mizí v těžké husté mlze. Znovu jsem zaklela. Netrvalo dlouho, než jsem si uvědomila, že se stejně musím otočit.

Neztrácela jsem čas, zavřela jsem oči a otočila se. Cítila jsem, jak na mě dopadá jeho dech, vlhký a studený. Vědoma si toho, že už se tomu nemohu vyhnout, se mi oči svezly a otevřely, abych spatřila bestii nade mnou. Je zlomyslná.

Měla jsem pravdu. Je třikrát větší než normálně velký vlk.

Měřil téměř pět až šest stop, a to i když stál na všech čtyřech.

A pak zavětřil.

Bestie si mě očichává, jako by se snažila zachytit můj pach. Ale já nemohla pohnout ani prstem. Viděla jsem, jak se její tlama snáší ke mně a otírá se mi o kůži těsně pod tváří.

Zarazila jsem se.

Bestie mi zavrčí přímo do obličeje. Zaryčí do nebes. Nedlouho poté slyším odpovědi.

Smečka, uvědomila jsem si.

Ono to má smečku.

On má smečku, protože vlk jeho velikosti nemůže být vlčice.

Plácla jsem se do čela. Ruce mi svírají trávu pode mnou. Vlk mě v tu ránu propustil ze svého vězení. Odkráčí o pár kroků zpět, ale ještě mě úplně nenechává na pokoji.

Hustá mlha, která nás obklopovala, se rozplynula v nic. Bestie vrávoravě udělala pár kroků zpět. Proměňuje se. Čerpal z transformační energie, která nečinně dřímala v samotném jádru jeho bytosti. Matka mi vždycky říkala, že to způsobuje vyskakování kostí z kloubů a jejich zasouvání zpět. Vyprávěla mi, že svaly a vazy se formují nově, mění tvar, objevují nové formy těla.

Srst ustoupila opálenému, tmavšímu odstínu kůže. Je téměř zlatavá. Tesáky zalezly zpět do čelisti a odhalily novou sadu lidských zubů.

Když se mi konečně vrátil rozum, byl skrz naskrz člověkem.

Měří téměř sedm stop. Jeho nejvýraznějším rysem je klenuté obočí, jako stvořené k zamračení. Oči má plavé, plné vykalkulované dravosti. Každý centimetr jeho těla je napěchovaný tvrdými, vypouklými svaly. Je obrovský.

Větší než většina průměrných vlkodlaků.

„Už přede mnou nikdy neutíkej.“

Hrozba v těch úsečných slovech je zřejmá. Je to strohé prohlášení. Něco, co by se nemělo neuposlechnout. Zkroušeně jsem přikývla a snažila se vypadat co nejpoddajněji a nejposlušněji.

Z jeho hlasu mi přeběhl mráz po zádech. Zvláštní je, že jakmile slyším jeho hlas, zalije mě pocit klidu. Zlehka mě to hladí po hlavě.

Mohl by to být Alfa.

Ne, myslím, že on je Alfa.

„Jaké je tvé jméno?“ zeptá se.

„Lyra.“

„Lyra.“ Na způsobu, jakým mé jméno vyslovil, je něco zvláštního. Způsob, jakým ho pronesl, jako by bylo jeho. Jako by mé jméno bylo stvořeno jen pro něj.

Patřilo k němu. Měla jsem pocit, jako bych byla osvobozena od neklidu, stresu a té ztráty, která mě mučila posledních pár dní.

Je to tak odlišné od toho, jak vypadá.

„To jsem já,“ řekla jsem. „Omlouvám se, jestli jsem překročila vaše území. Nevěděla jsem, že je tu smečka. Už to neudělám.“

V duchu jsem překřížila prsty. Tentokrát z toho nevyváznu, pomyslela jsem si hořce. Včera jsem měla dost štěstí na to, abych zmeškala krveprolití své rodiny. Teď by měl spoustu času mě roztrhat na kusy, pokud by si to přál.

„Co jsem říkal?“ vydal ze sebe zvuk frustrace.

Dychtivá mít už tenhle rozhovor za sebou jsem se přestala snažit utéct a prostě jsem na to přistoupila. „Už před vámi nikdy nebudu utíkat,“ zamumlala jsem.

Sdíleli jsme chvíli napjatého ticha. Vzhlížela jsem k němu. Je skutečně nádherný.

Jako násilí ve své vlastní kráse.

„Co ode mě chcete?“ zeptala jsem se váhavě. Zjišťuji, že jsem okouzlena, ale nechci tu být tak dlouho, abych zjistila, čeho všeho je schopen. „Pokud mě potřebujete potrestat, pak vás prosím, pane, neměla jsem v úmyslu nic jiného než se toulat lesem. Neměla jsem v plánu překročit vaše území. Nemám zlé úmysly.“

„Viktor.“ Převalil to jméno na jazyku. Rychle jsem si všimla, že tenhle muž má lehký přízvuk. Z čeho pochází, nemám tušení. Způsob, jakým věci vyslovuje, je jako závan čerstvého vzduchu. Nemám tušení, proč na mě tak působí, ale je to, jako bych chtěla poslouchat, jak mluví dál.

„Viktor?“

Vypadá téměř potěšeně. Jako by zmínit jeho jméno byl dar sám o sobě. Přikývne. Čelist se mu zatne. Výraz, který mu přelétl přes tvář, byl nevysvětlitelný. „Správně.“

Jsem jím tak pohlcena, že jsem přeslechla, co řekl.

„Cože?“ zamrkala jsem.

„Co tady děláš, Lyro?“ dožaduje se znovu odpovědi.

„J-já jen hledala svou tetu,“ vykoktala jsem před ním. Strach mé tělo ještě neopustil. Bez ohledu na to, jak je uhrančivý, je pro mě teď pořád hrozbou.

Usměje se. Ne takovým tím laskavým úsměvem. Chová se, jako bych říkala lži. Jako dítě přistižené při zjevných výmyslech. „Chceš mi říct, že o nás nemáš vůbec ponětí?“

Přikývnu.

Nemá slov. Nakloní hlavu doleva a o něčem přemýšlí.

„Proč jsi tady, Lyro?“ Ta otázka mě nechala v nejistotě. Nevím, jestli se ptá mě, nebo jestli je to řečnická otázka.

Jednu vteřinu jsem stála sama přímo naproti němu. Další vteřinu už mě popadl za zápěstí, strhl na stranu a chránil mě svým tělem. Zjistila jsem to vrčení příliš pozdě na to, abych si to uvědomila. Ochránil mě před útokem vlka. Jeho tělo mě chrání, téměř mě celou polyká, vzhledem k tomu, jak je obrovský ve srovnání se mnou.

Zavřela jsem oči. Cítila jsem ten příval jeho moci.

Otevřela jsem oči, abych spatřila přesně včas, jak Viktor chytil jednoho z největších vlkodlaků pod krkem.

Holou lidskou rukou.

Zagruntoval a stiskl mu krk. Vlk zakňučel. Odhodil toho vlka, jako by to nic neznamenalo. Viktor si mě přitáhl k sobě a chytil mě pod krkem. Myslela jsem, že jsem na řadě já. Myslela jsem, že se přidám k tomu vlkovi, odhozená stranou, jako bych byla nic.

Zavřela jsem oči v naději, že ta rána bude rychle za mnou.

Ale cítila jsem, jak mi jeho prsty přejíždějí po krku, jak se mě jemně dotýkají. Jeho prsty byly na mé kůži drsné.

Palcem mě přejel těsně pod bradou. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. Jeho hlas je ztěžklý něčím, co nepoznávám.

Mohla jsem jen přikývnout hlavou.

Ve stejnou chvíli jsme pocítili pohyb. Na jeho tváři na chvíli zablikala starost. Jeho paže mě zachytí, zatímco druhá drží vlka za čelist.

„Stát!“ rozlehl se lesem jeho rozkaz. Z toho jediného slova jsem cítila sílu. Vlk kňučí. Snaží se vymanit ze sevření. Ale on mě stále chrání jednou paží a obličej přesune blízko k té nebezpečně vyhlížející sadě tesáků.

„Stát.“

Už to není rozkaz, ale hrozba.

Vlk couvá. Během vteřiny to dravé zvíře provede submisivní gesto a stáhne se od nás.

Než se mi nějak podařilo ze sebe něco vykoktat, oba jsme uslyšeli zvuk přesouvající se smečky. Do země narazilo několik dupotů.

Nastupuje panika. Jsem uprostřed smečky, která běží směrem ke mně.

Ale Viktor mě klidně schová za svá záda. Zavrčí.

Všechny ty vlky to v tu ránu zastaví.

Je to fenomenální, jak těch asi patnáct nebo dvacet bestií zastaví jediný pohled muže.

Viktor neplýtvá slovy. Švihne rukama. Všichni se změní do svých lidských podob. Tiše sleduji, jak jim všem lupou a rostou kosti.

A pak, jeden po druhém, před Viktorem skloní hlavy.

On je Alfa.

Jeden z lidí vepředu odvážně udělá krok. Pozoruje nás. Vypadá nejistě. Chtěl jít dál, ale Viktor ho zadržel. „Vik–“ ušklíbl se. „Alfo. Myslím, že byste se od ní měl držet dál. Nevíme, kdo to je. Jaké špatné úmysly má s naší smečkou. Překročila území.“

„To není nutné,“ řekl Viktor. Rty se mu stáhly do rovné linie. „Stáhni se.“

„Ale–“ zkusil to ten chlap znovu. Ale když ho Viktor hrozivě varuje, zastaví se.

Nejsem si jistá, proč by si myslel, že by holka mé velikosti mohla představovat hrozbu pro jeho smečku. Ale právě když vykouknu zpoza Viktorových zad, on zavrávorá. Ten chlap zavětří vzduch. Ten chlap vypadá vyplašeně.

„Viktore,“ plivne. „Ty víš, co je zač.“

Viktor mě schová ještě dál za svá záda. „Zůstaň stát, bratře. Nebo tě donutím zůstat stát,“ vyhrožuje.

„Nerozumím tomu,“ zašeptá. „Ona–ona je ta, kterou hledáme. Je to–“

„STÁT!“ zaryčí Viktor.

Atmosféra houstne zlověstností. Trhla jsem sebou, ale zůstala jsem za jeho zády. Chránil mě snad?

Sdílíme okamžik ticha. A pak mu tváří přeběhne pochopení. Vypadá ohromeně. Vyvolá to v něm lítost nad Viktorem.

„Toho dne jsi věděl, že tam je?“ zeptá se.

„Nedělej to,“ varuje ho Viktor. „Přestaň, Varkasi.“

Varkas si mě prohlíží. Byl to zbytečný tah, protože jsem z poloviny zmizela za Viktorovými sedmi stopami výšky. „Ty jsi byl ten, kdo to zkontroloval nahoře. Ty jsi to věděl.“

Viktor zavrčí.

Než kdokoliv z nich stihne něco říct, mlha najednou vyšle obrovskou vlnu pachu, ze kterého se mi zatočí hlava. Všichni, včetně Viktora, se skrčí na nohy. Křičí bolestí. Někteří z nich ucouvli a svíjeli se, jako by ten pach, který mlha přináší, znamenal okamžité mučení.

Viktor se přede mnou vzepře. Druhou rukou mě stále pevně drží. Je to jako ocelová obruč. Ale někdo mě odtáhne. Viktor vztekle křičí. Snaží se vzít si mě zpátky, ale tenhle někdo mu do už tak křečí staženého obličeje foukne nějaký prach.

Dostává křeče.

Utíkáme od té smečky pryč.

Když zastavíme, jsme zpátky v obchodě. Rowena mě vtáhne dovnitř a zamkne dveře. Vyvěšuje všelijaké neznámé symboly, podivné květiny a zapaluje kadidlo.

„Roweno!“ zalapala jsem po dechu. „To jste vy. Ach páni, to jste vy. Děkuji. Byla jsem–Nevěděla jsem, že je tu nějaká smečka, nevěděla jsem ani, o čem to mluví. Bylo to, jako by věděli, kdo jsem a–“

„To proto, že to vědí.“ Rowena zavře všechna okna a vyndá knihu.

„Cože? Jak to myslíte, že to vědí?“ vytratila jsem se.

„Vědí to, protože tam byli,“ Rowena otevře stránku a ukáže obrázek. Smečka Lunárních Predátorů. Rozpraskají mi rty. „Byli tam tu noc, kdy byla tvoje rodina zabita. Oni to byli ti vrahové. Ten muž. Viktor Mordrake. To on je Alfa té smečky, která vyvraždila celou tvou rodinu.“