JE K SMÍCHU si pomyslet, že ještě před několika měsíci byla mou největší starostí otázka, kdy vůbec získám svého vlka. Kdy vůbec budu dost velká na to, abych se mohla přidat k tajným rodinným rozhovorům u večeře? Kdy vůbec budu dost zralá na to, abych se mohla připojit ke svému bratrovi a sestrám, abychom šli lovit, trénovat a hrát si do lesa? Připadá mi to teď tak hloupé. Pomyslet si, že mi dřív všechno připadalo tak nespravedlivé.

Teď už si po těch dnech jen přeji. Přeji si, aby tu byli, aby se mi posmívali, smáli se mi, protože otec mi znovu odmítl dovolit jít s nimi ven a lovit. Přála bych si, aby tu byla moje matka, hladila mě po vlasech, říkala mi, že mám ty nejjemnější a nejhedvábnější vlasy, i když jsem věděla, že lže, a říkala mi, že všechno bude v pořádku.

Ale přání nejsou nic jiného než denní snění. Sny, na které myslíte, když se váš život začne točit opačným směrem. Přání jsou jen pohádka.

A já nemám na takové pohádky luxus.

„Jak to myslíte?“ zasyčím na tetu a zamračím se na ni z místa, kde stojím. Je toho příliš. Ty fotky, vzpomínky, noční můry, které mě pronásledují i za bílého dne. To všechno pro mě byla tragédie. A stále je. Nemohu uvěřit, a odmítám uvěřit, že tato žena, moje teta Rowena – jakkoli je zvláštní a podivná – by mě vrátila zpět do té noci, kdy jsem ztratila všechno.

„Lyro, poslouchej–“

„Ne, vy poslouchejte!“ křičím. Ruce se mi třesou podél těla. „Víte o tom něco?“

Odmlčí se.

Zasmála jsem se. „Samozřejmě že víte. Podívejte se na tohle!“ Kopla jsem do stolu, kde mi ukazovala všechny ty fotky takzvané smečky Lunárních Predátorů. „Víte o nich. Moc dobře! Ale proč jste mě vzala sem? Proč jste mě sem přivedla a řekla mi, abych přišla, když víte, že ta smečka, která chladnokrevně zničila mou rodinu, je tady?“

„Neměla jsi je potkat tak brzy.“ Teta Rowena zatne zuby. „Byla to chyba.“

„Aha, takže já je mám potkat, ale ne takhle brzy? Řekněte mi, teto, kdy jsem je asi měla potkat?“

„Podívej, Lyro, takhle jsem to nemyslela. Měla jsem v plánu ti o tom všem nejdřív říct, aby ses mohla připravit na to, co přijde–“

„A co!“ křičím v zoufalství. Dech se mi zadrhává. Tak moc mě svrbí ruce, abych prostě něco popadla a rozmlátila to o zeď. „Co ode mě čekáte, co? Byli to vrahové mých rodičů! A já jsem tady, neschopná s tím něco udělat. Tahle smečka mi zničila život a já z nich měla tam v lese takový strach!“

Teta Rowena se mě snaží uklidnit. Popadne židli, odtáhne mi ji a posadí se na druhý konec stolu. Klidně knihu zavře. Žena, která je věrnou kopií mé matky, se něžně usmívá a vypadá jako ta nejstarostlivější a nejmilovanější teta. Olízne si rty. „Je mi to líto,“ řekne tak tiše. „Mrzí mě, že jsi na to musela přijít takhle.“

S její rezignací jsem ze sebe vypustila roztřesený dech. Srdce mi buší v hrudi a bojuje se vzduchem, aby mě prostě nechalo dýchat. Ale s vědomím, že se vrahové mé rodiny potulují v lese jen pár mil od místa, kde stojím, mi v plicích zamrzá veškerý kyslík.

„Prosím, posaď se, Lyro. Nech mě to vysvětlit,“ prosí. „Prosím.“

Odtáhnu židli a posadím se.

„Ano, vím o smečce Lunárních Predátorů. A ano, vím, že jsem ti to měla říct dřív, než jsi sem přijela. Ale myslela jsem si, že bys nepřijela, kdybys to věděla,“ podívá se na mě smutně. „A já si nepřeji, abys žila sama a bloudila světem bez rodiny.“

„Nelitujte mě,“ plivla jsem. „Kde jste byla celý můj život? Ani vás neznám. Dokonce jsem ani nevěděla, že vůbec nějakou tetu mám.“

Na chvíli zavře oči, ruce se jí na stole zatnou. „Už víš, co se stalo. Nemohla jsem být tehdy v tvém životě, ale chci v něm být teď. Jsem jediná, koho ti ještě zbyl.“

A je to pravda. Je jediná, koho mám. Jakákoliv podoba toho, co jsem dřív mívala, což byla moje matka. Nemám žádné příbuzné, žádné, kterým by na mně záleželo natolik, aby se mi vůbec ozvali, a ona má pravdu. Nechci žít sama.

To je částečně důvod, proč jsem se rozhodla přijet.

„Tak proč jste mi o té smečce neřekla?“

„Protože bys nepřijela, že?“

„Samozřejmě že ne.“

Usměje se. Natáhne ke mně ruce. „Je mi líto, že jsi na to musela přijít takhle. Věř mi, neměla jsem v úmyslu ti takhle ublížit.“

„Jak jste věděla, že to byli oni?“ zeptala jsem se. Nechám ji, aby mě hladila po rukou, a předstírám, že jsou to matčiny ruce, a ne její. Vím, že je to smutné, ale nemohu si pomoct a myslím na to, že i když je moje matka mrtvá, je tu stále se mnou, chrání mě a vede mě k něčemu mnohem smysluplnějšímu.

Teta Rowena si povzdechne. „Museli to být oni.“

„Nemůžete jen tak obvinit celou smečku,“ namítnu. Ruce jsem stáhla zpátky a vidím, že je trochu zraněná.

„Jdou řeči, šeptanda o vraždě tvé rodiny. Smečky se připravují, budují ochranu proti nepřátelům. Zmatkují. Šíří se zvěsti, že existují takové smečky, které se snaží všechny donutit, aby před nimi poklekli, aby z nich udělali vládce číslo jedna. Té noci byla smečka Lunárních Predátorů viděna kolem vašeho domu. Zdržovali se ve tmě, pozorovali, opouštěli místo činu.“

Polkla jsem naprázdno. Ruce se mi znovu třesou. Všechno se zdá jako v mlze. Pokud je to pravda, pak jsem právě potkala vraha své rodiny.

Viktor Mordrake. Ten vlk, který mě chránil před svou smečkou v lese, byl Alfa té smečky, která zaútočila na mou celou rodinu.

„Proč my?“ roztřeseně si otřu obličej. „Proč moje rodina? Proč to nemůže být nějaká jiná rodina? V okolí je spousta vlkodlaků. Proč my?“

„Nevím,“ zavrtí hlavou. „Nemám tušení proč. Někdo říká, že to byl náhodný útok. Někdo taky říká, že je to proto, že tvůj otec je velmi důležitá osoba. Pochází z vysoce respektované pokrevní linie vlkodlačích rodin a pracuje na ministerstvu. Byl to jeden z lidí, kteří mají moc svrhnout jakéhokoli Alfu, který jedná v rozporu se zákonem, který upravuje nadpřirozený svět v soužití s lidmi.“

„To není možné,“ odmítám uvěřit, že to je jediný důvod. „Nedává to žádný smysl. Proč by pak vyvraždili celou moji rodinu?“

„Takhle bezcitní oni jsou. Nezajímá je, koho zabijí. Viktor Mordrake má pověst, kterou provází jen to nejhorší. Je krvežíznivý. Je to tyran. Zabíjí lidi, kteří se mu postaví do cesty, a lační po moci. Roky se všichni snažili tuhle smečku zkrotit, ale marně. Alfou se stal ve velmi mladém věku a to z důvodu, před kterým se dospělý muž třese strachy.“

„Z jakého?“

„Zabil předchozího Alfu.“

„Kdo to byl?“

„Jeho vlastní otec.“

Je šílený, blesklo mi hlavou a bodlo mě zlé tušení. Z čela mi vydatně stéká nepřetržitý proud potu, i když mi chlad z husté mlhy venku ježí všechny chlupy na těle.

Chytím se okraje stolu. „Kde žijí?“

„Obývají malý ostrov tady nedaleko,“ říká teta Rowena. „Proto jsem říkala, že jsi je neměla potkat tak brzy. Je vzácné, že překročí vodu z ostrovů a potulují se po lesích.“

„Ale tohle je jejich území?“

„Ano. Vlastní toho spoustu. Před pár lety se Viktorovi podařilo svrhnout zdejšího Alfu smečky. Většinou se potuluje jen po lesích, proto s ním lidé nemají problém. A zbytek smečky mu přísahal věrnost.“

„To je hrozně moc,“ bylo vše, co jsem řekla. Vstanu ze židle a roztřeseně odcházím do svého pokoje.

„Lyro,“ zavolá teta Rowena. Zastavím se, když se ohlédnu. „Nedělej žádnou hloupost. Když ses rozhodla přijet, byla jsem šťastná. A nemyslela jsem si, že by se ti s nimi někdy zkřížily cesty. Měla jsem v plánu ti to říct dnes večer, při naší první společné večeři, ale plány ne vždycky vycházejí, že?“

Jen se usměji.

„Když na tebe chtěli zaútočit,“ pokračovala teta Rowena. Zastavím se v chůzi. „Proč před tebou Viktor Mordrake stál?“

Zamračila jsem se a jen matně jsem si vybavovala, co se stalo. Pamatuji si jen tu část, kdy mě přemohl strach ze smrti. Naplňoval se můj nejhorší strach, že mě roztrhá a bezmocnou sežere smečka vlků. Muselo se mnou být něco špatně, když pro mě bylo snadné si myslet, že se mě Viktor Mordrake ve skutečnosti snaží chránit.

„Nevím,“ řekla jsem po pravdě. „Už nevím vůbec nic.“