Pohled Elise

Zprudka jsem se nadechla, mé šlachy se napínaly jedna přes druhou. Mé tělo bojovalo samo se sebou, prosilo, abych ho vypustila do jeho krutější, prvotnější formy, ale já zatnula zuby a držela se zpátky. Dvojčata byla dost chytrá na to, aby věděla, že moje nečekaná proměna signalizuje nebezpečí, a já nechtěla, aby se bála – ještě ne.

Pak dveře vrzly, jak se otevřely, a všechen vzduch z mého těla vyprchal.

Byl to on. Samozřejmě, že to byl on. Široká ramena, rozcuchané vlasy, neoholený podél čelisti – jak jsem si vůbec mohla představit někoho jiného? Garret se na nás usmíval, jeho oči měly v hřejivém světle kuchyně ostře jantarovou barvu. Přes záda měl přehozeného mrtvého srnce. Krk měl roztržený a jazyk mu napůl visel z tlamy, přesvědčivě mrtvý, pomyslela jsem si, a o to víc chutně vyhlížející.

Cassia a Ronan vyjekli s takovou radostí, že jsem téměř čekala, že se spontánně promění, tak jak to vždycky dělávali, když byli příliš malí na to, aby to dokázali ovládat. Přesto si zachovali své podoby, vymanili se z mého ochranitelského sevření a vrhli se tak rychle, jak jen to šlo, do otcovy čekající náruče. Garret silně trhl rameny, svalil mršinu jelena na sousední stůl a oba si je bez námahy nabral do náručí.

Cítila jsem, jak se uvolňuji opřená o bok trouby. Sakra, Elise, vzpamatuj se. Tyhle dny už jsou pryč. Není čeho se bát. Ne tady. Tady nejsou jen mé děti, můj manžel a naše absurdně nádherná malá chalupa v nejzazších končinách amerického státu jménem Vermont. Moje vlastní pozůstatky strachu – napůl uvědomělé vzpomínky na stíny za rozbřesku, lesknoucí se zuby a kruté černé oči – byly přesně tím. Vzpomínkami.

Garret políbil každé z dětí na hlavu, nejdřív Cassii, pak Ronana a pak pro jistotu oba dva ještě jednou. Přenesl váhu na rám dveří, o který se opřel, a mým směrem zvedl jedno huňaté obočí, zatímco jeho ústa se zkroutila do tázavého výrazu. „Elise, chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ řekl. Jeho tón byl nezvykle tlumený, chladný jako železo. Dvojčata v jeho náručí ztuhla, jejich vykulené oči těkaly mezi námi dvěma.

Odolala jsem nutkání svých rtů se zvednout nahoru. „Je to tak?“

Vážně přikývl. „Víš, když jsem lovil, byl jsem... řekněme... z něčeho nervózní.“

„A to z...?“

„Myslel jsem si, že má někdo narozeniny... ale za boha jsem si nemohl vzpomenout, kdo. Není to zvláštní? Vždycky je mi tak hloupě, když zapomenu na něčí výjimečný den, ale ani za nic jsem si nemohl...“

Poslední slabika sotva unikla z jeho rtů, když už do něj dvojčata začala bušit pěstičkami a protestně kňučet. Přiložila jsem si ruku na ústa a zasmála se. Byli víc než jen pobouření; v jejich malých očích byla zuřivost, nebo v každém případě její ekvivalent. Skutečný hněv nikdy nepoznali a dokud budu žít, tak ani nepoznají.

„Oh, oh, počkejte,“ řekl Garret a dramaticky se krčil v reakci na útoky dvojčat. „Myslím... myslím, že už se mi to začíná vracet...“

„Nejsi vtipnej!“ trvala na svém Cassia s úsměvem. „Nemůžeš na to zapomenout!“

„Je to důležitý!“ dodal Ronan.

„Máte naprostou pravdu. Nemůžu uvěřit, že jsem něco takového udělal... to musí být to stáří.“ Stiskl rty k sobě a přikývl. „Moje paměť už prostě není to, co bývala... řekněte mi to znovu, kolik je vám dvěma? Pět? Šest?“

„Ne, ne!“ odpověděli sborově.

„Chcete mi říct, že jsou vám čtyři?“ Spadla mu čelist. „Přece vám už nemůže být sedm...“

„Je nám osm!“ vyjekla Cassia a rozhořčeně do otce plácla.

„Osm? Mon dieu, ten čas ale letí.“ Jeho oči se znovu zvedly ke mně a mně se zachvěl žaludek. I po vší té době – po více než deseti letech manželství a vztahu trvajícímu roky předtím – měl pořád způsob, jak ve mně vyvolat pocit, že jsem malá holčička pohlcená poblouzněním. „No, jestli je vám opravdu plných osm let... řekl bych, že to si žádá nějakou oslavu, nemyslíte?“

„Ano!“ zaječel Ronan, zatímco Cassia přikyvovala s mírou nadšení, která byla téměř zběsilá.

„Ještěže jsem pro nás ulovil tuhle extra speciální večeři.“ Kývl hlavou směrem k srnci. „Čerstvější než čerstvá, mes amours. Jen to nejlepší pro tak výjimečný den. A vaše matka... no ne, co je tohle?“ Balancujíc s jedním dítětem na každém boku, přešel ke mně, přičemž po celou dobu okázale větřil do vzduchu. „Nějaká polévka, že? Vadilo by ti, kdybych jen...“

Postavil oba dva na zem a natáhl ruku k bublajícímu hrnci. Okamžitě jsem ho plácla přes ruku. Ráda jsem si myslela, že není natolik pošetilý, aby skutečně strčil ruku do téměř vařící vody, ale nikdy jsem si nemohla být jistá, jak daleko zajde se svými směšnými vtipy.

„Nesahat, tati,“ napomenula jsem ho. „A ani žádný špatný příklad pro les petits chiots. Máš mít víc rozumu.“

„Asi ano.“ Pomalu na mě zamrkal, na čele vrásky předstíraného zklamání. Ohnala jsem se po něm. Se smíchem se opřel o zeď a přenesl váhu na jednu nohu. „Ale vážně, co tam máš? Voní to jako v nebi.“

„No, zní to, že tvoje verze nebe nešetří česnekem,“ řekla jsem. Zvedla jsem z pultu vařečku a jen tak líně jsem hrnec zamíchala. „V troubě je chleba a navíc se chystám pošírovat pár vajec. S tím a s tím masem si myslím, že budeme mít jídlo vhodné i pro ta nejhladovější rostoucí štěňata. A vy máte hlad, ne?“ Poslední slova jsem pronesla přes rameno a byla jsem odměněna zběsilým souhlasem. „Tak běžte nahoru a umyjte se; jste oba špinaví. Nevychovala jsem z vás žádná zvířata.“

Tomu se zasmáli. Byl to starý vtip, a nesmírně hloupý, ale stál za ty úsměvy, které jim to vždycky přineslo na tvář. Každý ještě otce naposledy objal kolem pasu, pak se otočili a odpelášili, jejich hlasy se překrývaly, když se předháněli cestou nahoru po schodech. Přistihla jsem se, že za nimi několik dlouhých okamžiků hledím a vychutnávám si to teplo pod hrudní kostí.

„Vážně rostou rychle, co?“

Když byly děti pryč, ten přihlouplý tón zmizel z jeho hlasu, ačkoli stále obsahoval záblesk úsměvu. Otočila jsem se, abych se mu podívala do očí. Pořád se líně opíral o zeď, ruce zkřížené, v jeho bledých očích se zračilo všudypřítomné jiskření.

„Myslela jsem na totéž,“ souhlasila jsem. „Zní to jako klišé, dokud to nezažiješ.“

„To platí o spoustě věcí, řekl bych.“

„Aha, ano? Jako co například?“ Předstírala jsem, že se vracím k polévce, ale on věděl stejně dobře jako já, že veškerá má pozornost směřuje k němu – k jeho teplu, jeho blízkosti, k chraplavosti jeho hlasu.

„No, víš... láska. Ztráta. Záležitosti srdce. Ani básníci nedokážou některým věcem učinit zadost.“ Podlaha zavrzala, když udělal krok ke mně, a já nechala oči zavřít, zatímco má ruka znehybněla na vařečce.

„Někdo se cítí romanticky. Tolik tě ten lov vzrušil, chéri?“

„Možná jsem jen sveden briliantní... polévkou své ženy,“ zamumlal mi do vlasů.

„Chtěla jsem udělat francouzskou cibulačku,“ řekla jsem, „ale pak jsem si vzpomněla, že mám manžela vybíravějšího než moje osmileté děti, který by nepoznal dobrou chuť, ani kdyby za ním přišla a kousla ho do zadku.“

„Nemám vkus na jídlo, jistě, to beru.“ Po zádech mi přeběhl mráz, když mi položil ruku na rameno, přičemž jeho palec zavadil o spodní část mého ušního lalůčku. „Ale rád si myslím, že některé věci vybírám velmi dobře.“

„Jsem si jistá, že ano.“

Jeho druhá paže si našla cestu kolem mého pasu a já se nebránila, když si mě přitáhl k sobě. Byl tak silný, že jsem v jeho objetí mohla prakticky ochabnout a opřít si hlavu o jeho hruď, aniž bych měla sebemenší strach, že upadnu. Jeho rty klouzaly po pěšince mých vlasů, což mi vyslalo další vlnu mrazení po páteři.

„Víš,“ vydechl mi do ucha, „s ohledem na to, jak už jsou ti dva staří, možná je načase začít přemýšlet o dalších. Třeba brzy. Třeba tak brzy jako...“ Jemně mě zatahal za vlasy. „Dnes v noci?“

S malým úspěchem jsem se snažila potlačit ruměnec ve svých tvářích. „Jsi špinavý,“ řekla jsem, „ve více ohledech, pane Rhodesi.“ S trochou zdráhání jsem se odtáhla, otevřela oči a vrátila se k míchání. „Co kdyby ses teď šel nahoru umýt i ty?“

„Aniž bych dostal byť jen jedinou pusu od své krásné ženy?“

Nechala jsem ho, aby si mě jemně otočil, pak jsem zvedla bradu a podívala se na něj. Byl stále mladý, jen o pár let starší než já, ale ráda jsem si myslela, že rodičovství ho změnilo. Ta jeho chlapecká nedbalost získala nádech zralosti, který dříve neexistoval, jistou skromnou moudrost, která číhala v šedých skvrnkách jeho vousů a ve vráskách smíchu kolem jeho křišťálově zbarvených očí. Mohla bych na něj zírat donekonečna, ale on mi nedal šanci, než se naklonil pro polibek. Vzdychla jsem do jeho rtů. Chutnal jako lov, jako železo zabalené do borového jehličí, stále žhnoucí vzrušením z vítězství. Teprve když jeho jazyk začal škádlit ten můj, odtáhla jsem se a pro jistotu mu vlepila lehké plácnutí po tváři.

„To stačí, ty směšný muži. Běž se umýt. Já zatím připravím ten zbytek.“

Tentokrát poslechl, ale ne bez poslední ukradené pusy na tvář. Blýskl po mně mrknutím, pak vyběhl do půli schodů poloběhem a nechal mě v kuchyni opět samotnou.

O čem jsem to proboha přemýšlela, než se vrátil domů? Tenhle směšný muž měl docela zálibu ve vymazávání každé další myšlenky z mé hlavy, kdykoli vešel do místnosti. To není zrovna ta nejužitečnější vlastnost u životního partnera, ale Garret měl způsoby, jak mi to vynahradit. Polévka, to bylo ono. Něco jí chybělo. Ještě chvíli jsem o tom přemýšlela, pak jsem v duchu pokrčila rameny a přihodila pár dalších špetek černého pepře. V každém případě to uškodit nemůže.

Nahoře zabručelo potrubí a voda ve sprše začala syčet. Obrátila jsem svou pozornost k srnci. Budou ho samozřejmě chtít syrového, ale alespoň jsem ho mohla naporcovat na nějaké rozumnější kusy. Pak už to bude jen otázka uvaření vajec, rozdělení porcí a – samozřejmě – ozdobení dortu polevou, který jsem měla schovaný v troubě spolu s pečícím se chlebem. Pravda, letos jsem to trochu přehnala, ale už jen to očekávání pohledů v tvářích dětí stačilo na to, aby se ta práce navíc vyplatila. Jako obvykle se ti dva dohadovali, jakou příchuť by chtěli. Ronan prosil o vanilkovou, zatímco Cassia trvala na čokoládové, takže jsem se rozhodla vyzkoušet mramorový dort. Když jsem ho kontrolovala naposledy, vypadal zatraceně dobře.

Slunce se venku začínalo plížit za obzor a plnilo kuchyň hlubokým jantarovým světlem. Dlouze a zhluboka jsem se nadechla. Mír na sebe nechal dlouho čekat, ale byl tu. Měla jsem krásný dům, dvě dokonalé děti a manžela, který mě přiváděl k šílenství. Dokonce i ty begónie, pomyslela jsem si, budou v pořádku.

Co se týče té potlačené bolesti, toho tak slabého šelestu, že by něco mohlo být špatně... moje intuice byla vždycky pozoruhodná; byl to talent, který jsme sdíleli v rámci našeho druhu. Zvířecí instinkt, dalo by se to asi nazvat. Ale měla jsem také sklony k paranoie. Jistě to nebylo nic víc než to.

Všechno bylo v pořádku.

Muselo být.