Pohled Elise

Cassia seběhla ze schodů jako první, světlé vlasy svázané do copu, a kolem štíhlých nohou jí vířila bílá bavlněná sukně. V šatech vždycky vypadala trochu směšně, ačkoli bych jí to nikdy neřekla. Vypadala spíš jako panenka z pohádky než ten hravý malý rošťák, kterého jsem znala. Usmívala se od ucha k uchu, a když došla na konec schodiště, předvedla mi propracovanou otočku a ukazovala, jak se jí sukně vznáší ve vzduchu. Párkrát jsem zatleskala a ona v odpověď udělala pukrle.

„To je tedy docela slušivý vzhled, demoiselle,“ řekla jsem.

Uznale se zachichotala, pak se ale najednou zastavila a oči se jí rozšířily. Podívala se nahoru na schody, natáhla svůj drobný krk, aby viděla co nejdál, a pak ke mně po špičkách přiběhla. „Mami, můžu ti říct tajemství?“ zašeptala.

„Samozřejmě, že můžeš. Cokoliv na světě.“

Pokynula mi a já si poslušně klekla, přičemž jsem se opřela jedním loktem o koleno. Musela jsem zkrotit svou tvář do vážnosti. Vždycky to byla zvláštní událost, když se jedno z dětí rozhodlo, že mi může svěřit svá hluboká a temná tajemství. Jejich důvěra ve mě byla tak nějak tou nejušlechtilejší věcí na světě.

Cassia se naklonila blíž a nepatrně se zavrtěla rameny. Čekala jsem, až promluví, ale mlčela.

„Pokračuj,“ pobídla jsem ji. „Neřeknu to živé duši, slibuji.“

Jednou na mě mrkla, pak znovu, tentokrát o něco výrazněji. Z úst mi uniklo vydechnutí.

„To snad ne!“

„Prosím, nezlob se!“ Udělala půl kroku vzad a já natáhla ruku.

„Ne, ne, vůbec ne – ale – pojď sem, ať si tě můžu lépe prohlédnout,“ řekla jsem.

Chvíli uvažovala a pak tak učinila. A opravdu, bylo to tam, jemné, ale přesto přítomné. Vzala to, co mohl být jen můj make-up, a tak trochu se předělala. Nemohla jsem si pomoct a byla jsem trochu ohromená. V jejím věku bych sáhla rovnou po karmínové rtěnce a třpytivých fialových očních stínech, ale zdálo se, že Cassiin vkus byl mnohem skromnější. Na rtech se jí leskl náznak lesku a tváře se jí třpytily tvářenkou, ale jinak byl její obličej nenalíčený.

„Víš, vždycky se můžeš zeptat,“ řekla jsem a natáhla ruku, abych jí z očí odhrnula pár zbloudilých vlasů. „Moc ráda ti ukážu, jak všechny tyhle věci používat.“

„Udělala jsem to špatně?“ zeptala se a obočí se jí stáhlo k sobě.

„Ne, ne, vůbec ne. Vypadáš krásně. Pochybuji, že bych tě to mohla naučit lépe než tohle, ale i tak bych ti někdy ráda pomohla s experimentováním, jestli budeš chtít,“ řekla jsem jí laskavě.

Obličej se jí rozzářil tím konkrétním odstínem čisté radosti, který znají jen děti. „Opravdu? Líbí se ti to? A pomohla bys mi?“

„Opravdu,“ slíbila jsem. „Ale teď – vědí tvůj otec a bratr, co jsi dělala?“

Zavrtěla hlavou, cop jí poskakoval sem a tam.

„No, co takhle: neřekneme jim to. Uvidíme, jestli si toho všimnou. Chlapi dokážou být v těhle věcech dost hloupí, to víš. Vsadím se, že celou večeři stráví tím, že se budou snažit přijít na to, co je na tobě dnes večer tak mimořádného.“

„Dobře!“

Mrkla jsem na ni a ona se pokusila gesto opětovat. Ještě úplně neovládla umění zavřít jedno oko po druhém, takže to bylo spíš přehnané mhouření očí a malý nos se jí při tom úsilí krabatil.

Vstala jsem právě včas, aby se dolů po schodech vyřítil Ronan. Vypadal dost elegantně v malém šedém obleku, který jsem mu koupila o loňských Vánocích. O chvíli později ho následoval Garret, falešně si pískal, jednu ruku zabořenou v kapse vesty vínové barvy. Při pohledu na něj jsem ucítila, jak mi do tváří stoupá horkost, a rychle jsem se odvrátila, abych se zaměstnala servírováním jídla.

„No, vypadáte všichni dost parádně,“ řekla jsem. „Teď mám pocit, že jsem se taky měla snažit trochu zkrášlit!“

„Už jsi krásná, mami,“ trvala na svém Cassia. „Že jo, tati? Myslíš, že je krásná, ne?“

„Vlastně si myslím, že je to ta nejkrásnější dáma na celém světě – samozřejmě kromě tebe,“ řekl Garret.

„Ne, ona je krásnější,“ řekla Cassia se zcela vážným hláskem. „Možná tak ale budu vypadat, až vyrostu.“

„Nebudeš,“ oponoval Ronan. „Budeš vypadat divně. Ještě divněji než teď.“

„Zmlkni!“

„Nemůžeš mě donutit!“

„Dobře, vy dva, trochu ztište.“ S kompletně připravenými talíři jsem je začala nosit na stůl a balancovala jsem s jedním v každé ruce. Děti skočily na svá místa a Garret se potloukal za svou židlí s rukama položenýma na jejím složitě vyřezávaném opěradle.

„Potřebuješ s tím pomoct, Elise?“

„Dostala jsem to až sem,“ řekla jsem a položila na stůl jeho i svou misku s polévkou. „Myslím, že dokážu odnést pár talířů, aniž bych si zlomila záda. Ale víš co, jdi a přines nějaké sirky a svíčky, prosím tě. Vím, že tyhle malí rošťáci do ničeho nekousnou, dokud si alespoň neprohlédnou svůj dort.“

Při slově dort se Cassii a Ronanovi rozšířily oči do velikosti talířů, které měli před sebou. Vyměnili si pohled – něco tajného mezi nimi, čemu rozuměli jen oni, jak už to u dvojčat bývá – a posadili se velmi rovně s rukama složenýma v klíně.

„To bychom opravdu moc chtěli,“ souhlasil Ronan.

„Moc.“ Cassia energicky přikývla.

„Nepředbíhejte. Žádné jedení dortu před večeří. Můžete jen sfouknout svíčky, to je všechno.“

Při těch slovech trochu splaskli, ale okamžitě se zase rozzářili, jakmile jsem před ně na stůl postavila dort. Poleva byla čokoládová a Cassia vypadala vítězoslavně.

„Říkala jsem ti, že je to můj rok! Minule jsme měli vanilkovou!“

„Neměli,“ trval na svém Ronan, ale jeho hlas nesl mrzutý tón poraženého. Dělala jsem, že neslyším. Není třeba jim o mém malém překvapení říkat předem.

Garret se vrátil se svíčkami a opatrně je zapíchl do dortu: šestnáct, osm pro Cassii a osm pro Ronana. Dávali jsme každému z nich vlastní sadu od té doby, co jim bylo pět a málem si navzájem roztrhali hrdla při hádce o to, kdo bude smět sfouknout tu poslední. Na dortu už začínalo být docela těsno. V některém z nadcházejících let budu muset začít dělat dorty dva.

„Dobrá,“ řekl, když je dopálil. „Pojďme na to.“

„Zhasnout, zhasnout!“ naléhala dvojčata. Cvakla jsem vypínačem a ponořila nás do tmy, kterou narušovala jen záře svíček. Zajásali a pak ztichli, když jsme jim s Garretem začali zpívat.

„Hodně štěstí, zdraví… hodně štěstí, zdraví…“

Jako vždy, když přišlo na jejich jména, řekla jsem Ronanovo jméno jako první, zatímco Garret řekl Cassiino. Naše střetávající se hlasy zněly trochu směšně, ale široký úsměv mého syna mým směrem to víc než vynahradil.

„…Hodně štěstí, milé děti…“

Sfoukli svíčky, zatímco my s jejich otcem tleskali, a já znovu rozsvítila. Ze všech šestnácti svíček stoupal kouř v zamlžených pruzích.

„Výborně,“ řekl Garret. „Víte, když se vám nepodaří sfouknout všechny, nosí to smů—"

Jeho hlava sebou trhla do strany a chřípí se mu rozšířila. Jeho poplach byl tak silný, že mi to zrychlilo tlukot mého vlastního srdce a já se otočila po jeho pohledu. Venku za širokým oknem jídelny se začínaly usazovat stíny soumraku. Kromě zmučených zbytků begónií jsem neviděla nic, co by bylo v nepořádku.

„Co se děje, mon amour?“ Podařilo se mi udržet lehký tón slov, ale v krku mi úplně vyschlo.

„Jen jsem...“ Oči mu těkaly sem a tam pod staženým obočím. „Myslel jsem, že jsem něco slyšel. Tam venku v lese.“

„V lese je spousta věcí,“ podotkl Ronan. On i jeho sestra neměli tušení o napětí mezi mnou a Garretem; měli oči jen pro tu spoustu jídla rozloženou před nimi. Což bylo jedině dobře, pomyslela jsem si.

„V tomhle máš pravdu,“ řekl. Jeho škádlivý tón neodpovídal ostrým rysům jeho tváře. „Asi jen liška nebo něco takového. Nebo malý srneček, který hledá svého tatínka. Promiň, Bambi, my máme tvého tátu k večeři!“

„To je morbidní,“ řekla jsem, i když se děti smály. Garret se na mě ohlédl a s úlevou jsem viděla, že má v očích opět vřelost.

„No, je to pravda! A bude vynikající, to vám slibuju. Za předpokladu, že to maso nikdo nepřipravoval moc hrozně?“

„Jasně červené, propečené krvavě, přesně tak, jak to máte vy tvorové rádi,“ řekla jsem. Pomalu jsem si sedla a on mě brzy následoval a natahoval se po zmíněném mase. „Nezapomeň ochutnat i polévku. Strávila jsem na ní většinu dne.“

„Jak můžeš strávit na polévce většinu dne?“ řekl můj syn.

„Nekecáme s plnou pusou, Ronane.“

S obrovskou pompou polkl své gigantické sousto zvěřiny a zeptal se znovu. „Ne, ale vážně, jak?“

„To by mě taky docela zajímalo,“ řekl Garret. „Přece to nemůže být tak složité, ne?“

„Chtěla bych vidět, jak bys to zkusil,“ odsekla jsem. „Většina surovin se musí předem tepelně upravit, ve vlastních várkách a samotná příprava vývaru od nuly je sama o sobě očistec, nemluvě o tom, jak dlouho to trvá, než se to mírně povaří…"

Zmlkla jsem. Zase se díval na okno.

Po pár vteřinách ticha jen nepatrně zavrtěl hlavou a otočil svou pozornost zpět k jídlu. „No, vsadím se, že to bude vynikající. Nemyslíte, děti?“ Oba přikývli, měli plná ústa, aby mohli odpovědět slovy.

Je mohl oklamat, ale mě ne. Když jsme se my vlci spářili, nebylo to stejné jako u lidí. Stali jsme se něčím jiným, nerozlučně jsme k sobě připoutáni na úrovni tak hluboké, jako je naše vlastní krev. Byla to chemická změna stejně jako emocionální, prolínalo se v ní vše od našich emocí až po naše specifické pachy. A to byl ten důvod, proč jsme si navzájem nikdy nedokázali lhát. A ačkoli právě nelhal, neříkal ani celou pravdu. Paranoia, která mě krátce sevřela už v kuchyni, se začala vkrádat zpátky zdesetinásobená, dokud se mi neježily chlupy na zátylku. Objala jsem se pažemi v naději, že skryji husí kůži, která mi po nich začala naskakovat. Přesto dvojčata blaženě ignorovala své okolí. Hltala svá jídla, jako by snad několik týdnů nejedla, a při tom nadělala docela slušný nepořádek.

Ať už Garreta trápilo cokoliv, nebyl důvod se nad tím teď pozastavovat. Možná to opravdu nebylo nic důležitého – něco, na co narazil v lese, naštvaný jezevec nebo shluk jedovatých bobulí, které budeme muset držet co nejdál od dětí. Určitě nic víc. Nikdo nechránil děti víc než on, dokonce ani já ne. Kdyby si myslel, že jsme v nebezpečí, řekl by něco. Žádná narozeninová oslava nestála za to riziko... z toho... ani jsem nechtěla myslet na to, co by to mohlo být.

Kromě toho už vypadal zase jako dřív. Ani jsem si nevšimla, že děti začaly jíst dort, ale cpaly se k prasknutí, nadšené z překvapení z mramorového vnitřku, zatímco on si z nich obou utahoval.

„Opatrně, nebo se tak přejíte, že zítra ráno nebudete moct ani chodit!“ zasmál se Garret.

„To se nestává!“

„Ale ano – mně se to stalo už mockrát…“ řekl Cassii.

„Lžeš!“

„Copak bych ti někdy lhal? Oh – počkej chvíli, něco máš na obličeji…“ Garret přejel Cassii přes tvář kouskem čokoládové polevy a ona zaječela, vymanila se z toho a při tom rozlila polovinu své polévky.

„Proboha, vy všichni, trochu se zklidněte,“ řekla jsem, ale mohla jsem zrovna tak dobře mluvit cizím jazykem, pokud šlo o to, kolik pozornosti mi věnovali. Jejich hlasy pouze stoupaly do výšek a smích se mísil s drobným pištěním radosti. Protočila jsem panenky a vstala, abych došla pro utěrku. Bylo nejlepší utřít tu polévku ze stolu, než zničí lak.

Právě jsem se vracela do kuchyně, když se vstupní dveře začaly chvět pod náporem pevného, promyšleného klepání.