„Omlouvám se.“ Musela jsem se dostat ven. „Nevím, co tady dělám. Neměla bych tu být.“

Hodila jsem lístek s číslem do koše a běžela ke dveřím.

Venku, když se za mnou nemocniční dveře zavřely, jsem zavřela oči a konečně se zase zhluboka nadechla.

Teď už mě s mým dítětem pojilo jakési téměř duchovní pouto. Cítila jsem, jak ve mně jeho přítomnost roste. Úmyslně to spojení teď přerušit… z toho bych se už nevzpamatovala.

Ne, nikdy nepůjdu na potrat. Nemohla bych.

Ale byly tu i jiné věci, které jsem mohla udělat. Když Margot mluvila o možnostech, jednou z nich byla adopce. U adopce bych si mohla dát načas, všechno promyslet a pokusit se najít pro své dítě tu správnou rodinu. Nemusela jsem se rozhodovat hned teď.

Dýchalo se mi lehčeji.

Poté jsem rozepsala zprávu Dominicovi. Od včerejšího večera mi stále neodpověděl. Teď už jsem věděla, že to neudělá, ale i tak si zasloužil vědět, co jsem se rozhodla.

Napsala jsem: To dítě si nechám.

Odeslala jsem to dřív, než jsem si to mohla rozmyslet, a zhasla displej telefonu.

Telefon mi v ruce okamžitě zavibroval.

Bylo to od Dominica.

Stálo tam: Přijď co nejdřív ke mně do pokoje. Promluvíme si.

V srdci se mi usídlila naděje, když mě Dominic pouštěl k sobě do pokoje. Vyhýbala jsem se pohledu na postel, včerejší bolest byla stále příliš čerstvá. Místo toho jsem nespouštěla oči z něj.

Zavřel dveře a otočil se ke mně, ale pohledem se mi vyhýbal. Díval se na strop a pak na podlahu, ale nikdy ne na mě.

I přes jeho těkající oči mi to, že mě sem vůbec pozval, připadalo jako krok správným směrem. Dodalo mi to odvahu se zeptat: „Znamená to, že mi s naším dítětem pomůžeš?“

Prudce vydechl. Hlasem ostrým jako dýka se zeptal: „Jak si můžeš být tak jistá, že je moje?“

Zůstala jsem nehybně stát, zatímco se svět kolem mě rozmazal. Viděla jsem jen jeho a způsob, jakým se na mě konečně podíval – jako bych byla obtížný hmyz, kterého se musí zbavit.

„Jak se mě na to můžeš vůbec ptát?“ zašeptala jsem; z hlasu se mi vytratila veškerá síla. Cítila jsem, že nohy mě brzy přestanou poslouchat také.

Zkřížil si paže na hrudi a pevně se chytil za lokty. „Prostě jdi na potrat, Evangeline. Jsi dost mladá na to, aby ses rychle zotavila. Bude to, jako by se to nikdy nestalo. Pak můžeš mít děti, které budeš chtít později.“

„Ne,“ řekla jsem. „Zkusila jsem to. Já… nemůžu.“

Ve tváři se mu objevil odpor, vypadal velmi podobně jako včera večer, když mě z toho samého pokoje vyhodil. Instinktivně jsem o půl kroku ustoupila.

On vykročil za mnou. „Nemůžeš, nebo nechceš?“

Neodpověděla jsem, což pro něj bylo zřejmě potvrzením jeho nejhorších předpokladů.

„Nenutil jsem tě k sexu,“ řekl teď tiše. Jako dravec. „Sama jsi mě o to prosila. A teď, co? Snažíš se to hodit na mě?“

Rozmotal paže a nechal je viset podél těla, napjaté jako tětivy, ruce zaťaté jako drápy.

„Co ode mě chceš, Evangeline? Snažíš se mě vydírat? Chceš peníze na ten potrat?“

„N-ne, já –“

„Máš vůbec tušení, co by se stalo, kdyby se to rozkřiklo? Mně? Tobě? Kdyby to věděl tvůj bratr, nenáviděl by tě. Kdyby to zjistily roztleskávačky, vykoply by tě.“

Sotva jsem mohla dýchat přes vztek, strach a žal, které mě svíraly v hrdle. Jak jsem si mohla nikdy nevšimnout, že je Dominic plný tak zahořklé nenávisti?

Jak si o mně mohl myslet něco tak nízkého, že bych ho zkoušela vydírat? A proč to znělo, jako by se ve skutečnosti on snažil vydírat mě?

Moje dítě si zasloužilo víc než tohle. Víc než jeho.

„Nemusíš se b-bát,“ řekla jsem, přičemž se mi hlas zlomil jen jednou. „O dítě se postarám sama. Nemusíš v tom figurovat. Nebudeme tě obtěžovat.“

Udělal krok blíž ke mně a mně už docházel prostor k ústupu. Každý kousek jeho postoje i jeho slova působily jako hrozba.

„Ty si ho vážně hodláš nechat?“ vyštěkl ta slova.

Přikývla jsem.

„Ty jedna drzá malá mrcho!“

Zaútočil bez varování a srazil mě na zem. Jen jeho ruce, které mě křečovitě držely za přední část trička, zabránily tomu, aby moje hlava narazila o podlahu.

Dřepl si nade mě, nohy rozkročené kolem mých boků. Za tričko mě přitáhl k sobě, až měl obličej těsně u mého.

„Vždycky ti šlo jen o to, abys ukradla moje sperma, že jo?“ zařval. Oči měl divoké a nebezpečné. Nikdy jsem neviděla nikoho tak rozzuřeného.

Škrábala jsem ho na zápěstích a snažila se uvolnit jeho sevření. Jen stiskl silněji a roztrhl mi tričko.

„Šla jsi po synovi Alfy, co? Jakýkoli by stačil, jen aby do tebe udělal děcko. A pak by sis užívala odměnu, že? Doživotní prachy a sláva, protože jsi mě chytila na svou zatracenou dělohu!“

Byl tak rozzuřený, že jsem každým okamžikem čekala, kdy se promění ve svého vlka.

Můj vlastní vlk se mi ještě neukázal, ale cítila jsem ho v tom tichém kňučení ve svém hrdle.

Svezla jsem ruce z jeho zápěstí dolů k pasu, abych si zakryla břicho. Chtěla jsem se bránit, ale nemohla jsem to riskovat. V téhle pozici jsem toho moc nezmohla, ale dala bych všechno, co mám, abych ochránila své dítě.

„Nezasloužíš si nosit moji krev!“ zařval mi do obličeje.

Náhle ve mně vůči tomuhle muži vzplanula ostrá, živočišná nenávist. Myslela jsem si, že vím, co je nenávist, ale to nebylo nic ve srovnání s tímhle.

Jak se opovažuje mi Dominic vyhrožovat? A co víc, jak se opovažuje vyhrožovat mému dítěti?

Pustil mé tričko a já zády dopadla na zem. Místo toho mě chytil za ramena. Prsty se mi hluboko zaryly do kůže.

Držela jsem se za břicho a pevně zavřela oči.

„Jdi od ní dál!“ ozval se ode dveří divoký řev.

V mžiku byl Dominic ze mě stržen a odmrštěn proti zdi. Dopadl na svůj psací stůl a svalil se na podlahu.

Dvojice silných paží mě ovinula a zvedla ze země do náruče. Byla jsem přitisknutá k svalnaté hrudi a vzhlédla do pronikavých očí svého zachránce.

Killian.

Zamrkala jsem, ale nezmizel. Opravdu tu byl.

Nechápala jsem to. Byl odměřený, studený jako ledovec a vzdálený. A přesto se tu objevil právě včas, jako by mi ho seslalo samo nebe.

Na zemi se Dominic pohnul a zasténal.

Killian se na něj podíval a hluboko v hrdle mu zavrčelo. Cítila jsem ty vibrace tam, kde jsem měla ruku přitisknutou k jeho hrudi. Killian si mě přitáhl blíž. Choval mě v náručí něžně, jako bych byla něčím vzácným.

Něčím křehkým.

Podívala jsem se mu přes rameno ke dveřím. Byly rozražené takovou silou, že se dřevo roztříštilo. Třísky ležely všude po podlaze.

Killian musel být nepříčetný, aby způsobil takovou spoušť. Co ho mohlo vyprovokovat k použití jeho vlkodlačí síly?

V tu ránu se mi z obličeje vytratila krev tak rychle, až se mi zatočila hlava.

Dominic křičel. Nezasloužíš si nosit moji krev!

Kolik toho Killian zaslechl?