Margot si mávla na taxi. Rozrazila dveře a co nejrychleji se vyškrábala na zadní sedadlo, odhodlaná zmizet odtud v co nejkratším čase. Měla chuť se opít. Ale jít za bílého dne sama do baru by znamenalo říkat si o potíže. Cítila, jak jí po tváři nekontrolovaně stékají slzy. Během konfrontace s Nathanielem a Serenou se držela.

„Kam to bude?“ zeptal se řidič a jeho hlas pronikl mlhou v jejím mozku.

Kam? Dobrá otázka.

Domov nepřicházel v úvahu. Sloane a Ivy byly v práci a ona nechtěla sedět v jejich prázdném bytě a v duchu si přehrávat obraz Nathaniela zapleteného do prostěradel její sestřenice. Potřebovala se napít. Ale sedět uprostřed odpoledne sama v baru? To jí připadalo jako mávání bílou vlajkou.

Zaváhala a pak vychrlila adresu své kanceláře. Tam může aspoň předstírat produktivitu. Možná tam i přijde na to, co sakra dělat dál.

Taxi se odlepilo od obrubníku a ona vydechla ve snaze se uklidnit.

Řidič se na ni podíval do zpětného zrcátka. „V té přihrádce uprostřed jsou kapesníky, kdybyste potřebovala, zlato.“

Jeho hlas byl laskavý, jako by na zadním sedadle viděl plakat už tolik žen, že věděl, kdy promluvit a kdy raději mlčet.

Margot jich hrst popadla. „Díky,“ hlesla a pak si očistila tvář, jak nejlépe to šlo. Moc make-upu stejně nenosila. Takže si rovnou mohla obličej otřít celý.

Začal jí zvonit telefon. Nathaniel?

Vytáhla ho z kabelky, aby se podívala. Žaludek se jí sevřel, když zírala na displej, kde zářilo jeho jméno bílými písmeny.

Dokázala si přesně představit jeho první slova.

„Není to tak, jak to vypadá, Margot.“

„Můžu to vysvětlit.“

„Prosím, nech mě s tebou promluvit.“

Lži. Výmluvy. Pořád ty samé sračky, co chlapi vypouštějí z pusy, když je někdo načapá.

Nastavila telefon na tichý režim a strčila ho zpátky do tašky.

V době, kdy taxi zastavilo před Thorne Global, byl její make-up v nenávratnu. Sáhla do peněženky, vylovila pomačkanou dvacetidolarovku a podala ji řidiči.

„Řekněte mi pravdu,“ pronesla a vynutila si úsměv. „Vypadám jako ženská, co právě zjistila, že její snoubenec šuká s její sestřenicí?“

Řidič zaváhal a pozorně si ji prohlédl. „Máte trochu červené oči, miláčku, ale skoro to není vidět.“ Odmlčel se. „Budete v pořádku?“

Ta nečekaná laskavost ji málem zlomila.

Spolkla knedlík v krku a přikývla. „Jo. Lepší zjistit to teď, ne? Jen takový malý hrbol na cestě životem.“ Nebyla si jistá, koho se snaží přesvědčit… taxikáře, nebo samu sebe.

Vystoupila z taxi, vyzdvihla kufr na chodník a zhluboka se nadechla. Margot vytáhla telefon a uviděla, že jí Nathaniel volal šestkrát a nechal šest zpráv v hlasové schránce. Nezajímalo ji, co chce na svou obhajobu říct, a tak telefon znovu schovala do kabelky.

Margot se otočila k monumentální skleněné a ocelové konstrukci Thorne Global. Dominic budovu koupil před pěti lety. Horních osm pater patřilo Thornovi, spodní tři byla pronajata menším firmám. Vzhledem k tomu, jak se společnost rozrůstala, nebylo by překvapením, kdyby ji nakonec zabrali celou.

Vešla dovnitř a upravila si tašku na rameni.

„Slečno Whitakerová, mohu vám nějak pomoci?“ Margot zamrkala. Gwen, jedna z recepčních, vyšla zpoza pultu v hale a přejela Margot pohledem.

Gwen přistoupila ještě blíž a vzala jí kufr. V téže ruce Margot stále držela baseballovou pálku. Úplně zapomněla, že ji má pořád v ruce.

Margot do kanceláře nakráčela, jako by se chystala spáchat těžký zločin. Byla ale ráda, že ji má u sebe. Aspoň se pro ni nebude muset později vracet.

Margot si s úlevou oddechla. „Díky, Gwen. Můžu si tu všechno nechat, než se dám trochu do pořádku?“ Sama se divila, jak... normálně její hlas zní.

„Samozřejmě, slečno Whitakerová.“ Gwenin pohled znovu sklouzl k pálce.

„Margot, prosím. Kolikrát ti to mám říkat?“ Dominic preferoval oslovování křestními jmény, ale některým zaměstnancům, hlavně těm novějším, to dělalo potíže.

U Dominica víc než u ní.

Gwen se usmála a vzala kufr, kufřík i pálku.

Margot zamířila přes foyer na toaletu.

Uvnitř šla rovnou k zrcadlům. Taxikář nebyl jenom milý. Opravdu to nevypadalo tak zle. Vytáhla z tašky odličovací ubrousek a setřela poslední zbytky řasenky. Rychle se přepudrovala, nanesla lesk na rty a trochu očních linek.

Štípla se do tváří. Lidé vždycky říkali, že to dodá barvu, ale ona neviděla žádný rozdíl.

Modré oči měla pořád trochu zarudlé, ale s tím se moc dělat nedalo. Vytáhla hřeben, rozpustila si dlouhé vlnité blonďaté vlasy z drdolu a znovu je úhledně sepnula. Dobrý.

Odešla z toalety, vzala si věci od Gwen a zamířila k výtahům. Zatímco čekala, snažila se vybavit Dominicův rozvrh. Má dnes odpoledne nějaké schůzky?

Pak jí to došlo. Dneska přece neměl být doma. Takže v kalendáři žádné schůzky naplánované neměl.

Povzdychla si. Měla vymeteno v hlavě. Ale když někoho načapáte, jak si to váš snoubenec rozdává se sestřenicí, udělalo by to v hlavě zmatek komukoli.

Ta myšlenka ji přiměla se zamračit.

Jak často to dělali? Nathaniel byl v pracovní den doma. Ona občas kvůli práci cestovala, ale ne tak často. Pokud jejich poměr trval měsíce, museli se scházet v pracovní době.

Výtah dorazil. Nastoupila s ní žena, kterou neznala.

Margot věnovala zdvořilý, nucený úsměv. Když žena ve druhém patře vystoupila, Margot se opřela o stěnu a zírala do prázdna.

Měla by o Nathanielovi říct Dominicovi? Připadalo by jí to jako projev uraženosti… žalovat jen proto, že ji podvedl. Jenže on zároveň okrádal firmu. V žádném případě se nemohl dostat domů, mít sex se Serenou Whitakerovou a vrátit se do kanceláře během pauzy na oběd.

Výtah cinkl a dveře se otevřely. Margot se zhluboka nadechla a pak vstoupila do patra vedení.

Tess, recepční v patře pro vedoucí pracovníky, vzhlédla. „Ahoj, Margot. Nemyslela jsem si, že se dnes ukážeš.“

Margot se usmála. „Neměla jsem to v plánu, ale řekla jsem si, že udělám náskok s poznámkami ze schůzky pro Dominica. Je tady?“

Tess zavrtěla hlavou. „Ne, odešel před chvílí s tím, že mu mám brát vzkazy a všechno může počkat do zítřka.“

Margot se skoro zhroutila úlevou. Ještě mu nebude muset čelit.

„Díky, Tess.“

Šla do své kanceláře, zavřela dveře a klesla do křesla.

Margot si položila hlavu na stůl. Do prdele. Připadala si, jako by jí demoliční koule právě rozbila svět na kusy.

Jak mohl? Ale co bylo ještě horší, jak mohla Serena?

Margot si myslela, že z těch dětinských naschválů, které měly jako malé, už vyrostly. Serena Whitakerová byla vždycky rozmazlený spratek. Brala si to, co nebylo její.

Problém byl v jejích rodičích, Margotině tetě a strýci, kteří ji zbožňovali a dali jí všechno, co si přála. Ale když se před dvěma lety přestěhovaly do města, Serena nebyla tak hrozná, jinak by se Margot už dávno odstěhovala ke svým sestrám. Neudělala to, když se Sloane vrátila z Evropy, protože její sestra Ivy zrovna dokončila univerzitu a začala v nové práci. Sloane se nastěhovala k Ivy. Margot by měla výčitky svědomí, kdyby Serenu nechala samotnou a odešla k sestrám. Ostatně, jaký by to mělo smysl? S Nathanielem plánovali, že si po svatbě pořídí vlastní bydlení.

Margot zvedla hlavu a podívala se na prsten na svém prstu. Zásnubní prsten, který jí Nathaniel dal.

Nebyl velký. Velký prsten ani nechtěla. Postará se o to, aby ho dostal zpátky. Může ho prodat. Protože si byla jistá, že Serena bude chtít velký, blýskavý prsten. Vždycky si z Margotiina prstenu dělala legraci.

Margot si ho sundala a už se ho chystala hodit přes místnost. Ne, co kdyby se ztratil. Otevřela horní zásuvku stolu, hodila ho dovnitř a práskla s ní. Potřebovala se napít. Vstala a šla do Dominicovy kanceláře, kde věděla, že má láhev skotské. Tvrdému alkoholu sice moc neholdovala, ale teď jí bylo cokoli dobré.

Dominicova kancelář byla vizitkou jeho samotného. Všechno tam bylo velké, bytelné a maskulinní. „Nezapomeň na zastrašující,“ řekla Margot do prázdné místnosti.

Šla k jeho stolu, otevřela spodní zásuvku a vytáhla láhev skotské, kterou tam Dominic schovával. Vzala ji a posadila se na jeho pohovku typu Chesterfield u okna. Otevřela láhev a napila se. Málem to vyprskla. „Sakra, to pálí.“ Věděla, že je to drahá láhev. Protože Dominic měl rád jen to nejlepší.

Problém byl, že to bylo čisté. Proč ten chlap pije tyhle sračky čisté? Tentokrát, když přiložila láhev k ústům, si Margot dala pozor a jen si lokla. Ne, nepomohlo to. Ale nebylo to tak hrozné jako ten první lok. Tak si dala další. Zaklonila hlavu o pohovku. Přišla sem přemýšlet. Jaký bude její další krok?

Zvedla ruku, aby viděla na ciferník hodinek, a zjistila, že je 15:15. Sloane ani Ivy volat nemůže. Ještě ne. Ať se nejdřív vrátí z práce. Margot plánovala požádat Sloane a Ivy o pomoc s odvozem věcí z bytu. I když nechtěla na svou starší sestru Sloane moc tlačit. Byla v šestém měsíci a těhotenství nebylo zrovna lehké.

Chlapi. Proč jsou to takoví kreténi? Nejdřív její šéf, protože je tak arogantní, zastrašující a občas i hrubý. Pak Nathaniel, který ji měsíce podváděl s její vlastní sestřenicí. Jak hluboko mohl klesnout? Pak tu byl Lorenzo, otec Sloaninina dítěte. Který ji nechal ve štychu a těhotnou?

Sestrám zavolá později. Ne teď.

Pak se uvidí, jestli by u nich mohla přespat, dokud si něco nenajde. Jejich byt sice nebyl dost velký pro tři dospělé a miminko, až se narodí, ale bylo by skvělé strávit nějaký čas se sestrami. Jíst zmrzlinu a nadávat na chlapy.

I když Sloane o tom chlapovi, co ji přivedl do jiného stavu, vůbec nemluvila. Bylo to téma, o kterém odmítala diskutovat. I když teta Lucy a strýc Arthur vyžadovali odpovědi. Margot znovu zvedla láhev k ústům. Jen ona a Ivy znaly jeho křestní jméno.

Na Dominicově stole začal vyzvánět telefon. Margot se ho snažila ignorovat, ale jakmile přestal zvonit, začal znovu. Margot se posunula na kraj pohovky a vstala. Místnost se s ní lehce zakolísala, což ji přimělo k tichému „Jejda“.

Když znovu nabyla rovnováhu, doklopýtala k telefonu a zvedla sluchátko.

„Prosím?“ pozdravila do aparátu. Ne moc profesionálně, pomyslela si.

„Dominica, prosím.“ Margot ten hlas znala. Byla to Fiona Beaumontová. Dominicovo „povyražení“. To bylo pro Fionu to nejlepší označení. Měla ten hloupý holčičí hlásek, ze kterého Margot naskakovala husí kůže.

„Dominic tu není.“ Margot se opřela rukou o Dominicův stůl, aby zastavila houpání místnosti.

„Kde je?“ zeptala se Fiona.

„Jak to mám k sakru vědět?“ Margot byla vlastní odpovědí překvapená. Sakra, kde se to v ní vzalo?

„Jste jeho sekretářka.“ Margot slyšela, jak ta druhá žena začíná být naštvaná.

„Ano, ale nejsem jeho chůva a rozhodně nevlastním křišťálovou kouli. Zavolejte mu nebo napište na mobil.“ Margot už tenhle rozhovor nebavil.

„On mi mobil nebere, už celé dny,“ zakňourala Fiona.

Margot lehce pootevřela rty. Aha.

Tohle byl Dominicův styl. Nehádal se, nedělal dramatické odchody. Prostě se začal vyhýbat, než udělal definitivní tečku. Pokud o něm Fiona dny neslyšela, byl konec. Jen o tom ještě nevěděla.

Ten malý ďáblík na rameni ji k tomu přiměl. Margot si nemohla pomoct a vypustila další slova. „No, stala se jedna ze dvou věcí. Buď dostaneš kopačky, nebo je mrtvý. Tak či onak, neobejde se to bez květin.“

Margot si povzdychla, když z druhé strany telefonu uslyšela šokované zalapání po dechu. Skotská jí zahřívala žíly a rozvazovala jazyk. „Hele, Fiono, buďme upřímné. On není materiál na ženění. Najdi si někoho jiného.“ Nečekala na odpověď a zavěsila tím, že sluchátko práskla zpátky na místo.

Znovu se svalila na Chesterfield a přiložila láhev ke rtům.

Její vlastní problémy se znovu draly na povrch, aby ji strašily. Jak mohla být tak slepá? Jak to, že si nevšimla žádných signálů? Nebyla přece idiot. Ale Nathaniel byl obchodník. Prodal jí sen o šťastném životě až do smrti. Prostě byla slepá k trhlinám v jejich vztahu.

A nejen to, vypadalo to, že jí něco chybělo i v sexuálním životě. Pokud to, co viděla mezi Nathanielem a Serenou, bylo měřítkem toho, jak má ten akt vypadat. Jí se to sice celkem líbilo, ale nebylo to nic, u čeho by vykřikovala jako Serena. Dělala to Serena snad jen proto, aby mu polechtala ego? Měla to dělat taky? Problém byl, že to nevěděla.

Nathaniel byl její jediný sexuální partner. Měl ji to naučit on. Ztratila pojem o čase, jak dlouho tam seděla, pila a proklínala celé mužské pokolení. Upřímně jí to bylo úplně fuk.

Po chvíli si Margot povzdychla a znovu zvedla láhev… jen aby se zarazila, když si všimla dvou vysokých rozmazaných postav, co stojí před ní.

Počkat. Ne. Ne dvě. Jen jedna.

Margot zamžourala. „Ahoj.“

Pokusila se posadit a přiložit láhev k ústům, ale než si stihla loknout, někdo jí ji vyškubl z ruky.

„Hej,“ zaprotestovala. „To je moje. Jestli chcete, najděte si svoji.“

Zamrkala a snažila se zaostřit.

Muž stojící před ní… ten, co držel láhev, se jí vyjasnil.

„Dominicu?“

„Margot,“ řekl a jeho hlas byl nečitelný. „Co jste to se sebou provedla?“

„No,“ pronesla a mírně přitom artikulovala, „myslím, že je to... dost očividný. Jak vidíte, jsem namol.“ Natáhla se po láhvi. „Tak mi ji vraťte, ať to můžu dokončit.“

Dominic odstoupil a položil láhev na stůl. „Myslím, že už jste měla dost.“

Margot se zamračila. „Víte co... někdy dokážete být fakt kretén. Ne, většinu času.“

„Pevně věřím, že tohohle budete zítra litovat.“

Pak ji k jejímu překvapení, místo aby na ni začal řvát, napodobil a posadil se vedle ní.