CASSIDY

Uplynuly hodiny a já dál zůstávala ve tmavé místnosti, vyčerpaná z toho, jak jsem vší silou tloukla na dveře.

Vzdala jsem to, když jsem si uvědomila, že to nemá smysl. Zemřu tady. Skutečnost, že si před odjezdem autobusu nikdo nevšiml mé absence, jen dokazovala, jak jsem naprosto nedůležitá. Všimnout si toho nedokázala ani naše učitelka, i když jsem si byla jistá, že se nás musela přepočítat.

Potvrdilo mi to, že i kdybych teď zemřela, nikomu bych nechyběla. Keira by se možná cítila špatně, ale smířila by se s tím. Přece jen, kamarádíme se necelý měsíc.

Takže jsem zůstala v té temné, tiché místnosti, a nepodnikla už nic pro své vysvobození.

„Vstávej!“

Při tom pronikavém hluku jsem se s trhnutím probudila a okamžitě vyskočila na nohy. Zřejmě jsem na chvíli usnula, a jak jsem tápala po temné místnosti, dospěla jsem k závěru, že ten hlas pocházel ze snu.

„Otevři dveře!“ zavelel znovu ten pronikavý hlas a má duše se div nevyřítila z těla. Ženský hlas zněl tak prastaře a mysticky, že nepůsobil vůbec přirozeně. Znělo to, jako by vycházel ze mě, zeshora, odněkud z místnosti a zároveň i zvenčí.

Bylo to děsivé, a přitom zklidňující.

„Okamžitě otevři dveře!“ ozval se rozkaz a má ruka nahmatala ve tmě kliku, chytila ji a vzala za ni.

Dveře se otevřely.

Dveře, které jsem se předtím tolikrát marně snažila otevřít, najednou s lehkostí povolily.

Vykročila jsem do temné chodby, tiskla se ke stěně a pokoušela se najít cestu ven. Byla už hluboká noc a navíc zřejmě ve své nejtemnější hodině, protože jsem neviděla vůbec nic, ani na krok, ani vlastní ruku před obličejem.

Ale pokračovala jsem dál. Padala jsem, zakopávala o překážky, ale nezastavila jsem se. Musím se jen dostat ven, a odtamtud už bude snadné najít hlavní silnici.

Nebylo to vůbec snadné. Venku panovala ještě větší tma než uvnitř. Vůbec to nešlo snadno. Zakopávala jsem, padala, větve mi rozřezávaly kůži, děsily mě podivné zvuky a donutily mě běžet poslepu prostředkem hustého lesa.

Až dokud se nestalo něco mystického.

Odnikud na mě posvítilo jasné světlo. Nejdřív jsem si myslela, že je to z nějaké velké silné lampy, ale žádné takové světlo by nemohlo být takhle jasné.

Vzhlédla jsem a uviděla, že to byl úplněk, v té nejjasnější podobě. Měsíc v úplňku se zjevil zčistajasna, ačkoli k tomu neměl vůbec žádný důvod. Ve škole nás nutili sledovat fáze měsíce a já věděla, že poslední úplněk proběhl teprve před kalendářním měsícem.

Na další ještě nenastal čas.

A přesto tu teď byl. Zářil přímo nade mnou a osvětloval mi cestu. Netrápila jsem se tím, že je to zvláštní: hlas, který mě donutil otevřít dveře, náhlý úplněk, ta přítomnost, co mě obklopovala a chránila jako nějaký plášť.

Chtěla jsem se prostě dostat pryč.

A tak jsem běžela. S úplňkem, který mi osvětloval cestu a následoval mě... Byl opravdu v pohybu a sledoval mě, nebyl to žádný statický úkaz, což jen potvrdilo, že tohle není normální.

Možná se mi to jen zdálo. Nebo jsem snad v té Svatyni mlčení zemřela a tohle byl jakýsi posmrtný život.

Ještě pořád jsem běžela, když vtom jsem to uslyšela. Hlasité zavytí. To nejhlasitější zavytí, jaké jsem kdy slyšela. Zarezonovalo celým lesem a otřáslo stromy i samotnou zemí. Otřáslo i mou duší.

Po vytí následovaly údery tlapek dopadajících na zem, připomínající hrnoucí se vlnu tsunami. Zatím jsem to sice neviděla, ale cítila jsem, jak ke mně běží velký vlk. Vnímala jsem jeho pohyb, cítila, jak se nese vzduchem a trhá při tom stromy.

Sice jsem tušila jeho přítomnost, ale nic mě nedokázalo připravit na to, jak monstrózně velký ten vlk je, když proskočil vzduchem a přistál jen pár kroků ode mě.

Z toho šoku jsem se svezla k zemi. Ten vlk, bílý se zlatavými pruhy, ohromný jako bungalov a s planoucíma, ohnivě červenýma očima, postupoval vpřed, jako bych pro něj představovala kořist.

Strach, který jsem cítila, byl tak paralyzující, ale zase ne natolik, aby mě udržel na zemi. Vyškrábala jsem se na nohy a rozběhla se na opačnou stranu.

Z toho směru se však vyřítil další, podobně hrozivý vlk. Ten byl zase černý se zlatavými pruhy a s modrýma očima.

Otočila jsem se k útěku na druhou stranu, ale to už se objevil i třetí vlk. Zlatý vlk s černobílými pruhy a očima neskutečně zelenýma.

Ti tři vlci mě zahnali do kouta na všechny strany. Neměla jsem kam utéct. Blížili se ke mně, až ze mě uprostřed nich zůstal jen drobný, zbytečný, nevýznamný cíl — kořist, připravená k pohlcení.

Takže to celé skončí takhle? Sežerou mě ti gigantičtí vlci přímo pod prapodivným úplňkem.

Vlci sborově zavyli, celí se otřásli a ten zvuk zněl natolik děsivě hlasitě, že jsem instinktivně zavřela oči a vyčkávala, až mě roztrhají.

K tomu ale nedošlo. Co následovalo, byly zvuky praskání a protahování kostí. Otevřela jsem oči a pohlédla, jak se vlci mění do svých lidských podob.

Měnit se přestali ve stejný okamžik, ale moje oči nejprve upoutal bílý vlk. Když se mu objevila tvář, patřila Kaidanu Thorndrakeovi.

Tím vlkem byl Kaidan Thorndrake. Oči mu stále zůstávaly vlčí, drápy měl pořád venku a cenil na mě tesáky. Tvářil se tak zuřivě, až to vypadalo, že mě chce rovnou na místě zabít.

Tím černým vlkem byl Cyprian Thorndrake, a přestože se nacházel ve stejném fyzickém stavu jako jeho bratr, jeho tvář zůstávala bezvýrazná.

Tím zlatým vlkem byl Ryker Thorndrake a i s vystrčenými drápy, vyceněnými tesáky a vlčíma očima podobnýma svému bratrovi vypadal překvapivě pobaveně, jako by snad byl zasvěcený do nějakého vtipu, který mně ale vůbec unikal.

Ti tři ke mně začali sborově postupovat, zatímco já se v duchu modlila, aby se přede mnou rozevřela země a pohltila mě.

Zastavili se až tehdy, kdy už nás od sebe nedělila žádná volná mezera. Zatímco jim měsíc v úplňku stále zářil nad hlavou, všichni tři jednohlasně pronesli to vůbec poslední slovo, o němž jsem si myslela, že ho kdy z jejich úst uslyším.

„Družka.“