CASSIDY

„Družka.“

To slovo pronesené všemi třemi najednou se mi znovu a znovu přehrávalo v hlavě.

Thorndrakeovo trio, trojčata, princové královské smečky, mě tu obklopili a prohlásili za svou družku.

Měsíc stále svítil přímo nad námi, jasnější než kdy dřív, a ve vzduchu visel pocit, který jsem nedokázala pojmenovat. Pocit, který nebyl přirozený a který nutil mé srdce bít rychleji – ne však ze strachu z nich, nýbrž z pocitu jakéhosi pouta.

„Co to má kurva znamenat?“ zařval Kaidan z plných plic, a v ten moment, jakékoli kouzlo, které začínalo ve vzduchu vznikat, se rozplynulo.

Srdce se mi rozbušilo rychleji, a tentokrát už to bylo strachy.

„Pokud vím, položil jsem ti otázku,“ zakřičel znovu a já se instinktivně stáhla. „Co jsi to kurva udělala?“

„Já… já jen…“ koktala jsem a třásla se, „ztratila jsem se a ten zvláštní měsíc mě přivedl sem. Já jen…“

„Ach tak,“ zasmál se, a ten sadistický smích, který se rozléhal lesem, mi zmrazil krev v žilách. Sehnul se, popadl mě za límec uniformy a zvedl mě do vzduchu, jako bych vůbec nic nevážila.

„Tenhle les je zapovězený i obyčejným vlkům, a každý člověk, který do něj omylem vkročí, by zemřel, protože nedokáže ustát jeho moc. Ale ty tu jsi, pořád dýcháš a naši vlci tě označují za svou družku. To je nemožné. Princové ještě nikdy neměli všichni jednu jedinou družku, a i kdyby se to teď mělo stát, nespojili bychom se s takovou pitomou lidskou courou!“

Jeho hlas zaburácel a v očích mu zuřivě probleskával jeho vlk. Neudržela jsem slzy, které se mi začaly hrnout z očí jako lavina.

„Přísahám, nic jsem neudělala. Když mě teď necháte jít, nikdo se to nedozví. Nikomu o tom ani neceknu.“

„Nemůžeme tě jen tak nechat jít,“ ozvala se Cyprianova odpověď a bratr přistoupil k místu, kde jsem se houpala v Kaidanově sevření, „jsi naše družka. Jsi královská družka.“

„Přestaň jí tak říkat!“ zavrčel Kaidan. Podíval se na svého bratra, a když se pak vrátil pohledem ke mně, zračil se mu v něm ničím neředěný, zběsilý hněv. Takový ten vražedný, zvířecí hněv, díky kterému vypadal, že je jen krůček od toho, aby mi utrhl hlavu od těla.

Byla jsem k smrti vyděšená. Jeho hněv mě děsil k nepříčetnosti.

„Pusť ji, Kaidane.“

„A co s ní pak uděláme?“ vyštěkl na Cypriana. „Vezmeme ji do Královské tvrze? Prohlásíme ji za svou družku, nebo co?“

„Můžeme ji odmítnout. Tady a teď,“ poznamenal Ryker, který teď stál opřený o strom a s očividným nezájmem nás sledoval jako nějakou scénu z telenovely. „Odmítneme ji a půjdeme si každý svou cestou. Nikdo nemusí vědět, že jsme si našli naši první družku.“

Zbylí dva bratři se na chvíli odmlčeli a následně se na Kaidanově tváři objevil úsměv plný ulehčení a odhodil mě na zem, jako bych neznamenala absolutně nic. Ignorovala jsem tu palčivou bolest, kterou jsem ucítila. Na bolesti nezáleželo. Tím jediným, na čem záleželo, bylo to, jak se odtud dostanu živá a zdravá.

„Jo, jo… to je dobrý nápad. To je přímo perfektní… Pojďme ji…“

„Fakt si myslíš, že by Královskou tvrz a královskou čarodějku ještě neupozornili na to, že jsme už našli svou družku?“

„Je mi úplně jedno, jestli na to přišli nebo ne!“ zařval na Cypriana a zatímco ten před jeho křikem ani nemrkl, mně se roztřásla kolena.

„To jediné, na čem mi teď záleží, je ji odmítnout a vykopnout ji pryč. Vymyslíme způsob, jak se vypořádat s následky, až později.“

„Dobře, jestli to tak chceš, uděláme to,“ ustoupil snadno Cyprian a já málem zaplakala úlevou. Ať to byla jakákoliv noční můra, nemohla jsem se dočkat, až z ní konečně uniknu.

„Já, Kaidan Thorndrake, první alfa princ z enklávy Lunaris, syn Rhiannon a Victora Thorndrakeových, tě tímto, Cassidy, odmítám jako svou družku.“

„Já, Ryker Thorndrake, druhý alfa princ z enklávy Lunaris, syn Valerie a Victora Thorndrakeových, tě tímto, Cassidy, odmítám jako svou družku.“

„Já, Cyprian Thorndrake, třetí alfa princ z enklávy Lunaris, syn Valerie a Victora Thorndrakeových, tě tímto, Cassidy, odmítám jako svou družku.“

Čekala jsem snad celé hodiny, než se na sebe bratři navzájem podívali a Kaidan ve vzteku uhodil pěstí do země. Půda, já i stromy poblíž se otřásly z té naprosté síly jeho rozzuřenosti.

„Ať nás odmítne ona,“ navrhl Cyprian a Kaidan nepromarnil ani sekundu a okamžitě mě zase zvedl do vzduchu.

„Slyšela jsi ho,“ zavrčel na mě, „udělej to.“

„Já, Cassidy Renn z…“ hlas se mi třásl, „já, Cassidy Renn, odmítám alfa prince Kaidana, Rykera a Cypriana Thorndrakeovy jako své druhy.“

Nic se nestalo. Nestalo se to mně a rozhodně ne jim, protože Kaidanovo sevření kolem mého límce se napnulo ještě silněji, aby mě pak zase mohl mrštit k zemi.

„Něco udělala. Něco teď zkouší dělat,“ pronesl a celou mýtinu přecházel ze strany na stranu, zatímco se mé vlastní obavy i můj strach stupňovaly. Bála jsem se, že se chopí něčeho a pak mě s tím udeří. Obávala jsem se toho, že navrhne, aby mě zabili a tělo někam pohřbili, takže na to jejich nové pouto družky nikdy nepřijdou.

Tato noční můra začala být více než dusivá. Nechtěla jsem už nic víc než se jen jednoduše probudit. Bylo to o dost lepší v té temné místnosti. Tehdy jsem si byla alespoň jistá tím, že tam zkrátka umřu.

Dnes jsem ale vůbec nevěděla, co se mnou udělají, a jakékoli možnosti, pro které by se rozhodli, pro mě jistojistě nemohly skončit dobře.

„Myslím, že ji budeme muset odvézt do Královské tvrze,“ zopakoval znovu Ryker.

„Odvézt lidskou družku do Královské tvrze? To bych si myslel, že raději dřív zemřu.“

„Co bys tedy podle tebe měl udělat teď?“ zeptal se Cyprian.

„Podle mě bychom měli…“ Kaidan ani nestihl dokončit, protože přímo na mýtinu k nám vpadlo několik unifomovaných mužů. Působilo to nečekaně náhle, poněvadž jsem u nich vůbec nezaregistrovala blížící se kroky.

„Mí princové,“ přivítal se s nimi jeden z nich, očividně jejich vůdce. Kaidan ale působil jen ještě víc vytočeně a vůbec se nedíval na ony muže. Hleděl totiž na mě.

„Do Královské tvrze právě dorazilo oznámení, že jste nalezli svou družku. Alfa a Luna nařídili, abychom vás odtud v bezpečí odvezli zpátky.“