CASSIDY

Následující hodina uplynula jako v mlze.

Od stráží, které princům podaly pláště, aby se zakryli – což mě poprvé od začátku noci upozornilo na jejich nahotu –, přes cestu v tom nejluxusnějším autě, jaké jsem kdy viděla, až po zastávku v Královské pevnosti, kde mě vedli podél vysokých zdí a po nablýskaných podlahách, jsem se nakonec ocitla před samotným Alpa králem a Lunou královnou.

Už jsem v jejich přítomnosti pár minut a skoro nedýchám. Na svých trůnech vypadali nadpozemsky a mocná aura, kterou vyzařovali, ve mně vyvolávala pocit naprosté nicotnosti. V místnosti byla ještě jedna žena, seděla na zemi a na kotnících i zápěstích měla šňůry zavinutců. Ta tajuplná, až děsivá energie, která z ní sálala, byla příliš silná, než aby se dala přehlédnout.

Snažila jsem se upírat oči k zemi a uzavřít se do sebe, aby na mou existenci zapomněli, ale pak jsem se přistihla, že znovu vzhlížím k Luně Valerii. Dívala se na mě. To proto mě můj šestý smysl přinutil zvednout hlavu. Pozorovala mě, jako by zkoumala nějaký vědecký vzorek, jako by se snažila vidět všechny mé součásti a pochopit, kvůli čemu je kolem mě takový rozruch.

Proč byla obyčejná lidská dívka jako já přisouzena jejím třem synům?

Bylo to znepokojující.

Pak se usmála tak, že se jí tvář rozzářila a úplně projasnila. Ještě než promluvila, cítila jsem se najednou klidnější.

„Uklidni se, dítě, neukousneme tě. A jak se zdá, teď už patříš k nám.“

Neee. Chtěla jsem křičet, že je to omyl nebo špatný výpočet, že není možné, abych byla družkou kohokoli z nich. Chtěla jsem se vrátit na kolej, do bezpečí svého pokoje. Je vtipné, jak jsem ten pokoj kvůli Sienně vždycky nenáviděla, ale teď bych raději snesla Sienninu povýšenost než tuhle noční můru.

Vlastně bych dala cokoli za to, kdybych teď mohla vejít do pokoje a vidět Siennu, jak mi rozhazuje věci.

„Tak co, už jste zjistili, že je to podvodnice?“

Kaidanův hlas ohlásil jejich příchod. Bratři vešli do místnosti, už plně oblečení, a usadili se na pohovku.

„Není to podvodnice.“ To promluvila ta čarodějka na zemi. Zírala přímo na mě takovým způsobem, že mi naskočila husí kůže.

Jen jsem odsud chtěla odejít.

„No, musí být,“ pokračoval Kaidan a opovržení v jeho hlase bylo jasné jako facka, „není možné, abychom k ní byli připoutáni.“

„Obávám se, že není, můj princi. Je to vaše družka, stejně jako je družkou vašich bratrů. Nese v sobě mocnou a nevídanou auru, jakou nemají ani královské vlčice. Proto se mohla pohybovat v Astrální divočině, proto vyšel posvátný úplněk, který nebyl viděn po staletí, aby ji k vám dovedl. Je to vaše družka, královská Luna princezna.“

Prohlásila to, co mi znělo jako rozsudek smrti. Čím déle jsem v té místnosti byla, tím víc jsem ztrácela kontakt s realitou.

Nic z toho, co říkala, nemohla být o mně pravda. Nenosem v sobě žádnou mocnou auru. Jediné, co jsem v sobě nesla, byly roky bolesti, utrpení a hladu.

„No, to jsou kecy a ty to musíš napravit…“

„Kroť svůj jazyk, Kaidane,“ promluvil Alpa král tichým hlasem, který měl však takovou váhu, že přehlušil vše ostatní v místnosti. „Se Sybilou budeš mluvit s úctou.“

Kaidan se omluvně uklonil, ale v jeho výrazu nebyla ani špetka lítosti. Dlaně měl zaťaté v pěsti a z planoucího hněvu v jeho očích se zdálo, že by mohl zabít jak Sybilu, tak mě, jen aby se z toho zakázaného pouta vymanil.

„Co když o to pouto nestojíme?“ zeptal se Cyprian. „Můžeme ji odmítnout?“

„Ne. Alpa princové nemají svobodu odmítnout své družky, a už vůbec ne tuhle výjimečnou. Měsíční bohyně nedělá chyby, a pokud tuhle lidskou dívku přisoudila vám a nechala vás ji najít během náhodné noci, pak je to ta pravá pro vás tři. Pokud byste ji neoznačili a nepřijali za svou, mělo by to kruté následky nejen pro vás, ale pro celou smečku. Bylo by to vzepření se přímému rozkazu Měsíční bohyně a následky by byly fatální.“

V místnosti zavládlo těžké ticho. Těžce jsem polkla. Jen jsem sledovala, jak se to všechno odvíjí, a čekala, až neviditelný režisér zakřičí „střih“, abych se mohla vrátit ke svému normálnímu životu.

„Já tohle nechci,“ všechny hlavy v místnosti se otočily ke mně a v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem to byla já, kdo promluvil. „Nechci k nim být připoutaná, chci se jen vrátit do školy.“

„Bohužel, Cassidy Rennová, dcero Anny a Bena, první lidská bytosti spojená s alpa princi. Tohle není na tobě.“

„Chcete mi říct, že nemám právo rozhodovat o svém životě?“

„Měsíční bohyně to tak zařídila.“

„Já Měsíční bohyni nesloužím. Jsem člověk. Nemusím tančit, jak ona píská.“

Sybila se na mě jen usmála.

„Takže říkáte, že z tohoto pouta nevede žádná cesta ven?“ zeptal se znovu Cyprian. Rychle střelil pohledem po Kaidanovi, který už nevypadal rozzuřeně, ale spíš zdrceně, jako by právě slyšel nejhorší ortel svého života. „Musí existovat způsob.“

„Jedinou cestou ven je smrt!“ zvolala Sybila a na malý okamžik jí oči úplně zbělely. Korálky zavinutců na jejích zápěstích a kotnících se rozchřestily, přestože seděla nehybně.

„Dokud nezemře, jste k ní připoutáni na doživotí.“

„To stačí,“ Luna Valerie se postavila. „Sybilo, můžeš jít.“

Sybila se také zvedla, uklonila se a odešla z místnosti, přičemž její korálky nevydaly ani hlásek.

Alpa král také opustil místnost. Princové vstali, když procházel kolem, zatímco já jsem se s námahou snažila zvednout z místa, kde jsem seděla.

„Já… musím se vrátit do školy,“ řekla jsem spíše pro sebe, ale cítila jsem potřebu to oznámit, než odejdu.

Na má slova se usmála jen Luna Valerie. Přistoupila ke mně a její černé roucho za ní vlálo.

„Teď už jsi součástí nás, dítě, a Královská pevnost je nyní tvým domovem. Přidělená služebná tě dovede do tvého pokoje a v nadcházejících dnech ti pomůže se adaptovat.“

Otevřela jsem ústa, abych to vyvrátila, ale ona se už otočila a odešla. Zůstala jsem s mlčenlivými princi necelou minutu, která mi připadala jako celá desetiletí, než do místnosti vešla služebná, udělala pukrle princům, kteří ji ignorovali, a vyvedla mě ven.

„Nech nás,“ sotva jsme udělali deset kroků z místnosti, ozval se za námi ten hlas. Byl to Kaidan, který nás dostihl. Služebná rychle zmizela a nechala mě tam s bušícím srdcem a strachem z Kaidana.

Co se chystá udělat?

„Omlouvám se,“ pronesl skleslým tónem, který mi vyrazil dech.

Počkat… cože?

„Opravdu se omlouvám za to, jak jsem se k tobě ve škole choval, za to, že jsem dal ostatním zelenou k šikaně. Vím, že tohle je tvá pomsta, ale prosím, musíš to zrušit,“ přistoupil blíž, až mě přitiskl ke zdi.

„Prosím, tohle je pro mě horší než rozsudek smrti. Zabíjí mě to.“ Opravdu zněl, jako by ho to ničilo. Jeho tvář byla plná čirého utrpení. Oči měl podlité a celé tělo se mu třáslo. Ať už to byla jakákoli bolest, nebyla jen citová.

„Zabíjí mě to. Nemůžu být připoutaný k člověku. Nemůžu se podívat na člověka a vidět v něm svou družku. To je pro mě strašný trest. Prosím, zruš to, ať už jsi použila jakoukoli černou magii, abys nás k sobě připoutala. Prosííím.“

Zalkl se a já jsem s ním i přes všechno pocítila soucit. Cítila jsem jeho úzkost a bolest, cítila jsem jeho neštěstí a mé vlastní oči se také zalily slzami.

„Já jsem nic neudělala.“

„Jestli se ti musím omluvit před celou školou, udělám to. Jen prosím, zruš tuhle věc. Zbav mě těch okovů!“

„Nevím jak! Já jsem nic neudělala!“

Hlasitě vydechl a pak si schoval obličej do dlaní. Když hlavu znovu zvedl, viděla jsem, jak se v jeho tváři opět formuje šílenství. Okamžitě jsem couvla.

„Takže s tím nehodláš nic udělat?“

„Není co dělat. Já vím…“

„Dobře!“ ucouvl ode mně a jeho hněv byl teď mrazivý a tichý. „Ať je po tvém. Připrav se na následky.“

S tím odešel a nechal mě tam s bušícím srdcem a třesoucím se tělem.