KAIDAN

Můj život se v posledních dvou hodinách obrátil vzhůru nohama tím nejstrašnějším způsobem. Právě teď jsem přecházel sem a tam po našem obývacím pokoji se sklenicí silného vína v ruce, i když jediné, co jsem chtěl, bylo vymlátit celý dům, strhnout budovu a nechat svého vlka běžet lesem a vyvracet stromy.

Musel jsem se ale nutit zůstat v klidu, jen přecházet po pokoji a občas si loknout vína, i když jsem netoužil po ničem jiném než mrštit sklenicí o zeď, nebo lépe, hodit jí jí do obličeje.

Myšlenka na ni se mi příčila v duši, až jsem obsah sklenice vypil na ex. Došel jsem k baru a nalil si další.

„Myslím, že s tím pitím bys měl přestat,“ ozval se za mnou Rykův hlas, „přestaň pít, abychom mohli vymyslet řešení s čistou a logickou hlavou.“

„Řešení?“ odsekl Cy svému bratru. „Slyšel jsi Sybilu. Žádné řešení neexistuje. Jsme k ní připoutáni na doživotí. Pokud chceme usednout na trůn, musíme si ji přivlastnit a označit ji.“

„Ledaže by zemřela,“ odpověděl Ryk. „To je jediné řešení.“

„A ona v dohledné době nezemře. Je to naše družka,“ oči jsem upíral na sklenici, kterou jsem držel, ale cítil jsem, že se teď dívá na mě, „musíme to přijmout.“

Sklenice mi v ruce praskla. Překročil jsem střepy a vrátil se do hlavního obývacího pokoje.

„Ne, nemusíme. A neuděláme to. Neexistuje způsob, jakým bychom uznali lidskou holku za svou družku, vpustili ji do svých životů a domu a…“ Cukl jsem sebou. Jen fakt, že je nahoře v pokoji, stačil k tomu, aby mi vřela krev v žilách. Pravděpodobně si teď prohlíží pokoj a vychutnává si luxusní detaily, které jí její krvavá magie přinesla. Lidé… nikdy z nich nekouká nic dobrého, a dokud ji neuvidím mrtvou a pryč z Královské pevnosti, nebudu mít klid.

„Tohle se prostě nestane,“ uzavřel jsem to. „Něco vymyslím, ale tohle bude její jediná noc v tomhle domě.“

„Kaidane,“ začal Cy svým typickým chlácholivým hlasem a já už věděl, co řekne. To mě jen víc rozzuřilo. „Je mi opravdu líto tvé ztráty, ale už jsou to roky. Musíš se zbavit té slepé nenávisti a hněvu. Nemůžeš zatratit celou lidskou rasu kvůli tomu, co udělala jedna z nich. Ta holka nahoře mě nezajímá, a pokud by nějakým zázrakem přestala být naší družkou, pak pro nás bude nula. Ale teď je to naše družka. Naše budoucnost je s ní spojená. Nemůžeme ji jen tak odepsat jen proto, že nenávidíš lidi, obzvlášť když je nenávidíš kvůli jedné osobě. Nemůžeme…“

Můj vlk a vztek jednali dřív, než jsem stihl přemýšlet. Vteřinu jsem stál kus od Cyho a v další už jsem ho za límec zvedal ze země. Jenže on se ani nehnul. Navzdory mému pokusu ho zvednout zůstal pevně na nohou. Můj stisk kolem jeho límce jen zesílil, zatímco můj vlk na něj cenil zuby plné jedu. Cy zůstal neoblomný. Jen se na mě díval s netečným výrazem, který mě štval ještě víc.

Oni vždycky chápali, jak výbušný vztek mě popadne, kdykoli se tohle téma otevře, a s tímhle novým zvratem museli chápat, jak moc mě to ničí.

Pustil jsem ho.

„Omlouvám se. Jdu spát.“

Nečekal jsem na odpověď ani jednoho z nich, otočil se na podpatku a zamířil ke schodům. Byl jsem u paty schodiště, když mě zastavil Rykův hlas.

„Pojďme se na to prostě vyspat. Jsem si jistý, že ráno budeme schopni uvažovat jasněji. A Kaidane, prosím, nedělej žádnou hloupost.“

Samozřejmě věděl, že se mi v hlavě začíná rodit hloupý plán. Ví, že to jen tak nepřijmu a nenechám tuhle noční můru trvat déle, než je nezbytně nutné. Přikývl jsem a vystoupal po schodech.

Sotva jsem byl ve druhém patře, do nosu mě udeřila její vůně – ta sladká, nadpozemská vůně, kvůli které se můj vlk dral ven, ta, která nutila mé nohy jít k jejímu pokoji, a ten tah… Bože! Dlaně se mi samy zaťaly v pěsti a stálo mě to veškerou pevnou vůli, abych jednou z nich nepraštil do zdi.

Dostal jsem se do svého pokoje vcelku a zamkl dveře na dva západy, abych bojoval sám se sebou. Teprve když jsem byl ve sprše, nechal jsem to naplno vybuchnout. Bušil jsem do zdi tak dlouho, dokud jsem neměl klouby samou modřinu, dokud můj vlk nezačal protestovat kňučením. Nenáviděl jsem ho, protože jak se opovažuje cítit k ní pouto druha? K člověku?

Bylo po půlnoci, když jsem se konečně vrátil do pokoje. Oči se mi klížily únavou. Šálek kávy nepomohl. Mé tělo křičelo po odpočinku poté, co jsem byl vzhůru víc než 120 hodin. Nechtěl jsem spát. Věděl jsem, jakou hrůzu pro mě spánek znamená… věděl jsem to…

Oči se mi zavřely… bojoval jsem, abych je udržel otevřené, ale nešlo to. Já jen…

Byl jsem v kaluži krve; ne, byl jsem v celém oceánu krve. Topil jsem se v ní, a bez ohledu na to, jak moc jsem sebou házel nebo jak moc jsem se snažil plavat, nefungovalo to. Umíral jsem. Krev mi vnikala do úst, plnila mi plíce a táhla mě ke dnu.

Probudil jsem se s trhnutím.

Měl jsem horečku. Srdce mi bušilo a celé tělo se mi třáslo. Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem, jak slabý jsem se cítil. Byl jsem budoucí Alpa král Lunární enklávy a tady jsem se třásl kvůli noční můře jako nějaký pětiletý spratek, zatímco příčina mých nočních můr pravděpodobně klidně spala jen o pár pokojů dál.

Podíval jsem se na noční stolek a zjistil, že jsem nespal ani pět minut. Nedokázal jsem spát ani pět minut a měl jsem ji přijmout jako svou družku? V žádném případě. To raději zemřu, než aby se to stalo. Raději udělám nemyslitelné, než abych to dopustil.

S tím jsem vstal z postele a šel k jejímu pokoji. Nemusel jsem ani vědět, který pokoj jí přidělili, protože mě k ní vedl můj vlk. Otevřel jsem její dveře univerzálním klíčem a musel bojovat s okamžitým tahem, který jsem k ní cítil.

Vypadala jako holubice, klidně spala na posteli s přikrývkou přitaženou k hrudi. Ta iracionální část mě, která patřila mému vlkovi a kterou jsem nemohl ovládat, netoužila po ničem jiném než si k ní lehnout do postele a obejmout ji.

Setřásl jsem ty myšlenky, přešel k posteli a naklonil se nad ni. Při tom vniknutí otevřela oči a pootevřela ústa. Výkřik, který se chystala vydat, jí odumřel v hrdle ve chvíli, kdy se mé dlaně sevřely kolem jejího krku. Oči se jí rozšířily, když si uvědomila, co se chystám udělat. Házel sebou pode mnou a její ruce tápaly, aby odtrhly ty mé z jejího krku.

Nebyla jediná, kdo cítil bolest. Čím silněji jsem svíral, tím silnější síla mi drtila srdce a tím víc se mi zamlžovalo vidění… muselo to být to pouto, tak jsem stiskl silněji, než to ucítí i moji bratři a vtrhnou do pokoje. Nakonec se pode mnou přestala zmítat, a když její ruce ochably, vydechl jsem úlevou. Bylo hotovo. Už k ní nebudu připoután.

Slezl jsem z ní a nohy se mi podlomily vteřinu poté, co se dotkly země. Bolest v mém těle byla zdrcující. Tohle nevypadalo jako přetrhnutí pouta; tohle bylo peklo. Jako by celé mé tělo namáčeli do ohně a pepře. S námahou jsem se postavil, s námahou jsem kráčel, protože čím dál jsem šel, tím víc mi tělo připadalo jako z olova a tím víc se mi rozostřoval zrak. Dovlekl jsem se do svého pokoje, a jakmile jsem do něj vstoupil, nohy vypověděly službu a já padl k zemi.

Tentokrát jsem oči neudržel a pohltila mě temnota.