KAIDAN

Říkáme tomu Bohynino vyvolání. Obvykle se provádí během superúplňku, a zatímco Sybila a další mocné čarodějky jsou k vyvolání zapotřebí, alfové mají schopnost vyvolat Měsíční bohyni sami.

Naučil jsem se to vyvolání v pouhých sedmi letech, těsně poté, co jsem se poprvé proměnil. Moji bratři se to naučili o pět let později, také po své první proměně. Od té doby jsem nikdy neměl důvod ji vyvolávat, žádný důvod chtít ji vidět, zvlášť poté, co mi vzala tu jedinou osobu, na které mi nejvíc záleželo. Ne že by se dala vyvolat kvůli malichernostem, ale přesto ji jiní alfové vyvolávají, aby ji přímo požádali o požehnání nebo aby je zhodnotila po vyhraných válkách nebo dosažení velkých věcí.

Nebyl superúplněk. Nevyvolal jsem ji, a přesto tu byla, v mém pokoji, její přítomnost byla oslepující s veškerým hněvem, se kterým přišla.

Stále jsem ležel na podlaze, kde jsem se zhroutil. Oči jsem měl zavřené, a přesto jsem ji viděl, jak se vznáší přímo nad mou postelí, kůži bílou a vlasy ještě bělejší.

„Dala jsem ti družku! Božskou družku, a co jsi udělal ty? Kaidane Thorndrakeu. Ty se opovažuješ zavraždit svou družku?“

„Odmítám ji přijmout za svou družku.“

Kolem srdce se mi okamžitě sevřely svěráky. Bolelo to tak moc, že jsem nedokázal potlačit zasténání.

„Ano, přijmeš. Nemáš jinou možnost.“

„Ne, odmítám…“ Nemohl jsem dál mluvit. Jazyk mi zůstal přilepený k patru a něco mě tak silně drápalo na krku, že jsem musel odhánět něco, co tam fyzicky nebylo.

„Ano, přijmeš.“ Její tón byl ještě autoritativnější. Chlupy na zátylku se mi zježily a můj vlk tak znehybněl, že jsem ho sotva cítil. Věděl jsem, že se chystá vynést ortel nebo rozsudek.

„Kaidane Thorndrakeu, synu Victora Thorndrakea a Rhiannon Varrickové, za zločin pokusu o život tvé družky jsi tímto odsouzen k tomu, abys získal její lásku před příštím krvavým měsícem. Pokud selžeš, skončí to nejen ztrátou tvého postavení alfy, ale také tvého života a tvých vzpomínek. Zmizíš a pro lidi, kteří tě znali, to bude, jako bys nikdy neexistoval. Dokud tě bude do té doby nenávidět, budeš prožívat intenzivní fyzickou bolest, desetkrát větší než tu, které jsi ji právě vystavil. A ta bolest zmizí, až získáš její bezpodmínečnou lásku.“

Probudil jsem se s třeštící hlavou. Připadal jsem si, jako by mě přejel vlak, a na srdci jsem cítil tlak… ne, byl to tlak kolem něj. Cítil jsem to jako svěrák, který se s každým nádechem utahoval.

Události minulé noci se mi pomalu vracely: ten divný měsíc, lidská družka, kterou jsme našli, Sybilino prohlášení a mé drastické rozhodnutí ukončit pouto. Povzdechl jsem si při vzpomínce na to, co jsem udělal. Vstal jsem, a v okamžiku, kdy se mé nohy dotkly podlahy, mi v srdci vybuchla bolest s takovou silou, že jsem se musel chytit za hruď.

Co to sakra je?

„Dokud tě bude do té doby nenávidět, budeš prožívat intenzivní fyzickou bolest, desetkrát větší než tu, které jsi ji právě vystavil. A ta bolest zmizí, až získáš její bezpodmínečnou lásku.“

Ta slova se mi vrátila v onom nebeském hlase, který mohl patřit jen Měsíční bohyni, a tehdy jsem si vzpomněl na její přítomnost v tomto pokoji a na svůj trest za pokus o vraždu. Neuspěl jsem, ale to nebylo to, co mě trápilo; byl to ten osud, ke kterému mě Měsíční bohyně odsoudila. Měl jsem získat její lásku před příštím úplňkem, pokud jsem nechtěl zmizet, jako bych nikdy neexistoval, a přitom se potýkat s touto intenzivní bolestí, dokud ji nedonutím mě milovat.

V žádném případě!

Hodlal jsem to přijmout. Nehodlal jsem jen tak sedět a nechat to stát.

Ignoroval jsem bolest v hrudi, která teď drtila celé mé tělo, a přinutil se vyjít z pokoje. Vyšel jsem na chodbu ve stejnou chvíli, kdy se celou tou obří budovou, která byla naším sídlem, rozlehl pronikavý výkřik.

Nutil jsem se klást jednu nohu před druhou. Dvoje dveře se otevřely současně a moji bratři vyšli ze svých pokojů. Podívali se na mě a pak se rozhlédli, jako by se snažili zjistit zdroj a důvod toho výkřiku.

Vtom se z druhého křídla vynořila postava, drobná, lidská a snadno zranitelná, a řítila se chodbou přímo ke mně, oči upřené na mě. Čím blíž ke mně byla, tím víc se svěrák kolem mého srdce utahoval, tím víc jsem cítil ochromující bolest, kterou jsem nedokázal vyjádřit slovy. Ještě včera byla malá, zastrašená a bála se mě, ale teď, když stála přede mnou, měla v očích planoucí vztek a nenávist tak divokou, že mé srdce nebylo nic než uzlíček bolesti.

Tak moc jsem ji nenáviděl. Nenáviděl jsem ji tak moc, že bych dal cokoli za to, abych jí roztříštil hlavu o zeď a dokončil to, co jsem včera nezvládl, ale tváří v tvář té oslepující bolesti to všechno vybledlo do nicoty.

„Ty… ty… ty ses pokusil… pokusil ses mě, ty…“ Ústa se jí opakovaně otevírala a zavírala. Nedokázala ta slova vypravit. Nedokázala vyslovit to, co jsem udělal.

„Uklidni se, Cassidy,“ Ryk byl u ní, ale ona mu sotva věnovala pozornost. Její pohled patřil jen mně. Její oslepující nenávist mířila na mě a kurva, bolelo to jako v pekle.

„Uklidni se a řekni nám, co se stalo.“

„Neprosila jsem se o to, abych s tebou byla spojená. Ani tě nechci. Jsi odporný a nenávidím tě stejně, jako ty nenávidíš mě, ale jsem taky člověk, mám své sny, ambice a život před sebou, a přesto jsi se mnou zacházel, jako bych nebyla nic víc než špína, něco hnusného a bezcenného,“ z očí se jí řinuly slzy a mé srdce se rozpadalo na zasrané kousky.

Bolelo to tak moc, že jsem začal klesat k zemi. Neovládal jsem své tělo a nenáviděl jsem každou vteřinu tohohle stavu. Nenáviděl jsem, že jsem byl takhle ponížen kvůli trestu.

„Odcházím. Je mi jedno nějaké pouto nebo cokoli jiného. Odcházím.“

Otočila se na podpatku a v tu chvíli jsem pocítil plnou sílu její nenávisti. Srazilo mě to na kolena, rozmazalo mi to vidění a roztříštilo tělo. Poslední, co jsem viděl, byly ustarané tváře mých bratrů, než se všechno rozplynulo v temnotě.

Takhle to tedy bude, tahle oslepující bolest, dokud mě bude nenávidět.