CASSIDY

„Odcházím,“ zopakovala jsem, jakmile jsem byla v pokoji, kde jsem včera v noci spala. V pokoji, kde se mě Kaidan včera pokusil zavraždit, v pokoji, kde mě vlastně zavraždil.

Pamatovala jsem si to do živých detailů: jak se jeho ruce sevřely kolem mého krku, jak jsem sebou házela a snažila se vysvobodit, jak jsem cítila, že z mého těla vyprchává život, ten jeho úlevný úsměv, když jsem umírala.

Bylo to všechno příliš živé, příliš skutečné, ale proč jsem se dnes ráno probudila nezraněná? Proč jsem se probudila bez modřin na krku? Proč jsem se cítila tak v pořádku?

A co je nejdůležitější, proč jsem před chvílí, když jsem obviňovala Kaidana, nedokázala ta slova vyslovit?

Na ničem z toho nezáleželo. Odcházela jsem. Stejně to byla jen noční můra a čím dříve odejdu, tím lépe.

Rozhlédla jsem se po pokoji, abych si sbalila věci, ale neměla jsem nic než uniformu, ve které jsem přišla. Během toho včerejšího zmatku jsem ztratila telefon. Hodila jsem složené věci do tašky a chystala se otočit ke dveřím, když se otevřely a vešla služebná, která mi byla přidělena.

Představila se jako Nora. Byla to ona, kdo mi připravil koupel, přinesl oblečení na převlečení a jídlo, které jsem v tom stavu nevěřícnosti nedokázala sníst.

Teď vešla s tácem jídla, ze kterého mi okamžitě zakručelo v břiše a připomnělo mi, že poslední pořádné jídlo jsem měla včera ráno. A neměla jsem jen hlad, já hladověla.

„Dobré ráno, princezno Cassidy,“ udělala pukrle a položila tác na stůl. „Chystáte se někam?“

„Domů,“ odpověděla jsem, než mi došlo, že už žádný domov nemám. Od té doby, co máma umřela, jsem domov neměla. Školní kolej byla mým jediným útočištěm.

„Zpátky do školy,“ opravila jsem se, „vracím se do školy, tohle všechno je omyl. Představa, že jsem družkou tří princů, je směšná a musí to být chyba. Nenávidí mě. Zabijí mě.“ Jeden z nich už se o to pokusil.

„Jen odsud musím odejít.“

Podívala se na mě o chvíli déle než obvykle a pak si povzdechla: „Je toho na vás moc, že?“

„To je slabé slovo,“ klesla jsem na postel a pak se rozhlédla po pokoji, z něhož sálal luxus. Byl desetkrát větší než pokoj, ve kterém jsme s mámou bydlely deset let. Do té postele by se vešlo pět dospělých najednou, byla tu pohovka, konferenční stolek, televize, obrovské zrcadlo s křesílkem, a o koupelně ani nemluvím. Tohle bylo jako z pohádky.

Fakt, že jsem tu spala sama, byl neuvěřitelný.

Fakt, že by tohle mohl být můj pokoj, kdybych se rozhodla zůstat, byl ještě neuvěřitelnější.

„Tohle je… je to nad moje nejdivočejší sny. V jednu chvíli jsem ta šikanovaná lidská holka na Lunární akademii, ta, na kterou se spolužáci dívají spatra, ta, která je podle řádu věcí nula, a v další vteřině jsem Luna princezna, družka tří princů,“ uchechtla jsem se nevěřícně.

„Je to nereálné. Musím se vrátit ke svému skutečnému životu.“

„Ale tohle je teď váš skutečný život,“ přešla ke mně a posadila se na zem přímo přede mě. „Tohle není sen, je to realita. Máte přístup k veškerému luxusu světa a chcete to zahodit jen proto, že si myslíte, že vás princové nenávidí?“

„Já si to nemyslím, já to vím.“ I když moje paměť je stále zastřená a nereálná a nemám žádný důkaz pro své tvrzení, ten chybějící zmatek v Kaidanových očích, když jsem ho předtím obvinila, to víceméně potvrdil.

„A ano, vyrostla jsem v takové chudobě a hladu, že jsem vždycky toužila po luxusu a pohodlí. Ale ne takhle. Nechci to dostat naservírované na zlatém podnose, chci na to pracovat, zasloužit si to, vydobýt si to.“

„A vy si myslíte, že jste se stala Lunou princeznou, i když si to nezasloužíte? Měsíční bohyně není hloupá. Pokud vás spojila se třemi princi, pak věřte, že ve vás viděla něco, co žádná jiná dívka nemá. A možná je to odměna za všechna ta léta utrpení. Možná je to život v pohodlí, který jste si zasloužila po všech svých minulých útrapách. Nikdy si nemyslete, že jste k tomu přišla jen tak náhodou.“

Začala jsem vrtět hlavou, než mi došlo, že má pravdu. Nebyla bys tady, kdybych si to nezasloužila. Učila jsem se o historii vlků a smeček a věděla jsem, že být družkou alfů není jen tak a že žádná obyčejná vlčice nikdy nebyla spojena s alfy.

Pokud jsem se jako lidská dívka stala družkou tří alfů, pak na mně musí být něco jedinečného. Musí existovat důvod, proč musím být v Královské pevnosti.

„Neznám vás, ale můj duch si vás prostě oblíbil a poradím vám jako vlastní mladší sestře. Nezahazujte tuhle životní příležitost. Jste teď druhá nejdůležitější dívka v zemi. Budou vás uctívat, respektovat a zbožňovat. Měla byste se té šance chopit oběma rukama a vytěžit z ní maximum. Princové se možná budou těžko smiřovat s představou, že jejich družkou je lidská dívka, ale jejich životy a budoucnost jsou teď spjaty s vámi. Budou se muset naučit vás milovat a upřednostňovat. Měla byste z této životní změny vytěžit co nejvíc.“

Štvalo mě, že neříká nic jiného než fakta. Štvalo mě, že má pravdu. Štvalo mě, že se mi v tomhle pokoji líbí. Štvalo mě, že kdybych přijala roli jejich družky, už nikdy bych se nemusela starat o věci, které mě vždycky trápily.

Už nikdy bych neměla hlad.

V koutcích očí mě pálilo a musela jsem zaklonit hlavu, aby se mi slzy nerozlily po tvářích.

„Děkuji,“ hlas jsem měla zastřený, „budu o tom přemýšlet.“

„Prosím, udělejte to,“ vstala. „A měla jsem vás informovat, že v poledne sem dorazí královští krejčí, aby si vzali vaše míry. Později dorazí i Aurum-Maison, abyste si mohla vybrat z jejich kolekcí.“

Bylo těžké udržet zavřená ústa a nenechat čelist klesnout až na zem. Aurum-Maison byl nejznámější a nejdražší módní dům v zemi, a oni měli přijet sem kvůli mně? Já si měla vybírat z jejich kolekcí?

„Dnes budete mít také večeři s celou rodinou,“ oznámila, než odešla. Zůstala jsem v tom velkém pokoji opět sama se svými myšlenkami.

Moc jsem nad tím hloubat nechtěla. Jen jsem popadla tác a snědla úplně všechno, co na něm bylo. Než jsem dojedla a dopila, byla jsem tak nacpaná, že jsem se sotva dovalila k posteli.

Chtěla jsem zavolat Keiře. Chtěla jsem zavolat své kamarádce a vyprávět jí o tomhle podivném snu. Musí mít strach, že nejsem ve škole a tak. Říkala jsem si, jestli ti studenti, co mě zamkli, mají strach, jak se mi v té temné místnosti vede.

Říkala jsem si, jestli cítí aspoň špetku viny.

A především jsem si říkala, jestli už celá Lunární smečka ví, že Cassidy Rennová, jediný člověk ve škole, je teď družkou tria Thorndrakeových?