Pohled Willy

Killian Thorne.

To jméno mi nejen něco říkalo; rozeznělo mi v hlavě zasraný poplašný zvonek. V žaludku se mi usadila chladná, olověná tíha a prořízla se mlhou těch pěti – nebo to bylo šesti? – panáků tequily, které jsem do sebe zrovna kopla. Slyšela jsem historky. Zpátky v Seattlu mi můj přítel Sloane strávil spoustu večerů u vína vyprávěním o muži, který seděl na vrcholu korporátního potravního řetězce jako nějaký temný, nedotknutelný bůh. Muž, který vládl impériu Thorne Enterprises železnou pěstí a srdcem vytesaným z ledovce.

A teď mi přesně tenhle muž, podle barmana, vypaloval pohledem z mezipatra díru do týla.

Cítila jsem, jak mi po zadní straně krku stéká krůpěj potu. Nechtěla jsem se dívat. Chtěla jsem se dál soustředit na řady třpytivých skleněných lahví přede mnou, ale ta magnetická přitažlivost byla příliš silná. Byla jsem opilá, zraněná a lehkovážná.

Otočila jsem se.

Klub byl šmouhou neonových stroboskopů a svíjejících se těl, ale můj zrak okamžitě spočinul na balkonu. Byl tam. Silueta čisté, nefalšované moci opírající se o zábradlí. Ve stínech jsem neviděla zřetelně do jeho tváře, ale zahlédla jsem záblesk těžkých hodinek – možná z černých diamantů – a to, jak jeho velká, potetovaná ruka svírala hranu dřeva. Nedíval se na dav. Nedíval se na tanečníky.

Díval se na mě.

Nebyl to ležérní pohled. Byl to pohled predátora, který právě objevil něco, co hodlá zlomit.

Kůže mi mravenčila. Otočila jsem se zpět k baru, srdce mi naráželo do žeber jako chycený pták. Ruka se mi třásla, když jsem popadla prázdnou panákovou sklenici.

"Znovu," dožadovala jsem se, hlas zněl víc zpile, než jsem chtěla. "Další. Hned."

Barman, který výměnu pohledů sledoval se směsicí soucitu a fascinace, zavrtěl hlavou. Ani nesáhl po lahvi. "To nepůjde, krásko. Dostal jsem varování. Myslím, že jsi pro dnešek měla dost."

Naježila jsem se, alkoholem posilněná drzost ve mně vzplála. "Jak jako 'varování'? Já jsem zákazník. Já platím. Dej mi to pitomý pití."

Necukl. Místo toho naklonil hlavu směrem ke schodům. "Ty jsi mě nevarovala. On ano."

Sledovala jsem jeho pohled. Balkon byl prázdný. Silueta zmizela. "Kecy," odfrkla jsem si a odmítavě mávla rukou. "Neviděla jsem ho jít dolů. Neřekl ti ani slovo."

"Nemusel," odpověděl barman, usmíval se napjatě a nervózně. "On tenhle podnik vlastní, holčičko. Je to můj šéf. A já si docela dost vážím svých zasraných nohou, takže žádné další pití pro tebe. Ledaže by sis to chtěla vyřídit s ním."

Majitel miliardového impéria a takhle luxusního klubu? To bylo víc, v co mohl můj ubohý bývalý snoubenec Jay vůbec kdy doufat. Při pomyšlení na Jaye se mi znovu začala vařit krev. Podívala jsem se zpět na schody, napůl odhodlaná tam napochodovat a dožadovat se své tequily, ale nohy jsem měla jako z želé.

Otočila jsem se zpět k baru, abych se naposledy hádala, ale než mi jediné slovo opustilo ústa, objevil se po mém boku muž. Byl obrovský, od hlavy až k patě oblečený v černém obleku, který vypadal, že stál víc než moje auto, a na očích měl uvnitř spoře osvětleného klubu tmavé sluneční brýle.

Posunul po mramoru směrem ke mně studenou láhev s vodou.

"Pan Thorne by si s vámi rád promluvil," řekl muž. Jeho hlas byl ploché, chladné monotónní hučení.

Zírala jsem na vodu, pak nahoru na brýle. "Kdo sakra jste? A proč nosíte v noci brýle? Vypadáte jako laciný komparzista z Mužů v černém."

Nepřišlo mu to vtipné. "Jsem součástí jeho ochranky. Prospěje vám, když se napijete téhle vody a půjdete se mnou nahoru. Pan Thorne nemá rád zdržování."

"Samozřejmě, že nemá," zasmála jsem se, ten zvuk byl ostrý a hořký. Pokusila jsem se vstát a zamířit k východu, ale mužova ruka se mi sevřela kolem paže. Nebylo to bolestivé, ale bylo to pevné – nepohnutelné okovy.

"Co to sakra děláte? Pustě mě!" vyštěkla jsem a snažila se vyškubnout ruku.

Nepohnul se. Jen tam stál a čekal. Po minutě marného zmítání mi došlo, že nikam nejdu. Hlava se mi točila a místnost se začínala naklánět. Kdybych se pokusila utéct, pravděpodobně bych skončila obličejem napřed na tanečním parketu.

"Pijte," zamumlal, odšrouboval víčko a položil láhev zpátky přede mě.

Zamračila jsem se na něj, ale láhev jsem vzala. Vypila jsem polovinu naráz, studená voda způsobila mému organismu šok. Nevystřízlivěla jsem, ale pročistilo mi to šum v hlavě dostatečně na to, abych si uvědomila, že jsem v maléru.

"Co teď?" zeptala jsem se, utírajíc si ústa hřbetem ruky.

"Půjdete za mnou," řekl.

Vedl mě, ruku vznášející se těsně u mých křížů a navigoval mě k točitému schodišti. Stoupali jsme a teplo i dunivé basy hlavního parketu nechávali za sebou. Procházeli jsme řadou dlouhých, opulentních chodeb, kde byl koberec tak silný, že tlumil naše kroky. Nakonec jsme se zastavili před těžkými dveřmi s jednoduchou stříbrnou tabulkou: VIP LOUNGE.

Ochranka zatlačila do dveří a ustoupila stranou. "Čeká na vás."

Puls mi v hrdle splašeně tloukl do rytmu, když jsem vešla dovnitř.

První věc, které jsem si všimla, byla teplota. Hlavní sál klubu byla potem nasáklá pec, ale tady bylo ledově chladno. Vzduch byl ostrý, sterilní a voněl po drahém cedrovém dřevě a něčem kovovém. Na kůži mi naskočila husí kůže. Na sobě jsem měla bílý crop top, na jehož hrudi zářilo slovo 'NEVĚSTA' z třpytivých písmen – ubohý pozůstatek rozlučky se svobodou, kterou jsem měla právě mít. Chladný vzduch způsobil, že mi okamžitě ztvrdly bradavky a napínaly se proti tenké látce.

Neměla jsem čas se stydět.

Zahnula jsem za roh a z plic mi unikl dech.

Killian Thorne seděl v rohu místnosti v koženém křesle s vysokým opěradlem. Vypadal přesně tak, jak ho popsal Sloane – široká ramena, impozantní postava a vyzařoval auru absolutní autority. Nohy měl široce rozkročené, postoj uvolněný a arogantní.

A nebyl tam sám.

Mezi jeho stehny klečela na zemi dívka. Byla krásná, s dlouhými blond vlasy, které jí spadaly na záda, a momentálně se činila. Její hlava se pohybovala pomalým, rytmickým pohybem, rty pevně sevřené kolem Killianova ptáka.

Srdce se mi zastavilo. Měla jsem se otočit. Měla jsem utéct ze dveří. Ale stála jsem tam přimrazená s očima navrch hlavy, vstřebávajíc ten výjev.

Killian se na tu dívku ani nedíval. Zdálo se, že mu vůbec nezáleží na tom, že se může přetrhnout, aby ho uspokojila. Hlavu měl mírně zakloněnou o kůži křesla, ale jeho temné, pronikavé oči byly upřené do mých. Sledoval mě, jak ho pozoruju.

Ticho v místnosti bylo absolutní, přerušované jen mokrými, mlaskavými zvuky dívčiných úst a hlubokým, těžkým duněním basů vibrujících podlahou zdola.

Killianovy ruce byly zabořené do dívčiných vlasů, prsty svíraly prameny a přitahovaly její hlavu blíž, nutily ji brát si ho hlouběji. Nevydal hlásku, ale intenzita jeho pohledu byla dusivá.

Pocítila jsem náhlý, potupný nával horka mezi stehny. Bylo to špatně. Bylo to nechutné. Sledovala jsem muže, jak si nechává kouřit v soukromém salonku, muže, kterého jsem nikdy neviděla, a přesto moje tělo reagovalo tak, jako bych to byla já, kdo tam klečel. Přenesla jsem váhu, stehna se mi třela o sebe a můj dech se zrychloval v plytkých nádeších.

"Odejdi," řekl Killian.

Jeho hlas byl hluboký, chraplavý zvuk, který jako by vibroval v mých vlastních kostech. Málem jsem nadskočila v domnění, že mluví na mě, ale on nepřerušil oční kontakt.

Dívka okamžitě přestala. Odtáhla se, rty se jí leskly, a vyškrábala se na nohy. Ani se na mě nepodívala, když si upravovala šaty a spěchala ven ze dveří, cvaknutí zámku se ozvěnou rozlehlo tichou místností.

Teď už jsme tu byli jen my dva.

Stála jsem tam, přikovaná k zemi, neschopná odvrátit zrak, když Killian vstal z křesla. Nezdálo se, že by mu nějak vadilo, že je stále odhalený. Dal si na čas, jeho pohyby byly naučené a klidné, když zastrčil ptáka zpátky do drahých kalhot a zapnul si zip.

V tlumeném, do modra tónovaném světle salonku jsem zachytila záblesk stříbra. Oči mi tam sjely dřív, než jsem se stihla zastavit. Tam, na spodní straně jeho penisu, se blýsklo několik kroužků stříbrného piercingu. Kov se zaleskl na zlomek vteřiny, než zmizel za látkou jeho kalhot.

Rychle jsem odvrátila zrak, obličej mi zalila sytá, horká červeň.

Killian neřekl ani slovo a začal kráčet směrem ke mně. Byl vysoký – vyšší, než vypadal na balkóně. Každý jeho krok byl rozvážný, jako lovec, který se blíží k zvířeti zahnánemu do kouta. Instinktivně jsem začala couvat, podpatky zbytečně cvakaly o tvrdé dřevo, dokud mé lopatky nenarazily na chladný, tvrdý povrch zdi.

Nezastavil se, dokud nebyl na centimetry blízko.

Tyčil se nade mnou a svou mohutnou postavou mi zastiňoval zbytek místnosti. Jeho vůně – drahá kolínská a surové, maskulinní pižmo – se kolem mě ovinula a točila se mi z ní hlava víc, než z tequily kdy mohla.

Nedotkl se mě. Ještě ne. Místo toho mě nechal přejíždět pohledem po svém těle. Bylo to trýznivě pomalé. Začal u mých rozcuchaných vlasů, sjel dolů k mé zrudlé tváři a pak zakotvil na mé hrudi. Jeho oči spočinuly na slově 'NEVĚSTA' nataženém přes má prsa a sledovaly, jak se látka zvedá a klesá v mém zběsilém oddechování.

Koutky úst mu zacukaly v pomalém, predátorském úšklebku. Nebyl to laskavý výraz.

"Myslel jsem, že budu potřebovat trochu víc zkoumání, abych potvrdil, kdo jsi," řekl. Jeho hlas byl tiché, nebezpečné hedvábí, které mi seslalo po páteři prudké mrazení. "Ale zdá se, že mám všechno, co potřebuju."

Naklonil se blíž, jeho stín mě celou pohltil.

"Zdravím, Willo Sterlingová."