Pohled Willy.

Dech se mi zadrhl, uvízl vzadu v krku jako zubatý střep skla. "Cože?" hlesla jsem, to slovo nebylo víc než jen poryv vzduchu. Zkusila jsem odtáhnout ruku, byl to reflex sebezáchovy, ale jeho stisk na mém zápěstí byl jako železné okovy. Nebolelo to, ale bylo to absolutní. Nehodlal mě pustit, a to nejděsivější na tom bylo, že stále rostoucí, temný koutek mé mysli si přál, aby to neudělal.

"Nedělej to," zachroptěl. Jeho hlas byl tiché, vibrující zavrčení, které jakoby obcházelo moje uši a usadilo se mi rovnou do morku kostí. "Chci tě cítit."

Intenzita v jeho očích byla dusivá. Těžce jsem polkla a můj zrak sjel k mé dlani, přiložené na jeho odhalené hrudi. Žár, který z něj sálal, byl ohromující, výheň, jež hrozila roztavit mé odhodlání. Pod svou kůží jsem cítila, jak se jeho prsní svaly svírají a napínají, jak mu srdce bije rytmem, jenž byl těžký a úmyslný. Zprudka a přerývaně vydechl, dech mě ofoukl na čele, a na vteřinu vnější svět mimo tenhle VIP salonek přestal existovat.

Pomalu uvolnil prsty z mého zápěstí a pustil mě. Každá příčetná žena by vzala nohy na ramena. Jakákoliv žena s aspoň kouskem důstojnosti nebo zdravého rozumu by tu ruku vyškubla, popadla kabelku a běžela pryč, dokud by ji plíce nepálily.

Ale dnes v noci jsem nebyla příčetná. Zrada posledních pár hodin mě oholila na něco syrového a k nepoznání. Alkohol šplouchající mi v žilách rozpustil filtry, pravidla i strach. Můj mozek křičel, že Killian Black je predátor, muž, který by mě mohl zničit jediným slovem, ale neposlouchala jsem.

V troskách mého života bylo pomyšlení na nebezpečí tou jedinou věcí, která se zdála být skutečná.

"Proč to děláš?" zašeptala jsem, hlas se mi třásl směsicí vyčerpání a nechtěného vzrušení. "Říkal jsi, že o svých zaměstnancích víš všechno, ale tohle je mnohem víc. Žádný ředitel si nepamatuje každou tvář, se kterou se jeho zaměstnanci kdy bavili. To je nemožné."

Neodpověděl. Jen tam stál, tyčící se silueta moci a tajemství, a pozoroval mě těma predátorskýma očima.

Nedokázala jsem se zastavit. Pokračovala jsem dál, slova ze mě padala, jak jsem hledala nějakou kotvu. "Víš, že mám sestru. Víš, že Sloane byl s ní. Jak? Jak bys to mohl sakra vědět, kdybys to vyloženě nehledal?"

Ticho. Ani nemrkl.

Mé prsty se pohybovaly skoro samy od sebe, kreslily malé, váhavé kruhy na horké kůži jeho hrudi. Byl to neuvážený krok, přímá výzva muži, který vypadal, jako by mě mohl přelomit napůl, ale bylo mi to jedno. Gin a zlomené srdce vytvořily v mých žilách smrtící koktejl, oslabovaly mé zábrany, až z nich zbyla jen pouhá vzpomínka.

Zahlédla jsem okraj tetování, vykukující mu zpod límce košile na levé straně. Byl to hustý černý inkoust – ostré, agresivní linie, které jako by se spojovaly s obrazci na jeho zápěstí. Chtěla jsem vidět zbytek. Chtěla jsem sledovat každou čáru, porozumět mapě té temnoty, co v sobě nesl.

Pokaždé, co mé konečky prstů přejely po jeho kůži, Killianovy oči ještě víc potemněly a proměnily se v propastné jámy hladu. Čelisti měl sevřené tak pevně, že jsem se bála, že se mu roztříští zuby. Vypadal jako muž, který bojuje s každým svým instinktem, aby se po mně nenatáhl a hned si mě tam nevzal.

On mě nejenže chtěl. Díval se na mě, jako by mě chtěl zbavit jména a nahradit ho tím svým. Díval se na mě, jako bych byla majetek, a on teprve teď zjistil, že mu vůbec patřím.

"Opravdu chceš tohle vědět, Willo?"

Moje jméno znělo z jeho úst jinak. Nebylo to tak, jak to říkal Sloane – odmítavě a ledabyle. Když to řekl Killian, znělo to jako rozkaz. Znělo to jako modlitba i hrozba smíchaná v jedno. Cítila jsem na ramenech fantomovou váhu, pocit, že kdyby mi řekl, ať si kleknu, udělám to ještě dřív, než mi dojde, že se hýbu.

V ústech jsem měla sucho jako v troubě. Polkla jsem a pravda si drala cestu ven z mého hrdla. "Ne," zašeptala jsem a zavrtěla hlavou.

Protože pravda byla mnohem ubožejší. Uprostřed téhle noční můry, v ruinách mého pětiletého vztahu a sestřiny absolutní zrady, jsem si uvědomila něco zdrcujícího.

Chtěla jsem ho.

Ne kvůli penězům, ne kvůli moci, ani proto, že byl tím nejkrásnějším mužem, jakého jsem kdy viděla. Chtěla jsem ho, protože poprvé za dvacet čtyři let se na mě někdo skutečně díval. Ne skrz mě. Ne na moji verzi, kterou si chtěli upravit nebo ji zneužít.

Nehledal Jade. Díval se na Willu.

Odtáhla jsem ruku a ta ztráta kontaktu působila jako fyzická rána. Vydala jsem ze sebe dlouhý, třesavý povzdech a cítila, jak váha dnešního večera konečně drtí mou hruď. "Vlastně ani nevím, proč tohle všechno říkám. Vůbec tě neznám."

"Ale chceš poznat," opáčil, hlas měl jako samet na štěrku.

Nenáviděla jsem, jak snadno prokoukl všechny mé masky. Pokrčila jsem rameny a vyšel ze mě hořký, rozlámaný smích, zatímco mě v očích začaly štípat slzy. "Nejsem při smyslech, Killiane. Já byla... se mnou si pohrávali. Jako s bláznem."

Stavidla se protrhla. Nechtěla jsem mu to říct, ale slova byla přehradou, která zkrátka praskla.

"Sloane... a moje sestra, Jade. Dělali to roky. Přímo pod mým nosem. Byla jsem tak stupidní, tak kurevsky zoufalá uvěřit, že mě miluje, že jsem ignorovala všechno. Postavila jsem si celý život na lži."

Snažila jsem se zamrkat a zatlačit slzy, odhodlaná neukázat muži, jako je on, žádnou další slabost, ale pak udělal něco, co jsem nečekala. Natáhl se, jeho velké ruce obemkly můj pas, a přitáhl mě k sobě natěsno na hruď.

Ztuhla jsem, dech se mi zadrhl, když mě obklopila jeho vůně – drahý tabák, cedrové dřevo a syrové, maskulinní pižmo, ze kterého se mi zatočila hlava.

"Nedrž to v sobě," zamumlal mi do vlasů, jeho hlas byl hluboký a překvapivě něžný. "Pusť to ven, Willo. Ať celý svět třeba shoří, jestli musí."

A to bylo ono. Tohle bylo to svolení, o kterém jsem ani nevěděla, že ho potřebuju.

Zlomila jsem se.

Jeden okamžik jsem se snažila být silná a ten další už jsem mu vzlykala do drahé látky košile. Pěsti se mi zaryly do materiálu, svírala jsem ho, jako by byl tím jediným pevným bodem ve světě, který se proměnil v tekutinu. Třásla jsem se, tělo mi vibrovalo pod tíhou let potlačované zášti i novou, trýznivou bolestí z dnešního odhalení.

Killian mě neodstrčil. Nenabídl mi žádné prázdné fráze. Místo toho se jeho ruka začala pomalými, konejšivými kruhy pohybovat nahoru a dolů po mé páteři. Dotyk byl uklidňující, a přesto měl v sobě intenzitu, díky níž jsem se cítila živější, než kdykoliv předtím se Sloanem.

"Stačí jen říct," promluvil najednou.

Mírně jsem se odtáhla a otřela si mokré tváře hřbetem ruky, cítila jsem se rozpačitě a obnaženě. "Cože?"

Natáhl se, prsty zajel do mých vlasů a zastrčil mi zbloudilý pramen za ucho. Bylo to něžné gesto, ale když jsem mu pohlédla do očí, nebyly laskavé. Byly vražedné. Vřela v nich chladná, dravčí zuřivost zaměřená na lidi, kteří se opovážili mě zlomit.

"Řekni slovo a pomohu ti získat pomstu, po které řveš."

Zamrkala jsem a srdce mi tlouklo do žeber. "Pomstu? Kdo říká, že chci pomstu?" Zkusila jsem se zasmát, ale znělo to jako zlomený, nervózní zvuk.

Killian pomalu vydechl a v koutcích úst mu pohrával temný úšklebek. "Nemůžeš mi lhát, Willo. Vidím to v tobě. Je to stejný oheň jako ve mně. Chceš, aby trpěli. Chceš, aby Sloane i tvá sestra pocítili každou unci té bolesti, kterou ti způsobili. Chceš je vidět se plazit."

Udělal pomalý, rozvážný krok vpřed. Já udělala krok vzad a puls se mi rozeběhl. Neutíkala jsem; byla jsem naháněna a to vzrušení z toho bylo děsivé. Z jeho strany další krok, další ústup z mé, dokud mé lopatky nenarazily na chladný, tvrdý povrch zdi.

Killian se nezastavil. Pohyboval se blíž, až byl centimetry ode mě, jeho ruka plácla o zeď vedle mé hlavy a uvěznila mě v jeho stínu. Byl tak blízko, že jsem cítila žár jeho těla skrz šaty, tak blízko, že jsem v jeho tmavých duhovkách rozeznala zlaté skvrnky.

Všechno na něm bylo smrtící. Každé slovo, které vyřkl, připomínalo smlouvu s ďáblem, ke které jsem byla více než připravená se upsat. Protože měl pravdu. Smutek se rychle měnil v chladný, tvrdý uhel v mé hrudi. Chtěla jsem odplatu. Jade strávila celý svůj život tím, že mi všechno brala, a dnes mi vzala to poslední, o čem jsem si myslela, že je moje.

"Proč by ti na tom mělo záležet?" zeptala jsem se, hlas sotva šepotem. "Proč by muž, jako jsi ty, chtěl pomoci mně?"

Jeho zrak klesl k mým rtům a všimla jsem si, jak na ně vyplázl jazyk, aby je navlhčil. Cítila jsem, jak to hluboko ve mně pulzuje jako odpověď.

"Protože ses na mě dívala, jako bych byl to jediné, co by tě dokázalo zlomit," řekl a jeho hlas klesl na nebezpečně intimní úroveň. "A protože ses mě dotkla, jako bys chtěla, abych tě vlastnil."

Naklonil se ještě blíž, jeho ústa visela těsně nad mými. Vzduch v salonku byl těžký, nabitý natolik velkou statickou elektřinou, aby zapálil celou místnost. "Nic necítím, Willo," vydechl a jeho horký dech mě ofoukl na kůži. "Mám nemoc. Neurologickou. Necítím ničí dotek. Svět je pro mě necitlivé, prázdné místo."

Vydechla jsem a oči se mi rozšířily.

"Ale cítil jsem tebe," zašeptal a jeho rty zlehka, mučivě, otřely ty mé. "Ve vteřině, kdy tvé dlaně dopadly na mou hruď, se svět znovu zapnul. Ty jsi to jediné, co dokážu cítit."

Nedokázala jsem ten význam ani vstřebat. Mysl mi jela naplno otázkami, ale neskončil. Nedal mi čas myslet.

"Můžu ti dát všechno, co ti kdy bylo odepřeno," zašeptal mi do rtů. "Pomstu. Absolutní moc. Novou identitu. Jméno, které bude natolik mocné, že Sloane i tvá sestra se na tebe ani neodváží podívat, aniž by se netřásli. Budou se dusit tvým úspěchem, až si uvědomí, komu patříš."

Byla jsem přišpendlená mezi stěnou a jeho masivním tělem, dýchala v krátkých, mělkých intervalech. Chtěla jsem to. Chtěla jsem to všechno. Chtěla jsem se stát tou zrůdou, co bude Jade pronásledovat ve snech.

Killianova další slova byla pomalá, záměrná, a byla jako fyzická zátěž vhozená doprostřed místnosti.

"Vezmi si mě."

Svět se zastavil. Zamrkala jsem, a můj mozek se pokoušel dát z těch slabik nějaký smysl. "To... to myslíš ze srandy."

Neusmál se. Nepohnul se. Cukla mu čelist a na líci poskočil sval. "Nedělám si srandu ze svých investic, Willo. A nedělám si srandu z toho, co chci."

O krok poodstoupil a nechal mi tak aspoň trošku prostoru, abych mohla nabrat třesoucí se dech.

"Jak něco takového můžeš vůbec navrhnout?" zakoktala jsem se. "Neznáš mě. My se... my se ani nemáme rádi."

"Já tě nemusím mít rád," řekl, a hlas mu teď zněl chladně a profesionálně, i když oheň v jeho očích se nezmírnil. "Já tě potřebuji vlastnit. Potřebuji zpátky ten pocit a udělám cokoliv, co bude nutné, abych si ho udržel."

"Killiane..."

"Postarám se, aby zaplatili," opakoval, ten slib zněl jako rozsudek smrti. "Každý, kdo v tobě někdy vyvolal pocit méněcennosti. Každý, kdo tě přehlížel. Rozdrtím je podpatkem a ty tam budeš stát po mém boku a dívat se, jak hoří."

"A co za to dostaneš na oplátku ty?" zeptala jsem se, ačkoli odpověď už pulzovala vzduchem mezi námi.

"Tebe," zavrčel a to slovo zavibrovalo prostorem. "Budeš moje. Naprosto. Legálně. Fyzicky."

Páteří mi projela prudká vlna rozechvění a skončila v kaluži horka naspodu žaludku. Ta touha mezi nohama začínala být nesnesitelná a pulzovala přesně v souladu s šíleným tlukotem mého srdce. Podívala jsem se na něj – na toho muže, který mi výměnou za mou duši nabízel svět.

A uvědomila si, že už svou duši nechci. Stejně mi vždycky přinesla jen bolest.

Těžce jsem polkla, hlava se mi točila a udělala jsem krok vpřed, čímž jsem smazala i ten malý rozestup, který předtím vytvořil. Natáhla jsem ruku a prsty zavadila o knoflíky jeho košile. Chtěla jsem ho vidět. Chtěla jsem vidět toho muže, který mi pomůže spálit můj starý život na popel.

"Mám ještě jeden, poslední požadavek," zamumlala jsem s očima přikovanýma do jeho.

Killianovi se rozšířily chřípí, když mé klouby přejely po jeho kůži. "Cokoliv," zašeptal a hlas se mu třásl touhou, jež připadala stejně tak syrová jako ta má.

Věděla jsem, že jsem opilá. Věděla jsem, že dělám rozhodnutí, které mou životní cestu navždy změní. Ale jak jsem na Killiana Blacka zírala, pomyslela jsem na Sloana. Pomyslela jsem na ten způsob, jakým se díval na Jade. Pomyslela jsem na těch pět let, které jsem strávila čekáním na chlapa, který mě nikdy skutečně neviděl.

Chtěla jsem ty vzpomínky přepsat. Chtěla jsem vymazat každičký dotyk, co kdy Sloane na mé kůži nechal, a nahradit je něčím temnějším a mnohem pohlcujícím. Chtěla jsem cítit, jaké to je, nechat si vzít se mužem, co by mě jen nechtěl, ale potřeboval by mě, aby mohl přežít.

Se srdcem v krku a s prsty svírajícími okraj jeho košile jsem pronesla svůj požadavek.

"Chci, abys mě zbavil panenství."