Ta vůně mě dovede na parkoviště, konkrétně k přední části jednoho velmi známého auta.

Dveře auta se otevřou a on vystoupí. Drake Vane. Drake Vane je můj druh? Ne, ne, ne, ne...

Jeho nádherné modré oči se rozšíří, když se na mě podívá. Pohled mu trochu změkne, ale nevymaže to z nich to překvapení. Vidím mu v očích zmatek, zatímco si prohlíží mé tělo.

Moje vlčice vyje a chce, abych na něj skočila, ale na rozdíl od ní já vidím a cítím, že tohle není vhodná chvíle.

On se najednou divně usměje a zavrtí hlavou.

"Bohyně si snad dělá legraci," řekne nakonec s lehkým uchechtnutím.

"Cože?" zeptám se hloupě.

Samozřejmě vím, co tím myslí.

"Jak se jmenuješ?" zeptá se. Jeho krásné oči se na mě ani neobtěžují podívat.

Nemůžu odtrhnout zrak od jeho dokonale vytvarované tváře. Nikdy předtím jsem mu nestála tak blízko. Zblízka je mnohem pohlednější.

"Cas... Cassia Valeriusová, ale můžeš mi říkat Cas," odpovím konečně.

On nakrčí obličej a chvíli přemýšlí.

"Valeriusová? Kdo jsou tví rodiče?"

"Moji rodiče jsou mrtví... Bydlím v pěstounském domově. Mými poručníky jsou Silasovi," vysvětluji. Co záleží na tom, kdo jsou moji rodiče?

Jeho tvář se stáhne do zamračeného výrazu.

"Silasovi... jejich postavení je ještě horší než být omega. Nemůžu tě mít za družku. Potřebuju někoho, kdo je silný a má dostatek konexí."

"Někoho jako Sloane," zašeptám, ale on mě nějak slyší.

"Přesně tak. A kromě toho se se Sloane milujeme. Netuším, co je to za krutý žert od bohyně, že tě udělala mou družkou, ale nenechám to jen tak," řekne hořce.

Jeho slova mě zasáhla jako dýka do srdce. Nikdy jsem si nepředstavovala, že setkání s mým druhem bude mít takový konec.

Kyra zakňučí bolestí.

Srdce se mi rozbuší. Vím, co řekne dál. Můj dech se zpomaluje, začíná mě bolet hlava. Nedokážu popsat, co cítím, ale vím jen to, že mi puká srdce.

"Já, Drake Vane, budoucí alfa smečky Luvina Moon, tě, Cassio Valeriusová, odmítám jako svou družku a budoucí Lunu své smečky," prohlásí chladně a ani se neobtěžuje na mě podívat, než nastoupí zpět do auta a odjede.

Moje vlčice vyje a pláče bolestí. Někdy je pro Kyru těžké odhadnout situaci, ale tentokrát přesně pochopila, co se stalo. Drake Vane mě právě odmítl.

Chytím se za hruď a pomalu klesám k zemi. Proč mě u srdce tak strašně bolí? Na setkání se svým druhem jsem čekala osmnáct let. Byla bych spokojená, kdyby můj druh byl kdokoliv, třeba i sluha, hlavně kdyby mě miloval, ale tohle...

Nikdy v životě jsem necítila takovou bolest. Je to, jako by mi vytrhl srdce z těla a opakovaně po něm šlapal, dokud ho úplně nezničil.

Kyra naposledy zapláče a pak se úplně odmlčí.

Poslední, co slyším, je Macy, jak ke mně běží, než ztratím vědomí.

*****

Pomalu otevírám oči. Rozhlížím se kolem sebe. Jsem ve své ložnici.

"Hej. Jsi v pořádku?" ptá se mě Macy.

Přikývnu a pokusím se posadit, ale levou stranou hrudi mi projede ostrá bolest, která mě donutí si znovu lehnout.

"Co se stalo?" ptá se Macy a drží mě za ruku. V tu chvíli do pokoje vejde paní Silasová.

Po tváři mi steče slza.

"Můj druh mě odmítl. Drake mě odmítl." Nemůžu si pomoct a rozbrečím se. Tím, že jsem to vyslovila nahlas, jsem si uvědomila, jak je to skutečné. Doufala jsem, že to není pravda. Ale bohužel, tohle je moje realita.

Macy i paní Silasové se v obličeji vystřídá tisíc a jedna emoce. Šok, hněv, lítost, smutek...

Paní Silasová přistoupí blíž a obejme mě. Ostrá bolest v hrudi pokračuje, ale tentokrát je to horší. Tentokrát ji cítím i u srdce.

"Tak moc to bolí. Prosím, pomozte mi," pláču a křečovitě objímám paní Silasovou.

I ona začne plakat a Macy také.

"Je mi to tak líto, zlato, nemůžu nic dělat," říká mezi slzami.

Po době, která se zdá jako věčnost... konečně přestanu plakat. Jen tak ležím na posteli. Nemám sílu nic říct ani udělat.

Macy musela jít domů a paní Silasová odešla připravit večeři pro ostatní děti a zařídit pár věcí.

Od té doby jsem se nepohnula. Polštář mám mokrý od slz. Nejhorší na tom je, že necítím Kyru. Od té chvíle na parkovišti je naprosto tichá. Ani necítím, jestli trpí nebo má bolesti. Cítím jen to její ticho a to bolí tak strašně moc. Tiskne si ruku k hrudi a schoulím se do klubíčka.

Z očí mi vyklouzne další slza. Asi ve mně ještě nějaké slzy zbyly. Dívám se z okna a pomalu vstávám z postele. Vzdálenost z mého okna na zem není tak velká, ale možná kdybych skočila, způsobila bych si zranění, která by mohla přebít tu bolest v mém srdci.

Chystám se vylézt na okenní římsu, když se otevřou dveře. Vejde Mina, dívá se do země a vyhýbá se mému pohledu. Nedivím se jí; kdybych byla na jejím místě, taky bych byla zmatená, jak ke mně přistoupit.

Odstoupím od okna a pokusím se na ni vynutit úsměv. Je to příliš těžké. Místo toho mi po tváři steče slza. Mina ke mně přispěchá a obejme mě.

"Je mi to líto, Cas. Slyšela jsem, co se stalo. Je to hlupák, že tě odmítl. Jsi ta nejlepší sestra na světě. Neví, o co přišel." Každé její slovo se mě dotýká. Nemůžu uvěřit, že jsem se chtěla pokusit o sebevraždu.

"Děkuju, Mino." Vymaním se z objetí a utřu si slzy. Tohle překonám.

Musím.

"Mimochodem, paní Silasová říkala, že tě mám zavolat. Jsou tu nějací lidé, kteří tě chtějí vidět," dodá Mina.

"Kdo to je?" zeptám se ochraptělým hlasem.

"Nevím, ale poslal je alfa."