CASSIA

Co to bylo? Družka? Jaká družka?

„Není to Alfa král?“

Slyšela jsem někoho zašeptat. Alfa král? Co tady dělá?

„Zdravím, V... Vaše Veličenstvo.“

Slyšela jsem Vannessin třesoucí se hlas. K tomu se přidali i ostatní a zdravili ho stejným způsobem: „Vítejte, Vaše Veličenstvo!“

Nebyla to lež, byl to skutečně Alfa král. Snažila jsem se vyškrábat ze země, ale nohy mě zradily a já padla zpátky na podlahu.

„Můžete povstat,“ jeho hlas byl jemný, a přesto hluboký a uklidňující. Počkat chvilku, vykřikla právě má vlčice ta slova směrem k Alfa králi? To není možné! Určitě je to omyl.

„Přišel jsem na narozeninovou oslavu dcery svého dobrého přítele, ale netušil jsem, že se ocitnu uprostřed dohazovačské hry se svou vlastní družkou.“

„Cože?!“ V sále okamžitě vypukla velká panika. V tu chvíli jsem si přála, aby se země otevřela a celou mě pohltila.

Vtom jsem zaslechla kroky blížící se mým směrem.

„Prosím, ne tady. Tady ne, prosím...“

„Těší mě, má Luno,“ řekl a ta slova byla tak blízko mého ucha.

„Pojď, pomůžu ti vstát,“ náhle mě pevně uchopil za paži. Ve chvíli, kdy se naše kůže dotkly, jsem po celém těle ucítila jiskření. Jak se to stalo? Ryker byl můj druh, i když mě odmítl. Jak se mohl během dvou let objevit další druh, a ještě k tomu Alfa král!

**

„Vaše Veličenstvo, omlouvám se za to, čeho jste musel být svědkem, ale mohu vás ujistit, že ve smečce to takhle vždycky nechodí,“ slyšela jsem říkat Alfu Killiana.

Jak to mohl říct?

„To je zarážející. Chcete mi říct, že nemáte ani tušení, že je ve vaší vlastní smečce šikanována nevidomá členka?“

„Vaše Veličenstvo, je mi to všechno upřímně líto. Kdybych to věděl, zastavil bych to šílenství dřív, než to došlo až sem. Chci říct, já jsem ji původně zachránil a udělal z ní svou druhou dceru.“

Zatímco tohle všechno probíhalo, Alfa mě pevně držel za ruku, zatímco druhou jsem svírala svou hůl. Srdce mi v hrudi bušilo jako o závod. Takový zvrat událostí jsem nikdy nečekala.

„Vzhledem k tomu, jak se věci mají, mohu říct jen jedno, tak dobře poslouchejte.“

„Jsem jedno ucho, Vaše Veličenstvo.“

„Vzhledem k tomu, že Cassia je má družka, je jen správné, abych si ji vzal s sebou do své smečky.“

Okamžitě jsem v naprostém šoku pevněji sevřela svou hůl. Ukázalo se, že jsem nebyla jediná, kdo takto reagoval – reagovali tak všichni přítomní. Slyšela jsem jejich zalapání po dechu a šepot.

„A... ale, Vaše Veličenstvo, věřím, že jste si dobře vědom stavu, v jakém se Cassia nachází. Chci říct, ve svém stavu si nejsem jistý, zda by z ní byla královna hodná vaší vlády.“

„Neskonalá drzost!“ vyštěkl Alfa král hněvivě, až se všichni zachvěli strachy.

„Jak se opovažuješ něco takového říct o mé družce!“

„Omlouvám se, Vaše Veličenstvo. Jen jsem se snažil vysvět–“

„O tvá vysvětlení nestojím!“

To mi přineslo obrovskou úlevu. Panebože! Měsíční bohyně si na mě konečně vzpomněla. Konečně mě někdo vyvede z těch kobek, kterým se říká smečka, a neodvádí mě nikdo jiný než král. Ani nedokážu popsat, jak šťastná se v tuto chvíli cítím.

„No, měl bych vám poděkovat za ty roky, co jste se o ni staral. Odteď za ni budu zodpovědný já.“

Najednou jsem cítila, jak se ke mně naklonil.

„Dovolte mi to,“ prohlásil, a než jsem se nadála, byla jsem zvednuta ze země do jeho silné náruče.

Tiše jsem zalapala po dechu a stejně tak i všichni ostatní v domě smečky.

„Beru svou družku domů, sbohem, Alfo Victore.“

Teď, když jsem byla v jeho náruči, mi srdce bušilo ještě rychleji a cítila jsem se tak zvláštně.

„Uvolni se a obejmi mě,“ zašeptal mi do ucha, až mě zamrazilo.

„A... ale moje hůl,“ zamumlala jsem.

„Tu nepotřebuješ. Seženu ti lepší způsob dopravy. Teď udělej, co tě žádám, malá družko,“ pronesl.

Bez dalšího přemýšlení jsem ho objala.

~

Nedokážu říct, jak dlouho trvala cesta, protože jsem byla většinu času ztracená v myšlenkách.

„Jsme tady, v mém skromném příbytku,“ oznámil vedle mě. Všechno na něm sálalo mocí, to jsem poznala. Už dříve jsem o nedotknutelném Alfa králi slyšela hodně. Slyšela jsem, že každá mocná dáma ve městě draze platí jen za to, aby u něj měla audienci. Pořád mě zaráží, že právě k takovému muži mě bohyně přidružila.

Mohl by to všechno být jeden z mých snů? Pomalu jsem zvedla ruce k tvářím a štípla se do kůže.

„Au!“ vyjekla jsem v duchu nad tou bolestí. Tohle vůbec není sen.

Pořád jsem byla v autě, když jsem si všimla, že se dveře na mé straně rozletěly, a ucítila jsem ruce svého druha, jak mě objímají kolem ramen a pod nohama, zatímco mě vytahoval z auta a znovu bral do náruče.

Pokud by to měl být sen, nepřeji si se z něj nikdy probudit. Je to až příliš dobré na to, aby to byla pravda.

~

Druhý den mě probudilo prudké zaklepání na dveře. Měla jsem lehký spánek, takže mě probudil i sebemenší hluk.

Otevřela jsem oči a cítila trochu teplo. Bylo to slunce?

Okamžitě jsem sebou na posteli trhla.

Jak dlouho jsem spala?

„Slečno Cassio, mohu vstoupit?“

Kdo to byl? V tu chvíli jsem si vůbec neuvědomovala, kde jsem.

„Vstupuji,“ to doprovázelo otevření dveří.

„Vy jste se právě probudila? Je skoro osm ráno,“ oznámila ta dáma.

„Panebože! Nemůžu uvěřit, že jsem spala tak dlouho. Vannessa z toho určitě bude dělat vědu–“

„Promiňte, slečno Cassio. Kdo je slečna Vannessa?“

„Cože?“

„Přišla jsem vám jen oznámit, že Jeho Veličenstvo si přeje s vámi posnídat. Pochybuji, že máte dost času na koupel a oblékání.“

Jeho Veličenstvo. Panebože, jak jsem mohla zapomenout, že jsem teď v bezpečí u svého druha?

„Omlouvám se, že nechávám Jeho Veličenstvo čekat, hned si půjdu opláchnout obličej.“