CASSIA

S pomocí služebné jsem se pohodlně usadila v jídelně. Cítila jsem jeho uklidňující vůni a to mi vykouzlilo úsměv na tváři.

„Dobré ráno, Vaše Veličenstvo,“ pozdravila jsem.

„Dobré rá–“

„Kde je? Chci vidět tu couru!“ Vzduchem se rozlehl ženský hlas, kvůli kterému můj úsměv zmizel jako pára nad hrncem.

„Co to má znamenat, ten křik, Vivienne?“

„Lásko, slyšela jsem, že jsi si včera večer přivedl domů ženu, která je prý tvou družkou.“

Okamžitě mi ztuhla krev v žilách. Řekla právě „lásko“?

„Proč se neposadíš, abych ti mohl vysvětlit, co se děje.“

Zamrkala jsem v naprostém zmatku. Moje uši mě musely ošálit. Víc než kdokoli jiný jsem chtěla slyšet, co na to řekne.

„Cassia je skutečně má družka.“

„Panebože! O... ona?“ zeptala se ta dáma roztřeseným hlasem.

„Ano, ona. Je to má družka, ale to na ničem nemění.“

Kousla jsem se do spodního rtu a rychle si položila třesoucí se ruce na šaty, aby si toho nikdo nevšiml.

„Snažíš se mě těmi slovy uklidnit? Našel jsi svou družku, neznamená to snad, že mě teď odvrhneš?“

„To bych nikdy neudělal. Jsem si jistý, že vidíš, že je slepá. Nečekáš snad, že udělám z nevidomé ženy, jejíž původ ani neznám, svou Lunu a královnu?“

Zatřásla jsem hlavou a po tvářích mi stekly horké slzy. Dostala jsem se snad z bláta do louže?

Co se to sakra děje?

„Panebože! Jaké neštěstí, že je kromě neznámého původu ještě ke všeu slepá.“

„Věřím, že chápeš, proč jsem ji musel zachránit ze smečky Krvavého měsíce.“

„Ovšem, drahý. Je jako ubohé a bezprizorní kotě. Ale co hodláš udělat s tím poutem druhů?“

„Tím se nemusíš trápit. Vlastně mám návrh, který bude prospěšný pro nás oba.“

„Vážně?“

V tu chvíli se mi srdce rozletělo na tisíc kousků. Nemohla jsem uvěřit, že se mi to skutečně děje.

„Ano. Protože ty chceš zůstat modelkou i v příštích pěti letech, rozhodl jsem se, že ona bude naší nositelkou dětí.“

„Cože? Chceš, aby byla tvou náhradní matkou?“

Už jsem to nemohla vydržet a s očima plnýma slz jsem se nahlas rozkašlala. Všechno, čemu jsem o svém novém druhovi věřila, bylo špatně. Byl ve všech ohledech horší než Ryker. Neměl žádné svědomí, vůbec nic. Pevně jsem sevřela svou novou hůl a snažila se jim nedat najevo, jak slabá se v tuhle chvíli cítím.

„Takhle to bude nejlepší. Ty se staneš Lunou, udržíš si dokonalou postavu a samozřejmě budeme mít naše děti. Co na to říkáš?“

Dotyčná dáma na chvíli ztichla. Chtěla jsem věřit, že žádná žena se zdravým rozumem na takový nesmysl nepřistoupí, ale mýlila jsem se ve chvíli, kdy z jejích úst vyšlo slovo: „Dokonalé.“

Už jsem to nemohla dál snášet a naráz jsem vstala ze židle.

„Cassio, kam jdeš? Ani jsi se nedotkla jídla.“

On se opovažoval zeptat.

„Ztratila jsem chuť, Vaše Veličenstvo,“ řekla jsem s těžkým srdcem, odsunula židli a s hůlkou před sebou odešla z jídelny.

„Panebože! Ta je ale rychlá, jsi si jistý, že je slepá, lásko?“ zaslechla jsem ještě otázku té dámy.

„Samozřejmě že je. Jen se svému stavu přizpůsobila, to je vše. Trixie, prosím, doveď ji do jejího pokoje, ať nezakopne.“

„Ano, Vaše Veličenstvo,“ dotyčná služebná přispěchala k mému boku a uchopila mou hůl. Nejraději bych vykřikla a řekla jí, že její pomoc nepotřebuji, ale byla jsem tu poprvé a cestu jsem opravdu neznala. Proto by bylo hloupé se na ni zlobit.

Úspěšně mě dovedla do mého pokoje, kde jsem s těžkým srdcem pomalu skočila do postele.

„Ehm, dovolte mi, abych vám něco řekla, slečno Cassio. Vím, jakou bolest cítíte, ale možná by vás zajímalo, že paní Vivienne je králova snoubenka a je to jediná žena, kterou miluje. I když je mi vás líto, když jste jeho skutečná družka. Kdybyste jen nebyla slepá, možná by věci byly jinak,“ vysvětlila služebná, než odešla z pokoje.

Smáčela jsem si polštáře tichými slzami. V tuhle chvíli jsem si nemohla dovolit plakat nahlas, aby mě nikdo neslyšel. Tohle na mě bylo prostě moc. Jak se mám s tímhle mučením vyrovnat?

Dveře mého pokoje se podruhé rozletěly a já bezpochyby poznala, že je to on.

„Proč jsi odešla, když jsi se snídaně ani nedotkla?“

To mě přimělo zvednout se z postele. Momentálně jsem v ruce nedržela svou hůl, ale bylo mi to jedno.

„Řekněte mi, je tohle ten důvod, proč jste mě sem přivedl?“

„Nerozumím tvé otázce.“

„Samozřejmě že rozumíte! Chcete, abych pro vás byla náhradní matkou, a ani jste to se mnou neprobral? Jak jste mi to mohl udělat?“

„Poslouchej, nezáleží na tom, jestli jsem to s tebou probral. Na tom, co jsem řekl, nebylo nic špatného. Pokud se staneš mou náhradní matkou, určitě se k tobě budu chovat dobře a nebudeš se muset o nic starat.“

„Byl tohle ten jediný důvod, proč jste mě odvedl ze smečky Krvavého měsíce?“

Odmlčel se a hluboce si povzdechl.

„Cassio, svou situaci chápeš lépe než já. Nemůžu nechat svou družku, aby ji šikanovala ta nevychovaná děcka.“

„To je všechno?“

„Samozřejmě. Počkej, ty jsi si snad vážně myslela, že z tebe udělám svou Lunu, nebo snad ne?“

Byla to otázka, na kterou se měl v tuhle chvíli ptát? Už jen ty jeho otázky mi trhaly srdce.

„Cassio, no tak. Za prvé jsi slepá a za druhé ani nevím, odkud pocházíš. Jak můžu někoho jako ty představit jako svou Lunu a královnu? Společnost by tě nepřijala a ty dobře víš, že jako má královna nemáš co nabídnout.“

Jeho krutá slova mě srazila zpět na postel.

Vtom jsem ucítila jeho ruce na své bradě, jak mi zvedá obličej k tomu svému.

„Nebudu popírat, že jsi krásná, a z toho důvodu jsem ochoten ti zahřívat postel. Žádám jen, abys mi dala krásná a zdravá vlčata. Slibuji, že ti poskytnu veškeré pohodlí, které potřebuješ, Cassio. Mé slovo platí jako zákon.“

Po jeho slovech mi po tvářích stekly slzy.

„Otři si slzy a připrav se na můj příchod. Začínáme dnes večer.“