POHLED RAYMONDA WILLIAMSE

Svalil jsem se na postel a vypustil frustrovaný povzdech. Tvář Avy Morenové mi nešla z mysli – ten způsob, jakým předtím odkráčela, s rovnými zády, ale ty její oči... ten pohled ani nedokážu popsat, nemohl jsem na to přestat myslet.

„Idiote!“ tvrdě jsem se plácl do tváří a snažil se vzpamatovat. Co jsem to vůbec dělal? Tahat si sem svou nestoudnou ex? Kvůli čemu? Abych Avu Morenovou donutil žárlit?

Zasténal jsem, posadil se a prohrábl si vlasy rukou. „To bylo tak hloupé, nemůžu uvěřit, že mě Ava Morenová viděla, jak se lísám k té couře,“ zamumlal jsem si pro sebe. Uhodil jsem se dlaní do čela.

Býval jsem v tomhle lepší. Namlouval jsem si, že jsem se lásky už dávno vzdal. Každé ženě, kterou jsem potkal, šlo jen o mé peníze. Žádné z nich na mně nikdy nezáleželo. Potom jsem přestal v lásku věřit.

Ale pak Daniel přivedl do mé kanceláře Avu Morenovou. V okamžiku, kdy jsem ji uviděl, jako by se ve mně něco probudilo. Jen pohled na její tvář ve mně vyvolal pocity, které jsem necítil roky.

Ava Morenová byla moje první láska. Je to jediná žena, která mě kdy přiměla věřit, že láska je skutečná. Jediná, která mě kdy milovala pro mě samotného, ne pro mé peníze nebo jméno.

Všechno to začalo na střední. Tehdy jsem byl typický playboy – populární, namyšlený, pořád jsem se jen honil za zábavou. Ale Ava Morenová byla jiná. Nesnažila se na mě udělat dojem ani za mnou neběhala. Nějak to začalo jako vtip, když jsem ji oslovil, abych něco dokázal kamarádovi, ale ona mi úplně ukradla srdce.

Osud ale všechno zničil. Tu noc, kdy jsme odmaturovali, tu noc, kdy jsem ji připravil o panenství, se můj svět obrátil vzhůru nohama.

Ta autonehoda.

Zatnul jsem pěsti, jak mě ta vzpomínka zasáhla. Ta bouračka mi zničila život. Rodiče mě odvezli na léčení do zahraničí a před všemi všechno utajili. Nechtěli, aby ty zprávy zruinovaly jejich pověst.

Strávil jsem šest měsíců v kómatu. Dalších šest měsíců jsem se snažil vzpomenout, kdo vůbec jsem. A když se mi vzpomínky konečně vrátily, první, na co jsem myslel, byla ona – Ava Morenová.

Vrátil jsem se rovnou domů a všude ji hledal. Doufal jsem, že na ni narazím na ulici nebo na nějakém srazu ze střední. Ale i když jsem hledal sebevíc, nebyla nikde k nalezení.

Slyšel jsem jen to, že jí zemřeli rodiče a nikdo neví, kam zmizela. Prostě se vypařila.

A teď je zpátky. Znovu stojí přede mnou, ale není to stejné. Udržuje si odstup a chová se, jako by pro ni nic neznamenala.

Je to proto, že je teď vdaná? Možná jí manžel nedovoluje se projevit. Ale na druhou stranu, proč by vdaná žena souhlasila s takovým druhem smlouvy? Nebo je rozvedená?

Tolikrát jsem se na ni Daniela ptal, ale on mi nechtěl dát žádné odpovědi. Vždycky to prostě zamluvil, když jsem se o to pokusil.

Vstal jsem z postele a došel k pracovnímu stolu. Otevřel jsem spodní zásuvku a vytáhl starou fotku.

Byla ze střední, fotka nás dvou. Usmívala se tak zářivě, oči měla plné štěstí. Já stál vedle ní a křenil se jako ten namyšlený idiot, kterým jsem tehdy byl.

Přejel jsem prstem po její tváři na obrázku a na rtech se mi objevil lehký úsměv. „Avo Morenová,“ zašeptal jsem tiše. Jen vyslovení jejího jména mi sevřelo hruď.

Byla to jediná žena, která mě kdy přiměla cítit skutečnou lásku. A teď, když je zpátky, nevím, jestli ji ještě někdy získám.

---

Další den přišel rychleji, než jsem čekal. Nastal čas oznámit náš falešný vztah. Ale předtím byla v rodinném sídle naplánovaná večeře, abych Avu Morenovou představil všem.

Zastavil jsem před bytem Avy Morenové a podíval se na hodiny. Nenechala mě dlouho čekat. Zvuk jejích podpatků se rozlehl, jak vycházela z budovy, a mně se na vteřinu zatajil dech.

V jednoduchých, přiléhavých šatech, které dokonale obepínaly její postavu, byla úchvatná, vlasy jí padaly v jemných vlnách. Nesla se se sebevědomím, díky kterému vypadala ještě elegantněji.

Rychle jsem vystoupil a obešel auto, abych jí otevřel dveře, ale Ava Morenová dělala, že mě nevidí. Místo toho přešla na druhou stranu, sama si otevřela a vklouzla na sedadlo spolujezdce bez jediného slova.

Chvíli jsem tam stál s rukou stále na klice. Zavrtěl jsem hlavou, obešel auto a nastoupil.

Cesta probíhala v tichu, napětí bylo téměř nesnesitelné. Pořád jsem po ní koutkem oka pokukoval, ale ona zírala přímo před sebe s rukama zkříženýma, jako by se mezi námi snažila postavit zeď.

**

Byla to úleva, když jsme konečně dorazili k rodinnému sídlu.

A teď k té večeři.

Jídelna byla jako obvykle velkolepá, dlouhý stůl zdobený stříbrnými příbory a uprostřed čerstvé květiny. Moje babička, vždy plná života, byla první, kdo Avu Morenovou přivítal.

„Ó, jsi ještě krásnější, než tě Raymond Williams popisoval!“ řekla a vtáhla Avu Morenovou do objetí. Ava Morenová na okamžik ztuhla, zjevně překvapená, ale pak se zdvořile usmála.

„Děkuji, paní ......“ odpověděla Ava Morenová.

„Říkej mi babičko,“ přerušila ji a v očích jí zajiskřilo. „Teď jsi prakticky rodina!“

Můj otec věnoval Avě Morenové uctivé přikývnutí. „Rád vás poznávám, Avo Morenová. Vítejte.“

Atmosféra se ale změnila, když vešla moje nevlastní matka a nevlastní bratr – Desmond. Jejich chladné výrazy nešlo přehlédnout. Seděli u stolu, moc toho nenamluvili a občas si vyměnili pohledy, které jasně dávaly najevo jejich nesouhlas. Co jsem taky čekal, nikdo nečekal, že by nula jako já představila snoubenku. Moje nevlastní matka mě nenávidí a já ji taky. Byla to otcova milenka, než moje matka náhle zemřela, a hned po mámině smrti se nastěhovala i se svým synem, ze kterého se vyklubal můj pokrevní bratr. To je jeden z důvodů, proč nemůžu dopustit, aby se stal dědicem...

Babička přesto udržovala lehkou náladu, povídala a sypala vtipy. „Tak co, Avo Morenová, jsi připravená na kousky Raymonda Williamse? Vždycky s ním bylo k nevydržení, to víš.“

Ava Morenová se usmála a trochu polevila v ostražitosti. „Budu se snažit mu stačit.“

Dvojčata, moji mladší bratranci Peculiar a Priscilla, se přidali k pošťuchování a očividně si přítomnost Avy Morenové užívali. Ava Morenová svou roli hrála chytře, působila přesně jako ideální snacha. Dokonce mi říkala „zlato“, dotýkala se mých tváří, zatímco se s babičkou smály a vtipkovaly.

„Víš, připomínáš mi mě samu, když jsem byla mladší. Taky jsem nikdy nešla pro odpověď daleko,“ řekla babička.

Ava Morenová se tiše zasmála a odpověděla: „Moje dcera mi to jednou řekla –“

Slova zůstala viset ve vzduchu a v místnosti se rozhostilo ticho.

Řekla Ava Morenová právě „Moje dcera“...

Zíral jsem na ni. Její oči se rozšířily, jakmile si uvědomila, co vypustila z úst. Ztuhla, ruka se jí roztřásla a sklenice vína jí vyklouzla z prstů a roztříštila se o stůl.

Všichni na ni zírali a v místnosti se rozléhal zvuk tříštícího se skla.

„Plán v troskách,“ křičelo celé mé tělo...