**POHLED RAYMONDA WILLIAMSE**

Cesta zpět k bytu Avy Morenové probíhala v tíživém tichu. Jediným zvukem bylo tiché hučení hudby z reproduktorů auta. Seděla strnule na sedadle spolujezdce, ruce pevně sepjaté v klíně. Poznal jsem, že si dává za vinu to, že málem zničila náš plán, ale nějak se jí podařilo tu situaci zachránit. Nikdo nic netušil, ani moje babička, která jinak prohlédne téměř každou přetvářku.

Když jsme konečně zastavili před jejím domem, napětí by se dalo krájet. Ava Morenová si odepnula pás a oba jsme si vyměnili zdvořilé přikývnutí, mírnou úklonu na znamení konce večera. Právě když jsem se chtěl otočit k odchodu, zastavil mě její tichý hlas.

„Raymonde Williamsi...“

Otočil jsem se zpět s rukou stále na dveřích auta. Na vteřinu zaváhala, hlavu měla mírně skloněnou a tichým, téměř zlomeným hlasem řekla: „Omlouvám se, že jsem dnes večer málem zničila náš plán.“

Ztuhl jsem, oči upřené na její tvář. V jejím výrazu bylo něco tak zranitelného, tak... nevinného. V duchu jsem se vrátil do jídelny – jak tu svou chybu tak hladce zamluvila a celou tu poznámku o „dceři“ obrátila v lehký žert. Všichni se nakonec smáli, i babička, kterou její pohotovost úplně okouzlila.

„Ty...“ začal jsem a nedokázal zadržet slova, která se mi drala na rty. Ale než jsem stačil domluvit, zazvonil jí telefon.

Ava Morenová pohlédla na displej a tvář jí ztuhla obavami. „To musím vzít,“ řekla tiše.

Krátce jsem přikývl a ustoupil, abych jí nechal soukromí. Právě když jsem se chtěl vzdálit, její ostrý, panický výkřik mě přikoval k místu.

„Ne... Annabel! Annabel, klid. Maminka už jede, zlatíčko!“

Její hlas přeskočil, byl plný naléhavosti, a než jsem stihl pochopit, co se děje, prosmýkla se kolem mě a rozběhla se směrem k ulici. „Avo Morenová!“ zavolal jsem a chytil ji za paži. Třásla se, po tvářích jí tekly slzy a byla úplně ochromená panikou.

„Annabel mě potřebuje!“ křičela a slova z ní padala v horečnatém zmatku. „Něco se děje – moje dcera – ona mě potřebuje!“

Její dcera.

Ale neměl jsem čas o tom přemýšlet. Ava Morenová se hroutila a někdo musel zachovat chladnou hlavu. Jemně jsem ji chytil za ramena a uklidňoval ji. „Uklidni se,“ řekl jsem pevně a podíval se jí do vyděšených očí. „Kde je?“

Vykoktala adresu, sotva srozumitelně, ale stačilo to. Odvedl si ji zpět do auta, skočil na místo řidiče a s řevem nastartoval motor.

Adresa, kterou mi dala, byla na okraji města – kilometry odsud. Bez váhání jsem šlápl na plyn, auto vyrazilo vpřed a já ho hnal až na hranici možností. Tachometr stoupal výš a výš, ale bylo mi to jedno.

Ava Morenová seděla vedle mě, křečovitě svírala telefon a šeptala své dceři horečnatá ujištění. „Maminka už jede, zlatíčko. Jen vydrž, ano?“ Hlas se jí znovu zlomil, schovala obličej do dlaní a tiše vzlykala.

Sevřel jsem volant pevněji, čelist zaťatou. Nevěděl jsem, kam se to řítím, ale ať už to bylo cokoli, měl jsem neblahé tušení. Strach v hlase Avy Morenové mi napovídal dost.

„Jen vydrž, Annabel,“ zamumlal jsem si pod vousy a přišlápl plynový pedál ještě víc.

*****

Ještě než auto úplně zastavilo, Ava Morenová rozrazila dveře a vyběhla ven.

„Avo Morenová, počkej!“ volal jsem za ní, ale ani se neohlédla.

Práskl jsem dveřmi a běžel za ní, jak vletěla do malé budovy, její pohyby byly zběsilé a nejisté. Dveře bytu byly pootevřené a vrzaly, když do nich vrazila. Uvnitř bylo šero a ticho, ve vzduchu visel slabý pach starého nábytku.

V rohu obývacího pokoje se krčila Annabel, její drobné tělíčko se otřásalo vzlyky.

„Maminko!“ vykřikla a natáhla ruce k Avě Morenové. Ta nezaváhala, padla na kolena a přitiskla Annabel k sobě.

„Pššt, zlatíčko, jsem tady,“ šeptala Ava Morenová, i když se jí hlas chvěl. Políbila Annabel na čelo a pevně ji držela. „Co se stalo?“

Annabel popotáhla a třesoucí se ručičkou ukázala ke dveřím na konci chodby.

„Ona je tam…“ zakňourala Annabel sotva slyšitelně.

Ava Morenová ztuhla, tělo jí napjalo, jak se jí v tváři mihl děs. Pak beze slova vstala a rozběhla se k té místnosti.

„Avo Morenová, počkej,“ řekl jsem a následoval ji v těsném závěsu.

Rozrazila dveře a pohled, který se nám naskytl, byl jako rána pěstí.

Na podlaze vedle postele ležela zhroucená starší žena, hlavu měla v nepřirozeném úhlu. Její kůže byla bledá, bez života... nebylo pochyb, byla mrtvá.

„Ne…“ zašeptala Ava Morenová a hlas se jí zlomil. Přispěchala k ženě a padla na kolena. „Babičko? Babičko, probuď se!“

Její hlas přešel v křik, jak tělem třásla, její pohyby byly zoufalé a zběsilé. „Ne, ne, prosím, ne! Tohle mi nedělej! Probuď se!“

Na okamžik jsem zůstal jako opařený, ta scéna přede mnou byla příliš těžká na zpracování. Křik Avy Morenové se rozléhal místností, syrový a neutichající. Lpěla na babiččině těle, nekontrolovaně vzlykala a třesoucíma se rukama se ji snažila probudit.

„Babičko! Prosím! Neopouštěj mě, jsi jediná, koho ještě mám!“ křičela a hlas jí při každém slově přeskakoval.

Za námi se bytem rozlehl pláč Annabel. Prudce jsem se otočil a spěchal zpět do obývacího pokoje.

Annabel stála ve dveřích, její široké oči plné slz upřeně sledovaly tu scénu. Malými ručkami svírala plyšového králíčka, rty se jí chvěly.

„Annabel,“ řekl jsem tiše a dřepl si před ni. Zvedl jsem ji do náruče, její tělíčko se o mě třáslo.

„To je v pořádku,“ zamumlal jsem, i když jsem věděl, že není. „Jsi v pořádku, šikovná holčička. Pojď sem.“

Odnesl jsem ji na pohovku a z její tašky vytáhl sluchátka. Nasadil jsem jí je a v telefonu zapnul hudbu. „Šikovné holky nepláčou,“ řekl jsem jemně a setřel jí slzy. „Jsi tak statečná, Annabel. Jen tu seď, ano?“

Přikývla a pevněji sevřela králíčka, zatímco tichá melodie přehlušila okolní chaos.

Vrátil jsem se do ložnice. Ava Morenová byla stále na zemi, houpala se sem a tam a vzlykala, ruce zaklesnuté do babiččiných křehkých ramen.

Došel jsem k ní, poklekl a položil jí pevnou ruku na rameno. „Avo Morenová,“ řekl jsem tiše, hlas klidný navzdory úzkosti v hrudi. „Avo Morenová, musíš ji pustit.“

Neodpovídala, tělo se jí třáslo a po tváři jí stékaly proudy slz.

„Podívej se na mě,“ řekl jsem pevným, ale jemným stiskem.

Konečně ke mně otočila svou uplakanou tvář, oči měla vytřeštěné bolestí.

„Je pryč,“ řekl jsem tiše a hlas mi navzdory veškeré snaze přeskočil. „Avo Morenová, je pryč.“

Při těch slovech se jí tvář zkroutila a ona vydala srdceryvný výkřik, který mnou otřásl do morku kostí.

„Ne! Nemůže být pryč!“ křičela a babičku svírala ještě pevněji. „Předtím jí bylo dobře! Měla jsem tu být!“

Její vzlyky sílily, byly stále zoufalejší a já viděl, jak ji pohlcuje vina. Jemně jsem si ji přitáhl do náruče a držel ji, zatímco se úplně hroutila.

„Není to tvoje chyba,“ šeptal jsem, i když jsem věděl, že nic z toho, co řeknu, její bolest nezmírní.

Ava Morenová mi zabořila obličej do hrudi, tělo se jí otřásalo, jak se místností nesl její pláč. Držela jsem ji pevněji a i mou hruď svíral nevysvětlitelný smutek.

***

**Později téže noci**

Ticho v bytě bylo po odvozu babiččina těla ohlušující. Ava Morenová vypadala, že se sotva drží na nohou, ale kvůli Annabel zůstala silná a s třesoucíma se rukama ji uložila do postele.

Sledoval jsem ode dveří, jak se k ní sklání, líbá ji na čelo a tiše ji uklidňuje. „Maminka je tady. Všechno bude v pořádku.“ Její hlas byl klidný, ale ta tíha za ním byla zdrcující.

Annabel nakonec usnula, plyšového králíčka svírala, jako by to byla jediná věc, která ji drží nad vodou. Ava Morenová jí naposledy urovnala deku, chvíli u postele postála a pak potichu vyšla z pokoje.

Když procházela chodbou, nepodívala se na mě, její kroky byly pomalé a těžké. Já také nic neříkal. Místo toho jsem ji následoval a sledoval, jak má svěšená ramena pod tíhou všeho, co se stalo.

Vyšla ven k malé květinové zahrádce za budovou. Vzduch byl chladný, vánkem se nesla slabá vůně růží. Zastavila se před květy a objala se pažemi.

Přistoupil jsem blíž, abych ji nevylekal. „Můžeš plakat, jestli ještě potřebuješ,“ řekl jsem tiše.

Mírně otočila hlavu, právě tak, abych zahlédl náznak úsměvu. „Myslím, že mi slzy došly,“ řekla tichým, unaveným hlasem.

Posadila se na malou kamennou lavičku, prsty přejížděla po okvětních lístcích. Stál jsem pár kroků od ní, abych jí nechal prostor, ale nemohl jsem z ní spustit oči.

Po dlouhé chvíli ticha promluvila, hlas měla tak tichý, že jsem ho málem přeslechl. „Nemůžu uvěřit, že jsem se ani s ní nestihla rozloučit.“

Zůstal jsem zticha a nechal ji určit tempo. Mírně zaklonila hlavu a dívala se na tmavou oblohu, jako by tam hledala odpovědi.

„Takhle... přesně takhle se to stalo před deseti lety,“ řekla a hlas se jí třásl. „Dostala jsem telefonát, zrovna jako dneska. Spěchala jsem zpátky a…“ Zadrhla se. „Našla jsem je. Svoje rodiče. Oba dva, leželi tam... Byli pryč... Žádné poslední slovo, nic, vůbec nic.“

Hruď se mi sevřela, jak mluvila, ta bolest v jejím hlase mě řezala. Nepřerušoval jsem ji, jen jsem tam stál a poslouchal.

„Zřekli se mě, když zjistili, že jsem těhotná,“ pokračovala, v hlase hořkost smíšenou s bolestí. „Můj otec… měl o mně tolik snů. Byla jsem jeho jediné dítě. Chtěl, abych byla lékařkou, aby pokračoval rodinný odkaz.“

Vydala hořký smích, při kterém jsem sebou trhl. „Když se to dozvěděli, na nic se neptali. Prostě mě vyhodili. Babička byla jediná, kdo mě přijal. To ona mě držela za ruku, když jsem rodila Annabel.“

Hlas se jí zlomil a já udělal krok blíž, nevěda, co říct. Chtěl jsem ji utěšit, ale věděl jsem, že prázdná slova teď nepotřebuje.

Místo toho jsem se tiše zeptal: „A co Annabelin otec?“

Ztuhla. Ta otázka visela ve vzduchu a na okamžik jsem si myslel, že neodpoví. Pak se pomalu otočila a podívala se na mě.

Výraz v její tváři mě zarazil.

Oči měla vytřeštěné, plné strachu a něčeho dalšího – něčeho temnějšího.

„Chceš vědět, kdo je Annabelin otec?“ zeptala se nízkým, napjatým hlasem.

Přikývl jsem, netuše, co čekat. Ale způsob, jakým se na mě dívala, mi nahnal mráz po zádech. Ať už se chystala říct cokoli, nebylo to nic jednoduchého.