Killian nebral Lyřina slova úplně vážně. Ty divné věci, o kterých mluvila, zněly spíš jako nějaké divoké představy – bylo těžké tomu uvěřit.

Po večeři ji odvezl k bráně vily Caldwellových. Lyra vyskočila z auta, jako by nic, pak se rychle otočila a zabouchla dveře.

Její bystré oči byly plné vzrušení, když se na něj podívala. „Hej, Kiane, kdy si zase někam vyrazíme?“

Killian měl v plánu využít tohle setkání k tomu, aby utnul drby o možném sňatku obou rodin, ale Lyřino objevení tenhle plán vyhodilo oknem.

Vypadala tak sladce a nevinně, ale byla v ní jistá ostrost. Přesto s ní byla kupodivu zábava.

Na vteřinu se odmlčel, pak se na ni podíval s líným úšklebkem, ze kterého se jí rozbušilo srdce. „Až budu mít trochu volno, najdu si tě.“

„A kdy to tak bude?“ naléhala Lyra a v hlase jí zněla trocha netrpělivosti.

Killian pokrčil rameny, nikam nespěchal. „Těžko říct.“

Lyra okamžitě našpulila rty, ta odpověď se jí očividně nelíbila. Měla pocit, že ji jen tak odbývá. To, jak vystrčila rty a nafoukla tváře, ji dělalo jen ještě roztomilejší.

„Pche...“ Killian se neubránil smíchu nad tím, jak byla rozkošná. Natáhl se a hravě ji štípl do měkké tváře. „Máš telefon?“

„Jo,“ odpověděla Lyra vesele.

„Dej mi číslo.“

„198...“ Lyra ho vychrlila, jako by to dělala milionkrát.

Killian rychle vytáhl telefon a naťukal ho tam. Právě když to udělal, její telefon zazvonil.

„To je moje číslo. Ozvi se, kdybys cokoli potřebovala,“ řekl.

„Dobře.“ Lyra dychtivě přikývla, tvář se jí rozzářila obrovským úsměvem. „Kiane, zavolám, až budu mít příležitost!“

Killian se pro sebe musel pousmát. „Ta má zřejmě všeho času na světě.“ Ležérně dodal: „Ale nevolej mi moc často. Jenom občas, třeba večer.“

„Platí!“ souhlasila Lyra bez váhání, očividně nadšená.

Rozběhla se k vile, pak se v polovině cesty zastavila, otočila se a s velkým úsměvem na Killiana zamávala. „Ahoj, Kiane!“

„Dívej se pod nohy,“ zavolal na ni Killian tiše.

„Já vím!“ vypálila vesele, rozpřáhla ruce jako pták, který konečně může volně letět, a pro sebe si něco štěbetala, jak poskakovala branou sídla Caldwellových.

Vypadala jako šťastné klubko energie, plná optimismu a naprosto bezstarostná.

Killian počkal, dokud mu nezmizela z očí, a pak dal Barrettovi pokyn k odjezdu.

Cestou Barrett neudržel zvědavost. „Pane, neměl jste v plánu se od Caldwellových držet dál? Proč jste slečně Caldwellové dával své číslo?“

Killian se jen mírně ušklíbl, rty se mu zvlnily. „Ona je... jiná, nemyslíš?“

„To jo...“ Barrett zaváhal a pak řekl na rovinu: „Je rozhodně unikát, ale upřímně? Působí tak nějak... nevinně?“

Killian na to neměl odpověď. Nemohl s ním v podstatě nesouhlasit.

Po dlouhé pauze se Killian náhle tiše zasmál. Opřel si bradu o ruku a zíral z okna na ubíhající krajinu.

Na rtech se mu mihl lišácký úsměv. „Caldwellovi nejsou zrovna ti nejpříjemnější lidé. Jsem zvědavý, jak dlouho v té džungli vydrží úplně sama. Pravděpodobně ji rozcupují.“

„Jo, to zní docela pravděpodobně,“ odpověděl Barrett.

V jejich představách byla Lyra až příliš naivní na to, aby do té společnosti zapadla. V té rodině ji nejspíš zničí.

*****

Lyra se procházela chodbou vedoucí k vile a v dálce si všimla dvou vážně pohledných chlapů, kteří se venku opírali o mramorové sloupy a povídali si.

Byli to její čtvrtý bratr Dante a pátý bratr Elias.

K Eliasovi se cítila blíž, takže na něj okamžitě zamávala a zakřičela: „Eliasi! Eliasi! Jsem zpátky!“

Oba bratři se otočili za jejím hlasem.

„Uf!“ Elias nadskočil, když se k němu Lyra rozběhla. V poslední době si na ni dával pozor – byla až nepříjemně familiární.

Dante, který stál poblíž, si ty dva přeměřil pohledem a na rtech mu hrál úšklebek. „Eliasi, ty a ta holka jste si docela blízcí, co? Visí na tobě pokaždé, když tě vidí.“

Elias to rychle odbyl. „To ona mě nenechá na pokoji. Se mnou to nemá nic společného.“

„Jo, jasně,“ řekl Dante s chladným smíchem, oči se mu leskly pobavením. „Tak mi řekni, kdo se mohl pominout, aby se dozvěděl o skandálech Killiana Vanea, když řekla, že si ho vezme? Kdo tu u dveří čekal jako nějaké štěně?“

Elias zmlkl a obličej mu zrudl. Odvrátil pohled a snažil se to zamluvit. „Dante, o čem to sakra mluvíš? Nechápu tě.“

Dante se uchechtl, očividně si vychutnával Eliasovy rozpaky. Chladně se zasmál. „Ale jistěže ne.“

Lyra pospíchala k Eliasovi, ale v polovině cesty ji zastoupil Dante. Jeho pohledná tvář se zkřivila trochou sarkasmu. „Lyro, existuje ve tvém světě jenom Elias? Vidíš ho a úplně zapomeneš na mě, na svého čtvrtého bratra? Ani jedno 'ahoj'?“

Lyra vzhlédla k Dantemu a snažila se situaci urovnat. „Ahoj, Dante! Viděla jsem Eliase jako prvního, tak jsem ho šla nejdřív pozdravit. Nechtěla jsem tě ignorovat, přísahám!“

„Není třeba nic vysvětlovat,“ přerušil ji Dante a z jeho hlasu odkapávalo opovržení. „Od nynějška se neobtěžuj mě zdravit. Už jen to, když mě slyším oslovit 'Dante', se mi dělá špatně.“

Bez dalšího slova se Dante otočil a vešel do vily.

„Počkej, Dante...“ Elias nečekal, že Dante bude k Lyře tak krutý. Zatímco Elias se sice nijak zvlášť nesnažil být k ní milý, Danteho chlad byl úplně jiný level.

Lyra na okamžik sklopila zrak, pak se podívala na Eliase. „Bratře, právě mi něco došlo.“

„Co zase?“ Elias po ní střelil pohledem a v duchu obracel oči v sloup. „Tahle holka má pořád něco za lubem.“

Lyra zvážněla a promýšlela to. „Myslíš, že mě Dante nemá rád?“

„To ti došlo až teď?“ pronesl Elias suše.

Pravda byla taková, že celá rodina Caldwellových nebyla z Lyřina náhlého návratu zrovna nadšená.

Byla hrozbou pro Aurelii, jejich zlatou holčičku. Každý, kdo Aurelii rozrušil, měl problém, a už jen Lyřina samotná přítomnost stačila k vyvolání napětí.

„No, tak se holt budu muset víc snažit!“ Lyra zaťala pěst a v obličeji se jí zračilo odhodlání. „Já zařídím, aby mě měl Dante rád!“

Elias se na ni podíval, jako by přišla o rozum. „Ty vážně nepřestaneš snít, co? Ten jen tak neroztaje.“

Ze všech bratrů to byl právě Dante, kdo Aurelii nejvíc rozmazloval. Přimět ho, aby přijal Lyru jako sestru, bylo asi tak pravděpodobné jako vyhrát v loterii.

„Já to dokážu!“ věnovala mu Lyra sebevědomý úšklebek. „Když si něco vezmu do hlavy, vždycky to dotáhnu do konce.“

Vždycky dokázala udělat cokoli, co si předsevzala, a byla si jistá, že do téhle rodiny zapadne, ať se děje cokoli.

„Ha, no, tak hodně štěstí,“ zamumlal Elias a mávl nad tím rukou. Pak mu něco docvaklo a zeptal se: „Mimochodem, už ses setkala s Killianem Vaneem, že?“

„Jo, setkala,“ odpověděla.

„Ehm...“ Elias se podrbal na hlavě a cítil se trochu nesvůj. Killian měl svou pověst a Lyra byla až moc hezká na to, aby se mu dalo v její blízkosti věřit.

Nechtěl, aby se stalo něco špatného, a to poslední, co rodina Caldwellových potřebovala, bylo další drama. Takže nechal Killianovo sídlo sledovat.

Zpráva, kterou dostal, byla, že krátce poté, co Lyra vešla dovnitř, z vily vyšla nějaká žena. To se mu vůbec nelíbilo.

„Co když je Killian zapletený do něčeho pochybného a Lyra ho chytila při činu?“ pomyslel si.

Takže se rozhodl počkat u dveří, aby zjistil celou pravdu.

„Řekni mi něco,“ zeptal se Elias opatrně. „Když jsi tam vešla, vycházela z Killianova pokoje nějaká ženská?“

Lyra překvapeně vykulila oči a vypadala ohromeně. „Páni, bratře, ty jsi dobrej!“

„Cože?“

„Jak jsi věděl, že z Kianova pokoje vycházela ženská?“

„Cože? Ona tam fakt nějaká byla?“ Elias byl tak ohromen, že si ani nevšiml, jak důvěrně Lyra Killiana oslovuje.

„Jo!“ Lyra se hravě usmála, očividně ji to netrápilo. „Když jsem tam přišla, zrovna s tím skončili a ta ženská vyšla celá rozcuchaná, ani nebyla pořádně oblečená. Musela jsem jí připomenout, aby si ty šaty zase zapnula.“

Na konci svého vyprávění vypadala Lyra se sebou docela spokojená.

Elias zůstal bez řeči a hlavou mu vířily myšlenky. „Sakra! Sotva se seznámil se svou snoubenkou a ten idiot se tu dál takhle peleší? Killian je pěknej parchant!“