Aurelia byla naprosto bez slov. 'Copak ona nemá žádné hranice? Vážně si myslí, že by se mohla nastěhovat do mého pokoje, jako by si ho zasloužila?'

Aureliina frustrace vřela, ale pak se jí v hlavě začal rodit zlomyslný plán.

Střelila po Lyře bočním pohledem a sledovala, jak se na ni dívá s nadějí v očích. Na koutku Aureliiných rtů se pomalu objevil lstivý úšklebek. Přikývla a jejím hlasem zazněla sladkost. "Dobře, jen mi to připomeň u večeře a já o tom promluvím s mámou a tátou."

"Proč ti to musím připomínat?" Lyra zmateně zamrkala.

"Víš, mám hroznou paměť. Mohla bych zapomenout," řekla Aurelia se sladkým úsměvem, i když v hlavě už spřádala intriky.

"Tak jo!" Lyra se rozzářila, naprosto jí to spolkla a dál na ni netlačila.

*****

"Pane Caldwelle, co to děláte?" Služebná uviděla Eliase, jak přechází v jednom z prázdných pokojů ve druhém patře, a ze zvědavosti k němu přistoupila.

"Oh! Nic, jen se rozhlížím!" Elias rychle vycouval z pokoje, když si všiml, že ho služebná sleduje.

Po dřívější hádce s bratry přemýšlel, že možná byl na Lyru až moc milý.

Ale když se nad tím znovu zamyslel, neudělal nic nehorázného. V domě bylo spousta prázdných pokojů, a přesto svou sestru ubytoval v té vlhké, temné komoře.

Slyšel, že dlouhodobý pobyt v takových podmínkách může způsobit nemoc i tomu nejzdravějšímu člověku. S tímto vědomím se rozhodl najít Lyře nový pokoj.

Bál se však, že by to mohlo naštvat jeho ostatní bratry, zejména Danteho, jehož pohled teď působil tak, že by mohl každou chvíli vybuchnout.

*****

S přicházející nocí se rodina Caldwellových shromáždila u jídelního stolu. Všichni seděli vedle Aurelie, která se právě vrátila z nemocnice, a tak kolem ní všichni skákali a nakládali jí na talíř ty nejlepší kousky.

"Aurelie, víc jez, ať se dřív uzdravíš."

"Aurelie, miluješ krémovou polévku z mušlí, že? Dante ti dává trochu na talíř."

"Aurelie, ty ryby jsou dneska super čerstvé – ochutnej."

Mezitím Lyra seděla osamocená stranou a zdálo se, že je jí to jedno. Spokojeně si vršila jídlo na talíř a pouštěla se do něj.

Zatímco Lyra vypadala nevyvedená z míry, Elias ji tiše pozoroval a cítil, jak se mu v žaludku dělá uzel. Po chvíli váhání se rozhodl, že je čas nadhodit otázku pokoje.

"Hele, lidi, musím o něčem mluvit." Jakmile Elias promluvil, všechny oči se k němu obrátily.

Dante se na něj temně podíval a zeptal se: "O co jde, Eliasi?"

Elias se záměrně vyhýbal Danteho pohledu a řekl: "Lyřin pokoj je až moc vlhký a vůbec tam nejde slunce. Měli bychom ji asi přestěhovat do jiného pokoje."

"He!" Dante si odfrkl a chladně se zasmál.

Eleonora si na to zřejmě konečně vzpomněla, zdvořile se na Lyru usmála a řekla: "Dobře, máme spoustu volných pokojů. Lyro, prostě si vyber, který se ti líbí."

"Není potřeba," řekla Lyra s plnou pusou. Spolkla sousto a dodala: "Aurelia mi už řekla, že mi dá svůj pokoj."

V místnosti zavládlo ticho. Všechny oči se okamžitě upřely na Aurelii.

"Aurelie, ty dáváš svůj pokoj Lyře?" Všichni na ni zírali naprosto zmatení a ohromení.

Aurelia pomalu odložila příbor. Oči jí okamžitě zčervenaly a nervózně pohlédla na Lyru Caldwellovou, než se přinutila k úsměvu. "No, Lyře se můj pokoj moc líbí, tak jsem si říkala –"

Než Aurelia stihla větu dokončit, Dante s hlasitým bouchnutím položil misku a probodl Lyru pohledem. "Co to má sakra být? Lyro, co si o sobě myslíš? Ty chceš Aureliin pokoj? Zbláznila ses?

To si fakt myslíš, že jsi teď princezna rodiny Caldwellových? Šikanuješ Aurelii jen proto, že je až moc hodná. Nepokoušej mě, nebo ti ty tvé nesmysly vytluču z hlavy!"

Zbytek Caldwellových mlčel, ale Danteho nezastavili. Jen se na Lyru dívali chladnými, nesouhlasnými pohledy.

Eliasova tvář zbledla. Zíral na Lyru a v jeho pohledu se zračila nevěřícnost a zklamání. "Lyro, vážně? V tomhle domě jsou mraky volných pokojů. Proč proboha chceš ten Aureliin? Ty fakt nesneseš pohled na její štěstí, co?"

Když Aurelia viděla zklamání v Eliasových očích, neubránila se malému, samolibému úšklebku v koutcích úst.

To bylo přesně to, co chtěla. 'Lyra, ta husa,' pomyslela si. 'Konečně se stala terčem všech. Zaslouží si každou ránu.'

Aurelia si myslela, že své pocity dobře skrývá, ale neuvědomila si, že si jejího nepatrného úšklebku všiml Alistair, který ji sledoval.

Alistairův výraz na vteřinu zamrzl. Pak se jeho pohled zostřil.

Lyra, která si uvědomila, že jsou všichni naštvaní, vytáhla z pusy kuřecí kost a vypadala zmateně. "Co do všech vjelo? Byla to Aurelia, kdo řekl, že mi svůj pokoj dá."

Dante se ušklíbl. "Lyro, nezkoušej si hrát na neviňátko! Proč by ti Aurelia jen tak dávala svůj pokoj?"

"Protože chci," řekla Aurelia a natáhla se, aby Danteho chytila za ruku. Oči se jí naplnily slzami, když promluvila klidným, téměř prosebným tónem. "Dante, nekřič na Lyru. Je to opravdu moje rozhodnutí dát jí ten pokoj."

"Aurelie, myslíš to vážně? Ty ji pořád bráníš? Můžeš už přestat být takový fackovací panák?" vyštěkl Dante a jeho hněv jen narůstal, jak se Aurelia dál snažila Lyru chránit.

Čím víc se Aurelia snažila věci vysvětlit, tím víc Dante Lyru nenáviděl. Byl si naprosto jistý, že Lyra Aurelii k tomuhle nějak donutila.

"Dante, já..." Aurelia pomalu sklonila hlavu, ale uvnitř cítila zvrácené uspokojení.

Vtom Lyra vytáhla telefon a řekla: "Proč se všichni tváříte, jako byste mě neslyšeli? Opravdu to byla Aurelia, kdo mi chtěl dát svůj pokoj. Podívejte, dokonce jsem si to nahrála."

"Nahrála?" Elias překvapeně zamrkal.

Všichni ostatní se otočili k Lyře, naprosto šokovaní.

Aureliina tvář ztuhla, pusa jí zůstala dokořán.