Lyra zmáčkla tlačítko přehrávání a nahrávka se pomalu spustila.

Aureliin hlas zazněl hlasitě a jasně. „Lyro, je mi to moc líto.“

„Co? Za co?“ odpověděla Lyra zmateně.

„Nečekala jsem, že Elias bude tak krutý a dá tě do té komory,“ Aureliin hlas byl plný lítosti. „Jsi skutečná dědička rodiny Caldwellových. Tenhle pokoj by měl patřit tobě, ne mně.“

„Vážně? No, když je to tak, proč si ty pokoje prostě nevyměníme? Já si vezmu tenhle a ty můžeš jít do komory.“

„Dobře, jen mi to dneska u večeře připomeň a já o tom promluvím s mámou a tátou.“

„Proč ti to mám připomínat?“

„Mám hroznou paměť, tak bych mohla zapomenout.“

„Tak jo.“

Když nahrávka skončila, ve vzduchu zavládlo podivné napětí.

Aurelia, sedící u stolu, pod ním zaťala pěsti a proklínala se: „Sakra, Lyro. Ona mě tajně nahrávala! Je mnohem mazanější, než jsem si myslela!“

„Vidíte? Aurelia řekla, že ten pokoj má být můj,“ řekla Lyra, ledabyle schovala telefon a prohlížela si maso na stole, jako by se nic nedělo.

Členové rodiny Caldwellových si vyměňovali pohledy a všichni se snažili tu nahrávku nějak zpracovat. „Co si o tom máme proboha myslet?“

Elias se zhluboka nadechl a přešel k Lyře, jeho krok byl pevný a klidný. Beze slova ji lehce – ale důrazně – klepl přes hlavu.

„Au!“ vyjekla Lyra a střelila po něm očima. „Eliasi, za co to bylo?“

Elias vypadal, že každou chvíli vybuchne, ale v jeho očích se mihl záblesk úlevy. Podrážděně zavrtěl hlavou. „Ty jsi taková husa! Aurelia byla jen zdvořilá a ty jsi to vzala vážně?“

Už dávno si uvědomil, že Lyra nepřemýšlí úplně jako ostatní, ale nečekal, že bude mít takový deficit v základních sociálních interakcích.

„Zdvořilá?“ zamrkala Lyra, naprosto zmatená. Otočila se k Aurelii s prázdným výrazem. „Aurelie, ty jsi byla jen zdvořilá?“

Teď byl tlak na Aurelii. Právě na Lyru ušila boudu, aby vypadala jako tyran, ale teď se pod palbou ocitla její vlastní slova. Kdyby přiznala, že to byla jen zdvořilost, vypadala by naprosto neupřímně.

„Co mám teď sakra říct?“ proklínala se Aurelia v duchu. „Sakra, Lyro! Ty jsi ten rozhovor fakt nahrála? Taková podrazácká mrcha!“

Když Aurelia mlčela, Dante už to nevydržel. Vyjel na Lyru. „Aurelia to myslela naprosto upřímně! Ale ty? Jak jsi s tím mohla jen tak bez přemýšlení souhlasit?“

„Cože?“ Lyra naklonila hlavu, zjevně nechápala. „Ale ona taky souhlasila...“

„Myslíš si, že by Aurelia jen tak souhlasila bez důvodu? Naprosto ji využíváš!“ Danteho slova vháněla Lyru čím dál víc do úzkých.

„Nevyužívám!“ Lyra se zamračila a vrhla na Aurelii frustrovaný pohled. „Aurelie, jestli jsi nechtěla, tak proč jsi to prostě neřekla? Nenutila bych tě! Ale teď to vypadá, jako bych udělala něco špatného já!“

Aurelia byla tak ohromená, že nedokázala ani odpovědět, její mysl jen křičela: „Může ji už někdo sakra umlčet?“

„Dobře, už dost,“ vložil se do toho Alistair a snažil se ten zmatek ukončit. Otočil se k Lyře a řekl: „Nahoře je spousta volných pokojů. Vyber si, který chceš.“

„Fajn,“ zamumlala Lyra a pořád vypadala naštvaně.

Najednou jí na talíři přistál kousek čínského zelí. Zamrkala a uviděla Eliase, jak sedí vedle ní.

Jeho výraz byl vážný, ale v hlase měl nádech mírné starosti. „Nepořádej jenom maso. Potřebuješ taky nějakou zeleninu.“

Elias si všiml, že se od té doby, co si sedla, zeleniny ani nedotkla, jen cpala maso za masem.

Lyra probodla zeleninu v misce pohledem a její frustrace rostla. Cítila se ukřivděná – jako by si nemohla ani vychutnat jídlo.

Podrážděně postrčila zelí zpátky na Eliasův talíř a zamumlala: „Nejím to.“

Elias vytřeštil oči nevěřícností. „Ona má fakt tu drzost si na mě vyskakovat?“

*****

Po večeři si šla Lyra vybrat pokoj a Elias ji mlčky následoval. Jak si v duchu přehrával tu scénu u stolu, neubránil se mírné nervozitě.

Věděl, že se Aurelia nesnažila Lyře věci ztížit, ale bez té nahrávky by Lyra skončila s pověstí někoho, kdo Aurelii šikanuje. Život v domě Caldwellových by pro ni byl noční můrou.

Aspoň že ji ta nahrávka zachránila.

Elias se neubránil zvědavosti. „Lyra se většinu času zdá tak mimo, jak ji proboha napadlo si ten rozhovor nahrát?“

„Lyro,“ ozval se Eliasův hlas na chodbě, protkaný zvědavostí.

Lyra vykoukla zpoza pootevřených dveří, její velké oči zmateně zamrkaly. „Eliasi, co se děje?“

Elias se jí zadíval do očí a šel přímo k věci. „Když jsi mluvila s Aurelií, co tě najednou přimělo se rozhodnout ten rozhovor nahrát?“

Lyra ledabyle pokrčila rameny a bez přemýšlení odpověděla: „Ále, to je jen můj profesionální instinkt. Chci říct, nahrávat věci je prostě jistější, chápeš?“

„Profesionální instinkt?“ Elias překvapeně zamrkal. Neodpustil si další otázku: „Co tím myslíš, profesionální instinkt?“

Lyra se zářivě usmála, ani v nejmenším se za svou minulost nestyděla. „No, dřív jsem byla agentka. Takže už je to v podstatě moje druhá přirozenost.“

Aniž by čekala na Eliasovu reakci, otočila se zpět k hledání pokoje a ležérně procházela prázdnými místnostmi.

Elias tam stál jako přimražený, jako by vzduch kolem něj najednou zhoustl.

Tvář mu zbledla, když sledoval, jak Lyra přebíhá z pokoje do pokoje. Projel jím nepříjemný pocit. „To je katastrofa. Nejenže je to zmatkařka, ale ona možná i trpí bludy!“

„Možná...“ pomyslel si, „možná bych ji měl zítra vzít k psychiatrovi. Tohle není normální...“