Personál rodiny Caldwellových byl obdivuhodně výkonný.

Jakmile si Lyra vybrala pokoj, okamžitě se pustili do práce – úklid, stlaní postele a příprava věcí denní potřeby v pokoji, který si zvolila.

Do devíti večer bylo vše připraveno.

Po rychlé sprše se Lyra uvelebila v měkké nové posteli a vytočila Killiana.

Čekala, ale nic se nedělo. Hovor se nespojil a zanedlouho byl kvůli časovému limitu ukončen.

Lyra zírala na telefon, mírně se mračila a zmateně nakláněla hlavu. To nedávalo smysl.

'Je teprve devět večer,' pomyslela si. 'Kian by neměl spát takhle brzy. Možná to neslyšel.'

Vytočila ho znovu, ale stalo se totéž – hovor spadl.

Lyra mlčky hleděla na obrazovku. Většina lidí by si po dvou neúspěšných pokusech řekla, že dotyčný má pravděpodobně moc práce, a chvíli by počkala, než zavolá znovu.

Někdo by mohl přemýšlet, jestli se mu ten druhý nevyhýbá, a váhal by, zda volat znovu.

Ale Lyra nebyla jako většina lidí. Byla tvrdohlavá, neúprosná a nepřestala, dokud nedostala, co chtěla.

Takže když to nebral, prostě volala dál. Věřila, že není možné, aby ji ignoroval věčně.

Vytočila číslo znovu. Opět přerušeno.

Ale nepřestávala – vytočila ho ještě jednou.

Stále žádná odpověď.

Bez zaváhání volala znovu.

Po desítkách pokusů, právě když se Lyra chystala stisknout tlačítko pro hovor číslo 99, Killian to konečně zvedl.

"Haló?" Jeho hlas zněl hluboce a hladce, trochu chraplavě, jako by právě dokončil něco fyzicky náročného.

"Kiane!" Slyšet jeho hlas Lyru rozjasnilo. "Konečně! Zvedl jsi to!"

Killian se tiše zasmál, stále ještě trochu zadýchaný. "Přísahám, ty malý potížisto... kdybych to nezvedl, vážně jsi měla v plánu mi volat pořád dokola jako nějaký psychopat?"

Killian právě dokončil své první kolo lovu. Během akce měl telefon v tichém režimu, takže si hovorů ani nevšiml.

Když lov skončil a on se konečně podíval na telefon, málem ho trefil šlak, když viděl desítky zmeškaných hovorů.

"Jo!" ozval se Lyřin hlas, jasný a uličnický. "Věděla jsem, že to nakonec zvedneš!"

'Jsem jediný, kdo si to myslí, nebo má v sobě fakt kousek blázna?' pomyslel si.

Killian se zachechtal a pak ji škádlil: "To mi budeš jen tak volat a nic jiného dělat nebudeš?"

"V žádném případě, Kiane, ty jsi takový hlupáček," odpověděla Lyra hravým tónem.

Pokračovala a zněla podivně vážně: "Můj telefon má takovou funkci automatického vytáčení. Můžu ho prostě nechat vytáčet a dělat u toho jiné věci."

Killian se na moment odmlčel. 'No vida. Vypadá to, že ta malá popleto má přece jen pod čepicí.'

Zhluboka se nadechl a zeptal se: "Proč v tuhle hodinu nespíš? Co se děje, že voláš?"

"Nudím se," odpověděla Lyra ležérně.

Převalila se na posteli a líně kopala nohama do vzduchu. "Kiane, co právě teď děláš?"

"Lovím."

"Lovíš?!" Lyra nadšeně vyskočila. "Kiane, můžu přijít? Chci taky lovit!"

"Ty?" Killian se tiše a pobaveně zasmál. "Jasně, proč ne?" Odpověděl ležérně, ale pak dodal: "Ale víš ty vůbec, jak se–"

Než stihl domluvit, Lyra ho přerušila, prakticky poskakovala nadšením. "Už tě jdu hledat!"

A s tím hovor s ostrým klapnutím skončil.

Killian zíral na telefon a mrkal. 'Počkej, řekl jsem jí vůbec, kde jsem? Ta malá popleto.'

Nespěchal, aby jí zavolal zpátky. Místo toho byl zvědavý, jak dlouho jí potrvá, než si uvědomí, že se nezeptala na adresu.

Minuty plynuly, ale žádné hovory nepřicházely.

'Takže jí vážně nedošlo, že se zapomněla zeptat na adresu? Jak se sem sakra chce dostat?' pomyslel si Killian podrážděně.

Právě když se Killian chystal vytočit její číslo, ozval se hlas, který ho vytrhl z myšlenek. "Killiane, co se děje?"

Otočil se a uviděl své nejlepší přátele, Orsona Whittakera a Desmonda Thornea. Orson byl ten hlučný a společenský, zatímco Desmond byl tichý a vyrovnaný. Za nimi stály dvě ženy – Odette Whittakerová a Camille Rhodesová.

Odette byla Orsonova mladší sestra a Camille byla její nejlepší kamarádka.

Dnes večer tvořili pětici pro hru na "lov."

"Cíli" nebyla zvířata, ale lidé. Nebyla to smrtící hra – jen střílečka s maketami zbraní. Kulky nikomu neublížily, ale zanechaly na něm značku. Kdo byl zasažen, vypadl.

Týmy mohly mít pět až osm lidí a obvykle hrálo čtyři nebo pět týmů najednou. Vyhrál poslední tým, který zůstal ve hře.

"Telefonuju," odpověděl Killian ležérně, oči stále přilepené k černé obrazovce telefonu, ztracen v myšlenkách.

'Vážně, kde je ta malá popleto? Proč ještě nezavolala?' pomyslel si trochu podrážděně.

Orson, věčný drbna, si všiml, že Killian na něco čeká a zjevně očekává hovor. S úšklebkem se k němu naklonil a zeptal se: "Takže je to pravda? Slyšel jsem, že tě dneska někdo viděl v restauraci s jednou super kočkou. O co jde? Už jsi zase vyměnil přítelkyni?"

Camille, která stála vedle Odette, ztuhla.

Odette okamžitě bratra hravě okřikla. "Orsone, přestaň být idiot. Killian si na sukničkáře jen hraje pro oko. Žádnou přítelkyni nemá."

Jak mluvila, strčila do Camille a s uličnickým úšklebkem ji postrčila ke Killianovi. "Killiane, jestli potřebuješ někoho na předstírání, proč si nevybrat někoho, kdo ví, o co jde? Mám pro tebe přesně tu pravou – bude s tebou dokonale spolupracovat."

"Odette, vážně, přestaň blbnout." Camille s tváří rudou rozpaky rychle utekla zpátky k Odette. Ale nemohla si pomoct a stydlivě po Killianovi pokukovala.

V jejích očích se mísil obdiv s nadějí.

Odette se široce zazubila. "Cože? Já neblbnu. Camille je mnohem lepší než všechny ty ostatní holky. Killiane, vážně, ona je pro tebe dokonalá."

"Jsme tu, abychom si zahráli hru, nebo domlouvali rande naslepo?" rýpl si Orson. "Hej, Odette, co kdybys dohodila někoho mně?"

Odette protočila panenky. "Tobě? Kdo by se odvážil ti někoho dohazovat? Ty jsi ten největší sukničkář pod sluncem."

Pak se otočila zpět ke Killianovi s uličnickým úsměvem. "Co myslíš, Killiane? Co takhle dát Camille šanci?"

Killian tam stál, vypadal neuvěřitelně cool se svým obvyklým polovičním úsměvem, rty pevně sevřené, a jasně dával najevo, že nemá zájem odpovídat.

Camillina naděje v očích pomalu pohasínala, když si uvědomila, že se nechytil.

Právě když se Odette chystala svou nejlepší kamarádku znovu prosazovat, Killianův telefon zazvonil znovu.

Tentokrát ho zvedl okamžitě. "Haló?"

"Kiane..." ozval se tichý, téměř uražený hlas a Killian ani nemusel hádat, kdo to je.