Zatímco Silas mluvil, jeho pohled sklouzl k dětem uvelebeným vedle Evangeline.

„Barrettová... Tedy, Evangeline, můžu si ty prcky vyfotit?“ zeptal se Silas opatrně.

Evangeline na okamžik strnula, než rychle přikývla. „Ano, samozřejmě.“

Instinktivně se posunula stranou, aby mu udělala místo.

Silas přispěchal blíž, vyměnil si s Evangeline pohled, pak vytáhl telefon a opatrně vyfotil obě miminka.

Poté, co pořídil snímek, se podíval na ty rozkošné děti a usmíval se od ucha k uchu. Už se chystal fotku sdílet v rodinném chatu, když ho něco napadlo a rychle se otočil k Evangeline. „Evangeline, nevadilo by ti, kdybych to dal do rodinné skupiny? Moc rád bys se s nimi pochlubil.

Hledali jsme tě přes dvacet let. Všichni o tobě touží slyšet,“ řekl Silas nervózně.

„Ano, to je v pořádku,“ řekla Evangeline, když si všimla jeho nervozity, vzrušení a radosti. Srdce jí bušilo, cítila směsici emocí a štěstí.

Ukázalo se, že má rodinu.

Má mámu a tátu, bratry a strýce, kterým všem hrozně chyběla. Posledních dvacet let ji hledali. Nebyla opuštěná.

S Evangelininým souhlasem Silas nadšeně sdílel fotky v rodinném chatu.

V momentě, kdy klikl na odeslat, chat vybuchl.

[Co to je?]

[Odkud se vzaly tyhle děti?]

[Silasi, ty máš děti a neřekl jsi nám to?]

[Páni, ty jsou sladké! Čí jsou? Mluv!]

[To jsou děti Evangeline, dvojčata, kluk a holka, zrovna narozené. Nejsou rozkošné?] poslal Silas zprávu po sdílení fotek a pyšně se předváděl!

[Všichni si připravte dárky! Pro děti i pro Evangeline. Na nikoho nezapomeňte! Říkám vám, ty dárky musí být pořádné a výjimečné. Čím víc, tím líp!] pokračoval Silas ve vyhrožování všem v chatu.

Evangeline tajně sledovala Silasovy výrazy, viděla, jak se jeho opatrný pohled mění v nadšení, pak v aroganci a nakonec v samolibý úsměv. Nemohla si pomoct, nálada se jí zvedla a na tváři se jí objevil úsměv.

Při tom pomyšlení se Evangeline otočila ke svým dětem. Byla měkoučká a drobounká, vypadala neuvěřitelně roztomile.

Ten večer se do nemocnice vřítila rodina Harringtonových, jejich úzkost narůstala, jak spěchali k Evangelinině pokoji na lůžkovém oddělení.

Harrison, Diana Prestonová a jejich tři vysocí synové se zastavili u dveří, každý z nich vypadal nervózně, a dokonce i trochu vystrašeně.

Nakonec se Diana zhluboka nadechla a opatrně zaklepala na dveře.

V nemocničním pokoji se na ně Silas stále díval, pohledem těkal z Evangeline na obě děti. Čím déle se díval, tím širší byl jeho úsměv. Tohle byla ta nejvzácnější miminka rodiny Harringtonových.

Zaklepání na dveře ho na okamžik vylekalo, ale rychle mu došlo, že to musí být Harrison a Diana.

Spěšně vstal, aby otevřel.

Když se dveře otevřely, byla tam celá rodina a Diana stála v čele.

Evangeline seděla na posteli a dívala se ke dveřím. V momentě, kdy uviděla Dianu, se jí srdce málem zastavilo. Tahle dáma...

Když Diana spatřila Silase, věděla, že je na správném místě. Znervózněla ještě víc, instinktivně se naklonila dopředu a očima prohledávala pokoj.

Jejich pohledy se náhle střetly – Evangeline a Diana. Zíraly na sebe a cítily směs napětí, vzrušení a hluboko zakořeněného očekávání, následovaného hořkosladkou bolestí z dvacetiletého odloučení.

Dianě se do očí nahrnuly slzy, ale rychle si je otřela a vběhla do pokoje.

Harrison a tři synové Harringtonových vešli za ní.

Celou dobu se nemohli dočkat, až budou uvnitř, ale teď, když už v pokoji byli, všechny zaplavila vlna nervozity. Všechny oči byly upřeny na Evangeline.

Evangeline nikdy nebyla středem takové pozornosti a pod jejich pohledy se cítila nesvá.

„Tak dost, Harrisone, Diano a vy tři, uklidněte se. Nevyděste Evangeline,“ Silas už to nemohl vydržet a rychle je napomenul.

Jeho slova jako by prolomila ledy.

Diana se rozplakala štěstím.

Harrison odvrátil hlavu a tiše si otíral slzy.

Tři bratři se také usmívali.

Silas vstal a se samolibým úsměvem je představil: „Barrettová, tohle je tvoje máma, Diana Prestonová. Jsi to ty, kdo jí těch posledních dvacet let nejvíc chyběl. Tolik proplakala, protože tě nemohla najít, že si z toho i zkazila oči...“

„Silasi!“ přerušila ho Diana úzkostlivě, hlas měla naléhavý. „Neříkej Barrettové takové věci.“

Barrettová byla přezdívka, kterou rodina Harringtonových dala Evangeline. Doufali, že bude vždycky šťastná, ale osud si s ní krutě zahrál a připravil jí ten nejtěžší život.

Silas okamžitě přestal a otočil se k Evangeline s očima plnýma něhy. „Každopádně, tvoje máma tě moc miluje.“

Evangeline se do očí nahrnuly slzy. Otočila hlavu a hledala kapesník, aby si je otřela.

Před ní se objevil kapesník. Evangeline vzhlédla a uviděla pohledného mladého muže, který jí ho s laskavým úsměvem podával.

„D-děkuji,“ vykoktala a opatrně si kapesník vzala.

„Barrettová, tohle je tvůj nejstarší bratr, Alistair Harrington. Studoval práva a teď má vlastní právnickou firmu. Kdybys měla někdy nějaké právní potíže, přijď za ním. On ti pomůže!“ řekl Silas s veselým úsměvem.

„Velký bratr? Právník?“

Mít v tak mladém věku vlastní právnickou firmu bylo docela působivé.

Evangeline se podívala na svého nejstaršího bratra a nedokázala skrýt obdiv.

Alistairův výraz změkl, když si všiml sestřina obdivného pohledu. „Ahoj Barrettová,“ řekl vřele, „jsem Alistair. Cokoli budeš potřebovat, jsem tu pro tebe.“

Když uslyšel Alistairova slova, mladý muž v hiphopovém oblečení stojící poblíž se rychle přidal: „Jo, a já jsem tvůj třetí bratr, Cillian Harrington. Pracuju v showbyznysu. Takže víš jak, kdybys někdy chtěla prorazit do branže, prostě mi dej vědět. Kryju ti záda...“

„Sklapni!“ ozvaly se tři hlasy naráz a umlčely Cilliana.

Cillian se na všechny podíval s ublíženým výrazem. „No tak, lidi! Vidím svou sestru poprvé. Vy všichni ji můžete podporovat, a já ne?“

„Všichni víme, co jsi zač!“ Diana obrátila oči v sloup, neschopná slov.

„Cilliane, jestli nechceš převzít rodinný podnik a trváš na tom, že se budeš poflakovat v šoubyznysu, je to tvoje volba, ale netahej do toho Barrettovou!“ Harrison ho také rychle pokáral.

Poté se otočil k Evangeline a s úsměvem řekl: „Barrettová, nebuď jako tvoji bratři. Všichni odmítli převzít rodinný podnik a trvali na vlastním podnikání. Přivádějí mě k šílenství. Naštěstí mám ještě tebe, mou hodnou holku. Teď, když jsi zpátky, veškerý rodinný majetek připadne tobě. Ti kluci nedostanou ani cent, pche!“