Dav kolem nich se neustále rozrůstal a všichni napjatě naslouchali hlasu z reproduktoru telefonu. Šok byl hmatatelný.

Ačkoli rodina Vanceových nebyla nejbohatší ve Veridianu, stále patřila k těm nejvýznamnějším. U dětí z bohatých rodin bylo kapesné v řádech desítek nebo i stovek tisíc dolarů měsíčně naprosto běžné.

Nikdo z nich ale nikdy neslyšel o dceři z bohaté rodiny, která by nedostávala ani floka. Rodina Vanceových byla jedinou výjimkou.

Pomysleli si: ‚Není divu, že Adeline vypadá tak uboze oblečená a nemá na banket ani pořádné šaty.‘

I když ji nevychovali, Adeline byla stále skutečnou dcerou Vanceových. Jejich vlastní dítě nedostalo nic, zatímco jejich adoptivní dcera byla rozmazlována 300 tisíci dolary měsíčně.

Pokud rodina Vanceových dopustila, aby se něco takového dostalo na veřejnost, bylo jasné, že absolutně netuší, jak věci řešit.

Místností se šířil šepot jako lavina a Griffin pocítil za krkem nepříjemné horko. Tvář mu zrudla hanbou. Nemohl uvěřit, že se v rodině Vanceových děje něco tak trapného.

Pomyslel si: ‚Jsme významná rodina, bohatá a zavedená – jak můžeme být tak lakomí, když jde o kapesné pro naši vlastní krev?‘

Griffin vybuchl, hlas měl ostrý a chladný. „I když ti firma nedávala peníze, rodiče ti přece museli něco dávat, ne?“

Adeline na něj pohlédla s výsměchem, pak přenesla zrak na Arthura a Beatrice v davu. „Pane Vancei, jestli chcete vědět, jestli mi Arthur a Beatrice dávali nějaké kapesné, proč se jich nezeptáte přímo?“

„Mně očividně nevěříte, ale svým vlastním rodičům jistě věřit budete.“

Arthur a Beatrice ztuhli, oba se příliš styděli na to, aby se jí podívali do očí.

„Tati, mami, dávali jste jí kapesné, že ano?“ zeptal se Griffin a vážně se na ně podíval.

Arthur uhnul pohledem a hlas se mu zadrhl. „Myslel jsem, že jí ho budeš dávat ty, takže já...“

Beatriciny oči se zalily slzami viny. Promluvila tiše: „Myslela jsem, že ty budeš... Adeline, proč jsi mi neřekla, že máš finanční potíže? Kdybys mi to řekla dřív, dala bych ti je.“

„Je to moje chyba. Nevšimla jsem si toho dřív a nechala tě trpět. Ale musíš věřit, že jsem k tobě i k Isle přistupovala stejně.“

Adeline se na ni podívala s polovičním úsměvem, její pohled byl lhostejný. Pod jejím chladným pohledem Beatrice rozpačitě sklopila oči.

Teprve dnes si Adeline uvědomila, že to byla Beatrice, její vlastní matka, kdo zabránil finančnímu oddělení, aby jí dávalo peníze.

A nejen to – zvýšila Isliny peníze na 300 tisíc dolarů, jako by se bála, že se její drahá adoptivní dcera bude cítit dotčená.

Ten dvojí metr byl otřesný, a přesto Beatrice stále tvrdila, že s nimi zachází stejně.

Žena, která žila v luxusu, obklopená špičkovým oblečením a doplňky, si nemohla nevšimnout, že její vlastní dcera nosí věci, které dohromady nestály víc než 30 dolarů.

Nebylo to tak, že by si toho nevšimla; prostě jí to bylo jedno. Její omluva nebyla nic víc než plytké divadlo pro zachování dekoru.

Naštěstí Adeline už dávno prohlédla ošklivost této rodiny. Její srdce za ta léta ztvrdlo a stalo se imunním vůči jejich krutosti. Bez jakýchkoli zbývajících očekávání byla neoblomná.

Zatímco Adeline ignorovala Beatricinu omluvu a veřejně ponižovala rodinu Vanceových před všemi přítomnými, jakákoli stopa viny, kterou Griffin cítil, se nadobro vypařila.

Vyštěkl: „To nemůžeš aspoň jednou promluvit? Nečteme ti myšlenky. Jak jsme měli vědět, co se ti honí hlavou? Kdybys něco řekla dřív, myslíš, že bychom tě nechali bez peněz?“

„Řekla jsem to.“ Adelinin hlas byl tichý, ale mrazivý. „Jenže vy jste mě nebrali vážně.“

Griffin se zamračil a chystal se to popřít, když mu v mysli náhle bleskla vzpomínka. Bylo odpoledne a oni čtyři seděli společně na pohovce, smáli se a povídali si.

Adeline k nim rozpačitě přišla, svírajíc lem své školní uniformy. Než stihla promluvit, tvář jí už zářila rudě. Dlouho váhala, než zašeptala: „Tati, mami, můžete mi dát 1500 dolarů na školné...?“

Griffin tehdy praštil novinami o konferenční stolek, zabodl do Adeline pohled a vynadal jí: „Peníze, peníze, peníze! Nic jiného tě nezajímá! Vracíš se domů jen proto, abys loudila peníze, co?“

„Kdyby rodina Vanceových neměla peníze, vůbec by ses neobtěžovala vracet. Vážně nevím, proč jsme tě s matkou brali zpátky.“

„Jestli nemáš nic jiného na práci, tak se radši víc uč. Isla byla v první zkoušce desátá z celé školy. Kde jsi skončila ty?“

„Já... byla jsem první...“

„Dost! Jsi úplně poslední a ještě máš tu drzost to zmiňovat?“

Myslel si tehdy, že už zařídil, aby jí finanční oddělení každý měsíc posílalo 150 tisíc dolarů na účet, a ona měla přesto tu troufalost žádat o 1500 dolarů.

Myslel si: ‚Isla nemá ani tolik peněz – napadne ji vůbec, co udělala pro to, aby si je zasloužila?‘

Adeline se okamžitě do očí nahrnuly slzy, jako by jí bylo hluboce ublíženo.

Cítil jen podráždění a ztratil veškerý zájem o čtení finančních zpráv.

Naštěstí Isla byla rozumná. Zatahala ho za paži a začala se lísat. „Griffine, tentokrát jsem byla desátá. Dostanu odměnu?“

Islu, svou rozkošnou sestřičku, nikdy nedokázal odmítnout. Okamžitě zapomněl na nepříjemnost způsobenou Adeline, štípl ji do tvářičky a shovívavě řekl: „Islo, co bys chtěla za odměnu?“

„Viděla jsem kabelku za 30 tisíc dolarů. Koupíš mi ji, Griffine?“

„Dobrá, dobrá. Když se ti líbí, koupím ti ji. Neříkej ani 30 tisíc – koupil bych ji, i kdyby stála 300 tisíc.“

Poté, co Islu uchlácholil, se obrátil zpět k Adeline, viditelně otrávený. „Proč tu ještě stojíš? Jdi do svého pokoje a uč se.“

Adeline s pocitem hluboké nespravedlnosti se otočila a utekla.

Arthur i Beatrice si zároveň povzdechli. „Kdyby tak Adeline byla stejně rozumná jako Isla.“

*****

„Pane Vancei, už jste si konečně vzpomněl?“ Adelinin hlas ho vytrhl z úvah a každé vyslovení „pane Vancei“ mu v hrudi způsobilo ostrou bolest.

Byl to její bratr – její skutečný bratr, ne nějaký „pan Vance“. Ale od chvíle, co ji propustili z vězení, mu ani jednou neřekla „Griffine“.

Výraz mu ztvrdl a promluvil skrz zaťaté zuby: „Pořád to bylo kvůli tomu, že tvé známky byly tak hrozné. Byla jsi úplně poslední a ještě jsi měla tu drzost žádat o peníze. Příliš jsem se styděl, než abych tě odměňoval.“

Adelininy oči ještě víc ochladly. Pod tak mrazivým pohledem Griffin pocítil neznámý pocit viny. Zatnul zuby a vyštěkl: „No co, máš k tomu co říct?“

„Během tří let na střední jsem byla každý rok první v ročníku. Jak se tedy stalo, že v ústech vás, pane Vancei, jsem se stala poslední?“

Když uviděla ten výraz nevíry v jeho tváři, Adeline se chladně zasmála a v hlase se jí objevil náznak zadostiučinění. „Inu, předpokládám, že to dává smysl.“

„Pane Vancei, vy ani nevíte, do jaké školy chodím, takže je pochopitelné, že o mém prospěchu nevíte vůbec nic.“

Griffin tam stál jako zkamenělý, jako by do něj udeřil blesk. Jeho mysl nedokázala zpracovat to, co právě slyšel. Hlas se mu třásl sotva skrývaným šokem. „Copak nechodíš na Prescottovu akademii?“

Prescottova akademie byla nejlepší elitní škola ve Veridianu a Isla tam odmaturovala. Byla to škola, kam posílaly své děti všechny bohaté a mocné rodiny z Veridianu.

Griffin přirozeně předpokládal, že Adeline chodí na Prescottovu akademii také.

Rychle se otočil k Arthurovi a Beatrice, hlas se mu třásl panikou. „Tati, mami, když se Adeline vrátila, přeložili jste jí sem papíry?“

Arthur v obličeji zrudl. Otevřel ústa, ale dokázal ze sebe vydat jen pár nezřetelných zvuků. Bylo to, jako by z něj vyprchala veškerá síla a autorita, kterou dřív vládl, byla ta tam.

Beatrice se chvěly rty, oči měla plné paniky a zmatku. Pečlivě nanesený makeup nedokázal skrýt trapnost v její tváři.

Ti dva tam stáli, nehybní, jako by vzduch kolem nich zhoustl.

Griffinova tvář zbledla. Všechno, co si myslel, že o Adeline ví, se sesypalo jako domeček z karet. Pohrdání a despekt, které pociťoval dřív, se teď zdály jako ostré nože, které se do něj zařezávají.

Hlas mu selhával a v hrdle se mu tvořil uzel. „Adeline... kam jsi tedy chodila na střední?“