Adelinin život byl v troskách a teprve tehdy Griffina napadlo zajímat se o její studium.

Pomyslela si: ‚Jak ironické.‘ Strávila deset let neúnavnou prací v naději, že změní svůj osud. Právě když se její úsilí mělo vyplatit, bylo rozdrceno vahou moci.

Jedna neuvážená poznámka rodiny Vanceových zpečetila její osud a v okamžiku byla vržena do nejhlubších pekel.

Mohla mít zářnou budoucnost. Její rodinné zázemí nebylo nikdy tak silné jako u ostatních, ale jediné, na co se mohla spolehnout, bylo její mimořádné úsilí a oddanost studiu.

Jejím snem bylo vystudovat prestižní univerzitu, pak pokračovat v magisterském studiu a získat doktorát.

Chtěla se stát profesorkou a stát před třídou, využívat své znalosti a zkušenosti ke změně životů lidí, jako byla ona sama. Ale realita jí uštědřila tvrdou facku.

Nestala se člověkem, kterým chtěla být. Místo toho se stala trestancem, kterým společnost opovrhuje, skvrnou, která jí navždy zůstane v rejstříku.

Když o tom Adeline přemýšlela, ruce se jí sevřely v pěsti a nehty se jí zaryly do dlaní, aniž by si toho všimla.

„Na Veridianskou střední,“ řekla Adeline tiše, hlas měla téměř jemný.

Ale ta slova – „Veridianská střední“ – vážila tuny, jako obrovský balvan, který tiskne tak silně, že Arthur, Beatrice i Griffin sotva dýchali.

Veridianská střední byla nejprestižnější střední škola ve Veridianu s nejvyššími požadavky u přijímaček. Na rozdíl od Prescottovy akademie, která přijala kohokoli s penězi, Veridianskou střední zajímaly jen výsledky, ne bohatství.

Skutečnost, že si Adeline dokázala udržet první místo v ročníku rok co rok, dokazovala, že patří k absolutní špičce. S jejím prospěchem bylo přijetí na nejlepší univerzity hotovou věcí.

„Nemožné, lžeš,“ řekl Griffin a hlas se mu mírně zachvěl. „Veridianská střední je na předměstí, přes 30 mil odtud. Tehdy jsi každý den jezdila na tom starém kole...“

V polovině věty Griffin ztuhl, jak mu něco náhle došlo, a nedokázal už říct ani slovo.

Když Adeline viděla, jak jeho tvář bledne, neubránila se úšklebku plnému opovržení. „Raději jsem jezdila na kole, než abych chodila do školy s Islou, protože jsme ani nechodily na stejnou školu.“

„Nikdy jsem s vámi nesnídala, protože na Veridianské střední začínalo ranní samostudium už v šest hodin. Musela jsem vstávat ve čtyři a jet dvě hodiny na kole, jen abych se dostala do školy.“

„Nikdy jsem nechodila domů na oběd, protože čas mezi školou a obědem nestačil na to, abych dojela zpátky. Neměla jsem peníze na jídlo, tak jsem pila víc vody, abych to nějak přečkala.“

„Než jsem se vrátila domů, už jste měli po jídle a já zůstala u dojedků. A pak jste říkali, že jsem se narodila pod nešťastnou hvězdou, že ty zbytky vždycky jím jako nějaký žebrák, že to do sebe házím, jako bych dny nejedla...“

„Adeline, tak strašně mě to mrzí,“ rozplakala se Beatrice a slzy jí volně stékaly po tvářích. „Netušila jsem, že tak trpíš. Je to všechno moje chyba.“

„Nic jste mi nedlužili,“ řekla Adeline, zatímco pozorovala Beatrice plakat. Její vlastní srdce bylo klidné jako hladina vody. „Vyrostla jsem bez vás. Chápu, že ke mně nic necítíte.“

„Dávno jsem si na to zvykla. I když to bylo těžké, nikdy jsem se nelitovala. Paní Vanceová, nesouhlasíte?“

Když to Beatrice uslyšela, vzlyky jí uvázly v hrdle.

„Adeline, prosím tě. Jsi silnější než Isla, vydržíš víc. V sirotčinci ses o sebe postarala, takže věřím, že si zvykneš i ve vězení. Prosím, prostě to vezmi na sebe místo Isly,“ řekla kdysi Beatrice Adeline.

Vzpomínky pohřbené pět let se náhle vyvalily na povrch. Beatrice byla hluboce otřesená, svírala si hruď, jako by mohla každou chvíli omdlít.

Adeline sledovala Beatrice, která vypadala na zhroucení, a necítila nic než opovržení.

Když Isla shodila Elodie ze schodů, existoval kamerový záznam. Ale jakmile se to stalo, Beatrice smazala záběry, které mohly dokázat Adelininu nevinu, což vedlo k tomu, že se u soudu nemohla bránit.

„To stačí!“ vyštěkl Griffin chladně. „Přestaň s tím sarkasmem. Ano, přehlíželi jsme tě, ale ty na tom neneseš žádnou odpovědnost? Žárlila jsi na Islin život, tak jsi ji schválně šikanovala, abys se nám pomstila.“

„Jsi zahořklá, nesympatická a místo abys hledala chyby u sebe, raději obviňuješ nás.“

„Griffine, nemluv tak o své sestře,“ vzlykala Beatrice.

„Mami, ty se jí ještě zastáváš? Je to s ní čím dál horší kvůli tomu, jak jsme se jí to snažili vynahradit. Jinak by neudělala to, co udělala.“

„Shodila Elodie ze schodů, způsobila, že upadla do vegetativního stavu, a hodila to na Islu. Poslali jsme ji na pět let do vězení a ona teď v sobě dusí zášť a dělá tu scénu před všemi hosty.“

Beatrice zaváhala, v očích jí bleskla vina. Rychle se podívala na Adeline, která ji sledovala s vědoucím, téměř posměšným úsměvem. Beatricino srdce vynechalo úder, nedokázala snést Adelinin pohled a zahanbeně odvrátila zrak.

„Dobrá, už toho nechte,“ řekl Arthur, mírně se zamračil a promluvil autoritativně. „Adeline, proč jsi nám nedala vědět, že se vracíš domů? Kdybychom to věděli, připravili bychom ti šaty.“

Adeline ztuhla. „Vy jste nevěděli, že mě dnes propouštějí?“

„Samozřejmě že ne. Kdybychom to věděli, poslal bych pro tebe řidiče. Jak ses sem vůbec dostala?“

Adeline upřela svůj chladný, pronikavý pohled na Griffina. „Přijela jsem autem pana Vance, protože řekl, že pro mě pořádáte uvítací banket.“

„Uvítací banket? Není dnes snad Islina narozeninová oslava?“

„Ano, na pozvánce, co jsem dostal, stálo, že jde o Isliny narozeniny. Kdy se to změnilo v uvítací banket?“

„Chceš, abychom dělali uvítací banket pro trestance? To je vtip?“

Lidé kolem nich začali tlumeně šeptat.

Griffinova tvář zrudla hanbou. Otevřel ústa k vysvětlení, ale po chvíli koktání z něj nevyšlo ani slovo.

Adeline se nemohla ubránit hořkému smíchu, který se v ní zvedal. Ten vtip byl na její účet.

Arthur a Beatrice si pamatovali jen to, že dnes má Isla narozeniny. Vůbec je nenapadlo, že je to také den, kdy Adeline propouštějí z vězení.

Pokud jde o ten takzvaný „uvítací banket“, o kterém se Griffin zmínil, byla to jen náhoda – prostě se jen svezla s Islinou narozeninovou oslavou.

V hrudi se jí rozlil pocit hořkosti. Pomyslela si: ‚Co jsem vlastně čekala?‘ Adeline už nechtěla hrát tyto hry s rodinou Vanceových a otočila se k odchodu.

Náhle se k ní přihnala postava v bílém. Adeline se jí snažila vyhnout, ale kvůli zraněné noze to nebylo možné.

Dotyčná do ní narazila a síla nárazu poslala Adeline k zemi. Loktem i nohou jí projela prudká bolest. Svrastila obočí a její bledá tvář ještě víc ztratila barvu.

Když bolest trochu polevila, vzhlédla a uviděla Arthura, Beatrice a Griffina, jak obklopují mladou ženu v bílé péřové róbě haute couture a zahrnují ji starostlivostí.

„Islo, jsi v pořádku? Bolí to? Nejsi někde zraněná?“

Isle se do očí nahrnuly slzy, tvář měla zrudlou od pláče a vypadala naprosto zuboženě. „Tati, mami, Griffine, tak hrozně to bolí.“

Rodina Vanceových k ní okamžitě přispěchala a zběsile ji kontrolovala. „Islo, kde tě to bolí? Neublížila ti Adeline, když do tebe vrazila?“

Bez přemýšlení se Griffin obořil na Adeline a zařval: „Nemůžeš dávat pozor, kam šlapeš?“