Adelinin hněv okamžitě vzplanul. Pokusila se zvednout ze země, ale bolest v noze způsobila, že zavrávorala.

Se zaťatými zuby vrhla na Griffina zuřivý pohled. „Pan Vance tedy s mluvením neváhá! Bylo jasné, že do mě vrazila ona, ale vy jste mě prostě slepě obvinil. Cože, obviňovat mě se pro vás stalo druhou přirozeností? Nic vás to nestojí, že?“

„Ty— “ vydechl Griffin.

„Je tu spousta lidí, kteří mi to mohou dosvědčit. Tak mi řekněte, kdo z nás nevidí jasně? Já, nebo vy, pane Vanci, když nevidíte ani to, co máte přímo před nosem?“

Griffin se rychle rozhlédl a uvědomil si, že hosté ho pozorují s nenápadnými, ale všeříkajícími pohledy.

Hosté patřili k elitě vysoké společnosti. I když se možná na Adelinu jako na trestankyni dívali svrchu, jejich dobré vychování jim nedovolilo zavírat oči před pravdou.

Někdo se nakonec ozval a nabídl spravedlivý komentář: „Pane Vanci, byla to rozhodně Isla, kdo do ní narazil. Všichni jsme to viděli.“

Jakmile promluvil jeden, ostatní souhlasně přikyvovali.

Griffinův obličej zrudl a jeho oči zledovatěly. Teď byl přesvědčen, že se Adelina snaží zkazit Islinu narozeninovou oslavu a ztrapnit rodinu Vanceových před elitou Veridianu.

Znal Adelinu až příliš dobře. Byla malicherná, pomstychtivá a schopná křivě obvinit druhé. Pokud dokázala tohle, nebylo nic, čeho by se štítila.

Griffin svraštil obočí a jeho hlas potemněl. „I kdyby do tebe Isla vrazila, byla to nehoda. To jsi nemohla prostě uhnout? Udělala jsi to schválně.“

Adelina cítila, jak jí při jeho slovech kypí krev v žilách. V hlavě jí hučelo a málem ztratila kontrolu. Pomyslela si: ‚Uhnout? Sotva chodím, natož abych se vyhýbala srážkám. Jak bych asi mohla být dost rychlá?‘

‚Aha, správně. Když mě pustili z vězení, Griffin se na mě díval spatra a myslel si, že to moje kulhání je jen divadlo. Viděl jenom to, že do Isly někdo vrazil, ale ani jednou ho nenapadlo, že to byla Isla, kdo mě srazil k zemi.‘

Protože se ji tak dychtivě snažili srazit na kolena, Adelina už neviděla důvod, proč dál chránit jejich drahocennou pověst. Před očima všech si vyhrnula rukáv.

Její loket byl jedna krvavá rána, sytá červeň ostře kontrastovala s její bledou kůží. Byl to šokující pohled. Ani její dlaň nebyla ušetřena; z řezných ran vytékala krev, stékala jí po prstech a kapala na zem.

Adelina zvedla paži vysoko, aby se ujistila, že to všichni vidí. „Opravdu si myslíte, že bych si takhle ublížila schválně? Myslíte si, že bych se nechala takhle zřídit jen proto, aby mě pan Vance sepsul?“

„To si vážně myslíte, že tak zoufale toužím po pozornosti?“ Její hlas se třásl pohnutím a oči jí zčervenaly palčivým pocitem nespravedlnosti.

Když Griffin uviděl ty hrozivé rány na její dlani a paži, zorničky se mu zúžily a tváří mu prolétl horký záblesk hanby. Nedokázal se Adelině podívat do očí.

Beatrice zalapala po dechu, rychle se odtáhla od Isly a vykročila k Adelině. Pak ale zaváhala, nejistá si tím, zda by jí nezpůsobila ještě větší bolest.

„Adelino, bolí to?“ zeptala se s hlasem plným obav a jemně jí foukala na ránu, přičemž se v jejím výrazu zračila upřímná starost.

Isla se slzami stékajícími po tváři řekla: „Omlouvám se, Adelino. Ty šaty na zakázku, které mi Griffin objednal, se poškodily a já nevím proč. Byla jsem tak rozrušená, že jsem do tebe omylem vrazila.“

„Prosím, nezlob se na Griffina. On tě špatně pochopil jen proto, že měl o mě strach. Omluvím se za něj.“

Její oči byly plné proseb, uplakaná tvář připomínala křehký květ v dešti. I když plakala, vypadala krásně. Přestože se omlouvala, její výraz působil tak, jako by tou, kdo ubližuje, byla Adelina.

Během těch tří let, které Adelina strávila v rodině Vanceových, ze sebe Isla pokaždé, když bylo Adelině ublíženo, dělala oběť. Uplynulo pět let a nic se nezměnilo.

„Takže ty říkáš, že jen proto, že o tebe měl tvůj bratr starost, měl právo mě bezdůvodně obvinit?“ Adelin výraz byl ledový, oči ostré a celá její přítomnost naháněla husí kůži.

„Ne, tak jsem to nemyslela!“ Isla, zjevně vyděšená Adeliným chladným pohledem, se schoulila zpět do Beatriciny náruče a slzy jí tekly ještě rychleji. „Adelino, jak jsi mě mohla takhle špatně pochopit?“

Beatrice objala Islu a bezradně si povzdechla. „Adelino, ty jsi Islu opravdu nepochopila. Ona je vždycky tak rozumná. Není to tak, jak si myslíš. Dnes má Isla narozeniny, tak se jí prostě omluv, popřej jí všechno nejlepší a zapomeneme na to.“

Adelina nadzvedla obočí. „Tohle není poprvé, co se něco takového stalo. Vy opravdu nevíte, co se děje, paní Vanceová? Potřebujete, abych vám připomněla, co se stalo před pěti lety...?“

„Dost.“ Beatricina tvář zbledla a promluvila s očividným pocitem viny. „Už to nevytahuj.“

Adelina se ušklíbla, její smích byl plný sarkasmu.

Beatrice si stejně jako před pěti lety bez váhání vybrala Islu. Nesnesla pohled na Islu trpící byť jen sebemenší nespravedlností, ale neměla problém nechat Adelinu snášet nekonečné strádání a bolest.

Adelině už to bylo jedno. Zatnula zuby proti bolesti v celém těle, narovnala se a kulhala ke dveřím.

Ale po pouhých dvou krocích ji za paži popadla silná ruka a pevně ji stiskla. „Vysvětli to.“

Adelina se otočila ke Griffinovi a v jejím pohledu byla jen netrpělivost. „Co mám vysvětlovat?“

Griffin chtěl odseknout, ale když se střetl s Adelinýma očima plnýma potlačovaného hněvu, srdce mu vynechalo úder. Potlačil svou zuřivost a promluvil tak klidně, jak jen dokázal: „Co se stalo s Islinými šaty?“

Isliny šaty na zakázku s vrstvami peří, které se třpytilo na slunci, byly úchvatné. Ale na lemu chyběl velký kus peří – bylo zjevně někým vytrženo.

Adelina zaťala pěsti a tělo se jí třáslo vzteky. „Takže vy si, pane Vanci, myslíte, že jsem šaty vaší sestry poškodila úmyslně?“ zeptala se chladně.

„V mém autě jsi byla jen ty. Jsi jediná, kdo měl možnost se těch šatů dotknout.“

Isliny slzy tekly ještě volněji a hlas se jí zalykal emocemi. „Adelino, proč jsi to udělala?“

Beatrice, která nesnesla pohled na nešťastnou Islu, byla v kleštích, nevěděla, zda se jí zastat, nebo Adelinu pokárat.

Povzdechla si a promluvila mírně: „Adelino, vím, že jsi rozrušená, ale dneska to prostě nech být. Omluv se Isle a popřej jí k narozeninám. Můžeme se přes to přenést.“

Adelin posměšný smích ji ostře přerušil. Upřela pohled na Beatrice a mluvila pomalu, každé slovo precizně vážila. „V autě pana Vance je palubní kamera. Pokud jsem ty šaty opravdu poškodila, stačí se podívat na záznam.“

Otočila se zpět ke Griffinovi. „Abych očistila své jméno, žádám vás, abyste hned teď vytáhl telefon a ten záznam ukázal.“

Její sebejistota vyvolala v Isle paniku. „Adelino, není potřeba ten záznam kontrolovat.“

Beatrice se rychle vložila do hovoru: „Jsou tu hosté. Adelino, prosím tě, nedělej scénu.“

Nakonec přišel situaci urovnat Arthur, který doposud mlčel. „Nechme toho. Adelino, jdi si ošetřit ty rány.“

Adelinino tělo se třáslo vzteky. Silou setřásla Griffinovu ruku. „Pokud se nepodíváme na záznam, mám na sobě dál nechat vinu za zničené Isliny šaty? Já ten záznam vidět chci. Proč vy ne? Čeho se bojíte?“