Adelinin odhodlaný pohled přejel tváře všech čtyř členů rodiny Vanceových, jednoho po druhém.

Arthur, Beatrice i Isla uhýbali očima, báli se jí podívat přímo do tváře.

Dokonce i Griffin, soptící vzteky, nakonec pod vahou jejího ledového, pronikavého pohledu polevil.

Adelina řekla: „Nebudete mluvit? Dobře, budu mluvit za vás.“

„Když pan Vance ty šaty převzal, byly v perfektním stavu. Záznam z kamery ukáže, že jsem se jich ani nedotkla. Ale když se ty šaty dostaly k Isle do rukou, byly poškozené. Je jasné, kdo za to může.“

„Takže se na ten záznam nepodíváte, protože jakmile to uděláte, nebudete už moct svalit vinu na mě. A já už za nikoho jiného nebudu dělat obětního beránka, že?“

„Dělat obětního beránka.“ Těch pět slov zasáhlo Arthura a Beatrice jako ostrá rána a vyvolalo vzpomínky na to, co se stalo před pěti lety.

Beatrice už plakala, v tváři se jí zračila naprostá bezmoc. „Adelino, tak to není. Prosím, poslouchej mě. Ty i Isla jste obě moje dcery. Jak bych si mohla vybrat jednu místo druhé?“

Kdyby to byla ta Adelina před pěti lety, toužící po Beatricině lásce, při pohledu na její slzy by změkla a zaplavil by ji soucit. Ale po pěti letech utrpení cítila jen hnus.

„Říkejte si, co chcete. Už na tom nezáleží.“ Adelinina slova byla chladná. Odvrátila se, nechtěla své rodině věnovat už ani jediný pohled. Bez zaváhání odešla.

Když zahnula za roh, nečekaně narazila na Calluma. Stál tam mlčky, zjevně byl svědkem všeho, co se právě odehrálo.

Adelině se sevřelo srdce, ale nezpomalila. Předstírala, že ho nevidí, a odhodlaně kráčela dál.

Každý krok měla pocit, jako by jí drtil srdce. Neměla chuť se s ním bavit; chtěla jen co nejrychleji uniknout z tohoto dusivého místa.

Právě když se ho chystala minout, zaslechla Callumův známý, a přesto vzdálený hlas – jemný, ale pevný. „Adelino, věřím ti, že jsi to neudělala.“

Ta slova jí nepřinesla žádnou útěchu. Naopak ji naplnila hořkostí. Představa, že právě on říká „věřím ti“, byla téměř k smíchu. Na vteřinu se zastavila, a pak zrychlila krok.

Kvůli kulhání byly její kroky uspěchané, jako by před něčím utíkala – její záda, jak odkulhávala pryč, byla obrazem tichého zoufalství.

Callum měl pocit, jako by mu do srdce bodaly ostré jehly. Bolest se mu šířila hrudníkem a on nemohl popadnout dech. Chtěl na ni zavolat, ale měl pocit, že ho něco škrtí, a ze hrdla mu nevyšel ani hlásek.

Adelina se konečně dopracovala do komory, tělo vlekla vyčerpáním. Pomalu klesla na starou skládací postel a cítila se naprosto vyždímaná, jako by z ní vysáli i poslední zbytek energie. Únava ji zasáhla jako vlna.

Její oči byly prázdné a zklamání, které cítila vůči této rodině, bylo jako nekonečná propast bez dna, pohlcující i poslední střípky citů, které jí ještě zbyly.

Tři roky strávené v tomto domě byly jako chůze po ostří nože, každý okamžik byl naplněn přehlížením, nespravedlností a bolestí.

Rány, které utrpěla, byly jako noční můry, vryté hluboko do její duše už po jediné zkušenosti. Nikdy se v té noční můře nechtěla ocitnout znovu.

Zhluboka se nadechla, přinutila se posbírat síly a začala si balit věci. Rozhlédla se kolem sebe a viděla, že v té stísněné místnosti má jen pár drobností.

Jediná věc, která jí patřila, byla souprava oblečení, ze které se právě převlékla a kterou jen tak hodila do igelitové tašky.

Byl čas jít. Vstala a sáhla po klice, ale dřív než se její bledé, štíhlé prsty mohly dotknout kovu, dveře se zvenčí rozletěly. Stála tam žena koncem padesátky a dívala se na ni.

Žena na okamžik ztuhla, když Adelinu uviděla, a pak se jí na tváři objevil nefalšovaný úsměv plný radosti. „Slečno Vanceová, vy jste se opravdu vrátila?“

Adelina překvapeně zamrkala. „Hattie?“

Když se podívala na Hattie Millerovou, zaplavila ji vlna emocí. Ze všech lidí v rodině Vanceových byla Hattie jediná, kdo s ní kdy jednal jako se skutečnou dědičkou.

Ostatní služebnictvo bylo vždy chladné a odtažité, jen Islu považovali za tu pravou dceru.

Během parného léta, kdy se Adelina potila v té vydýchané komoře, jí Hattie za vlastní peníze koupila větrák.

V mrazivé zimě, kdy se Adelina třásla chladem, jí Hattie koupila elektrickou dečku, aby ji zahřála.

Když na to Adelina vzpomínala, do očí se jí draly slzy a ona je nedokázala zastavit.

Po prvotní radosti padl Hattien pohled na igelitovou tašku v Adelině ruce. „Slečno Vanceová, vy odcházíte?“

Adelina otevřela ústa, nevěděla, jak odpovědět, a jen mlčky přikývla.

Hattie se při pohledu na Adelinu sevřelo srdce. Chtěla říct něco, čím by ji přesvědčila, aby zůstala, ale slova jí uvízla v hrdle.

Věděla lépe než kdokoli jiný, jak těžký byl Adelin život v rodině Vanceových – jak ji každý chladný pohled, každá urážka a každý okamžik přehlížení postupně stravovaly. Nesnesla pomyšlení, že by Adelina měla v této toxické domácnosti zůstat déle.

S těžkým povzdechem Hattie řekla: „Slečno Vanceová, pokud musíte odejít, nebudu vás zastavovat. Ale aspoň mi dovolte, abych vám nejdřív ošetřila ta zranění.“

Adelina mávla rukou. „To je jen škrábnutí. Už jsem si zvykla.“

Hattii se sevřelo srdce. ‚Kolik bolesti musela Adelina vytrpět, aby o vlastních ranách mluvila tak lhostejně?‘ pomyslela si.

I když byla Hattie kvůli Adelině rozzuřená, jako služebná byla bezmocná. Věděla, že v rodině Vanceových nemůže nic změnit.

S nuceným jemným úsměvem Hattie řekla: „Slečno Vanceová, urazila jste takový kus cesty a nic jste nejedla. Než odejdete, dovolte mi, abych vám připravila talíř těstovin.“

Adelina ji znovu odmítla. „Není třeba.“ Pak jí to přišlo příliš příkré, a tak dodala: „Bude lepší, když odejdu dřív a najdu si někde ubytování.“

Ve skutečnosti prostě nechtěla od rodiny Vanceových nic jíst. Teď byla chudá, zdraví měla podlomené a nezbylo jí nic než poslední kousek důstojnosti.

I kdyby měla žebrat na ulici, raději by udělala to, než aby zůstala u Vanceových a snášela jejich chladné pohledy. Dokázala tolerovat špatné zacházení od kohokoli, ale ne od rodiny Vanceových. Dlužili jí až příliš a nezasloužili si ji.

„Hattie, já už opravdu musím jít,“ řekla.

Hattiiny oči se naplnily smutkem, když z kapsy vytáhla ruličku peněz a vtiskla ji Adelině do ruky. „Slečno Vanceová, vezměte si to na cestu. Budete to potřebovat. Prosím, dávejte na sebe tam venku pozor.“

Jak mluvila, z očí se jí konečně vykutálely slzy.

Adelina zaváhala, chtěla odmítnout, ale Hattie byla neoblomná. „Jste tam venku sama, děvče. Bez peněz nepřežijete. Pod mostem spát nemůžete.“

Adelina se kousla do rtu, slzy jí tiše stékaly po tváři. Cizím lidem na ní záleželo dost na to, aby k ní byli laskaví, ale její vlastní rodina – její rodiče a Griffin – jí nikdy neprojevili skutečný soucit. ‚Proč nevidí, jak moc trpím?‘ pomyslela si.