V garáži rodiny Vanceových seděl Griffin v autě a prohlížel si záznam z palubní kamery.

Během patnáctiminutové jízdy z vězení k domu měla Adelina ruce v klíně, tělo přitisknuté k oknu auta a ani jednou se nepohnula, dokonce se na šaty ani nepodívala. Ani se jich nedotkla.

Když pomyslel na to, jak ji křivě obvinili, v hrudi se mu vytvořil tísnivý uzel viny a sebevýčitek. V duchu si stále dokola přehrával obraz její tváře, chladné a odhodlané, když se jim postavila.

V jeho vzpomínkách byla vždycky tak veselá. Když přišla domů, vítala ho s úsměvem, vřele ho oslovovala „Griffine“, nalévala mu kávu a pobíhala kolem se slovy: „Griffine, musíš být z práce unavený.“

Ale teď jako by to byl úplně jiný člověk. Griffina rozbolela hlava, zavřel oči a vyčerpaně se opřel o kožené sedadlo.

Netušil, kolik času uplynulo, ale najednou z dálky zaslechl Adelin jemný hlas. „Hattie, nemusíš mě vyprovázet. Vrať se.“

„Slečno Vanceová, prosím, buďte opatrná. Kdyby se cokoli stalo, zavolejte mi,“ řekla Hattie.

Griffin prudce otevřel oči a okamžitě uviděl Adelinu a Hattie stát u brány vily. Po pár slovech se Adelina otočila k odchodu.

Když to Griffin viděl, rychle vystoupil z auta a zakřičel: „Adelino, kam jdeš?“

Jeho hlas prořízl tiché nádvoří jako úder hromu a Hattie to vylekalo. „Pane Vanci, co tu děláte? Vy nejste— “

Griffin na ni vrhl chladný pohled a jediným pohledem ji umlčel. Pak se otočil k Adelině a chladně jí přikázal: „Adelino, zastav se.“

Ale Adelina ani nezpomalila. Jen dál kulhala dopředu, jako by ho neslyšela.

Její lhostejnost Griffina zasáhla. Hlavou mu bleskla jediná myšlenka: Adelina opouští rodinu Vanceových.

Zmocnila se ho panika, přispěchal k ní a popadl ji za paži. „Jsi hluchá? Neslyšela jsi mě říct, abys zastavila?“

Adelina se otočila a uviděla, že je to Griffin. V jejím výrazu na okamžik něco kmitlo.

Ano, neslyšela ho. V prvním roce po uvěznění měla levé ucho poškozené opakovaným bitím a postupem času se jí zhoršil sluch i v pravém uchu. Pokud na ni někdo nemluvil přímo před ní, často neslyšela zřetelně.

Adelina odvrátila pohled a umíněně se pokusila vytrhnout paži z jeho sevření. „Pusť mě.“

Když Griffin viděl, jak se mu vzpírá, pocit viny rychle vystřídala vlna frustrace. „Už jsi skončila? Dneska má Isla narozeniny!“

„Udělala jsi scénu na večírku a teď se snažíš utéct? Proč nemůžeš být aspoň trochu rozumná?“

Ignoroval její odpor, znovu jí trhl za paži a hrubě ji táhl zpět. „Půjdeš se mnou.“

Jeho stisk byl jako z oceli a s každým zatažením se utahoval. Adelina sebou trhla, paží jí projela ostrá bolest, jako by se jí kosti pod jeho silou měly zlámat.

Zaplavil ji pocit nespravedlnosti, v očích ji pálily slzy. Vykřikla, hlas se jí lámal: „Já se nevrátím! Pusť mě!“

S každým škubnutím se její tělo zakymácelo, každý krok byl těžší než ten předchozí. Její zraněná noha pod tím náporem vypověděla službu a síly jí začaly rychle docházet.

Hattie ze strany úzkostlivě naléhala: „Pane Vanci, prosím, buďte na ni opatrný. Slečna Vanceová je stále zraněná.“

Při jejích slovech Griffinův pohled o něco změkl a v očích se mu mihl náznak obav. Mírně povolil stisk, ale nepustil ji.

Podíval se na Adelinu se svraštělým obočím. „Pojď se mnou domů.“

„To radši venku umřu, než abych zůstala s vámi.“ Adelina se mu umíněně vytrhla.

Griffin byl naprosto nepříčetný. Vztek v něm přehlušil rozum. V záchvatu zuřivosti zvedl nohu a kopl Adelinu do její zraněné nohy. „Vrátíš se, nebo ne?!“

To, co mělo být jen tvrdým pokáráním, se zvrtlo v něco horšího. Adelina bolestivě vykřikla a tvrdě dopadla na zem.

Držela se za nohu, tělo schoulené bolestí, tvář bílou jako papír a na čele jí vyvstal pot. Slzy jí nekontrolovaně stékaly po tváři a z hrdla se jí dralo jen bolestné kňučení; celé tělo měla v takových křečích, že nemohla promluvit.

Když Griffin viděl ty její muka, srdce se mu sevřelo, ale v panice jen zakoktal: „Sotva jsem se tě dotkl. Přestaň dělat, že tě to tak bolí.“ Hlas se mu ale třásl a prozrazoval jeho vinu a strach.

Hattie, zděšená, si k Adelině rychle klekla. „Slečno Vanceová, co je vám?“

Ta drtivá bolest v noze přenesla Adelinu zpět do druhého roku jejího věznění.

Nepamatovala si, proč ji tehdy zbili, ale jasně si vybavovala brutální tváře svých trýznitelů, jak zvedají těžké dřevěné hole vysoko nad hlavu a drtí jí jimi nohy.

Prosila o milost, ale rány neustávaly. Rozmlátili o její nohy šest tlustých holí, zlomili je, a teprve pak přestali.

Vodkyně té skupiny ji popadla za vlasy a varovala ji: „Ani tě nenapadne nahlásit to dozorcům. Naštvala jsi ty nesprávné lidi a někdo se postaral, abychom na tebe dohlédly.“

Adelininy oči byly skelné, tělo se jí nekontrolovaně třáslo. Mumla: „Omlouvám se, prosím, nechte mě být; omlouvám se...“ Její hlas byl plný hrůzy a beznaděje, jako u raněného zvířete volajícího o pomoc.

Hattie se slzami stékajícími po tváři zmatkovala a ptala se: „Slečno Vanceová, co se to s vámi děje?“

„Bolí to, hrozně to bolí,“ zašeptala Adelina zlomeným hlasem.

Ta slova probodla Griffinovo srdce jako nůž. „Vždyť jsem tě ani nekopl silně – jak to může takhle bolet?“

Hattie ignorovala Griffina a opatrně Adelině vyhrnula nohavici. Pohled, který se jim naskytl, byl děsivý.

Adelinina holeň byla těžce deformovaná. Tam, kde měly být kosti rovné, byly nyní zkroucené v podivném úhlu a kůže byla pokryta sítí starých i nových jizev.

Některé rány byly stále čerstvé a oteklé, zatímco jiné vytvořily ošklivé strupy a zanechaly trvalé stopy.

Kvůli neustálé bolesti svaly na její noze atrofovaly, takže byla tenká a křehká, ve srovnání se zdravou nohou vypadala jako uschlá větvička.

Griffinův pohled uvízl na tom hrůzném pohledu. Tělo měl jako přimražené a v hlavě prázdno, jako by dostal těžkou ránu. Sotva dokázal vstřebat to, co viděl.

„Jak se to stalo? Když šla do vězení, byla v pořádku. Jak by mohla... za pouhých pět let...“ mumlal si pro sebe, ale pak se odmlčel, jak mu to v hlavě docvaklo.

Pomyslel si: ‚To je vězení, místo pro zločince – jaký život tam asi tak mohla mít osmnáctiletá holka jako Adelina?‘

Srdce se mu roztříštilo a oči se mu rychle zalily slzami. Se zaťatými zuby, aby potlačil bolest, přiskočil k ní, vzal Adelinu do náruče a bez dalšího přemýšlení vyrazil k vile.

Jeho kroky byly zběsilé a zmatené, ale jakmile vstoupil do obývacího pokoje, ztuhl. Uvědomil si, že ani neví, kde má Adelina pokoj. Za všechna ta léta jí věnoval tak málo pozornosti.

Griffin na okamžik zavřel oči. „Hattie, kde má Adelina pokoj?“

„Tudy, pane Vanci,“ Hattie ho rychle vedla.

Griffin ji následoval, ale čím dál šli, tím víc svrašťoval obočí. Netušil, že v domě je takhle odlehlá místnost.

Když Hattie otevřela dveře do komory, Griffin byl tím pohledem šokován: stísněná, tmavá a vlhká místnost plná harampádí, bez jediného okna.

Oči se mu rozšířily šokem. „Adelina... bydlí tady?“