[Alaric]

Jako by mě někdo začaroval, nemůžu se pohnout, nemůžu mrknout, jsem jako u vytržení. To přece není možné. Ty oči; ta mramorová zelená s modrými a hnědými tečkami, široké a zvědavé, ty bych poznal kdekoli. Byla to Cienna, byla tady v Los Angeles a bylo to neskutečné.

Poznal bych ji kdekoli, už jen pohled na ni podráždil všechny mé smysly. Viděl jsem její vlasy a okamžitě ucítil čerstvá jablka. Její rty, svůdné a rudé, jen jsem se na ně podíval, cítil jsem chuť třešní, cítil jsem je přitisknuté na těch mých, ačkoliv nebyla ani natolik blízko, abych se jí mohl dotknout.

Co to bylo za kouzlo, díky kterému jsem s ní chtěl tak strašně moc být? Kvůli kterému na ni myslím i po tolika letech.

Vtrhla do mých snů, navštěvovala mé fantazie, jen aby pak náhle zmizela. Vzpomněl jsem si na ni každý druhý týden, když si Genevieve vzala ten náhrdelník s drahokamy a mušlemi, který jsem jí koupil na Tahiti. Genevieve se nějak podařilo zakomponovat šperky v ostrovním stylu do svého byznysového oblečení a pokaždé, když jsem je viděl, mě to vrátilo zpět do Cienniny postele.

"Pane, váš medvídek," přerušila to kouzlo. Její jemný jižanský přízvuk mě zaskočil. Jak by tady mohla být? Tolikrát předtím jsem ji toužil potkat, ale nikdy se tak nestalo, a teď, na letišti, kterým prošel už tolikrát, tu najednou stála.

Přenesla mě do klidu onoho okamžiku v hotelovém pokoji. Do chvíle, kdy spala zamotaná v bílých prostěradlech, s mírně pootevřenými, našpulenými rty. Měl jsem ji vzbudit. Uplynuly tři roky, ale stále lituji, že jsem odešel aniž bych se rozloučil.

"Já to vezmu, děkuji." Byla to Genevieve, kdo mě vrátil zpět do přítomnosti. Jak dlouho jsem tam stál a zíral na ni?

"Zastrč si ten jazyk zpátky, Alaricu. Nevěděla jsem, že jsi vysazený na zrzky," rýpla si.

Genevieve už poskakovala přede mnou na svých neuvěřitelně vysokých podpatcích. Byl to zázrak, že se na těch věcech nikdy prostě nepřevrátila. Červené podrážky klapaly po podlaze a otáčely hlavy, kamkoli šla.

Byla to klasická kráska, její krémová porcelánová pleť, zářivě modré oči, dokonale zastřižené blond vlasy a pečlivě udržovaná postava tvaru přesýpacích hodin. Byla tím, co by méně kultivovaní muži nazvali sexbombou. Často jsem si říkal, proč je Genevieve celá ta léta nezadaná. Chodila na spoustu prvních rande, ale už roky neměla skutečný vztah.

"Tak co myslíš? Opravdu v těch aerolinkách vidím potenciál. Kdybychom udělali pár úprav, mohli bychom vidět skutečný zisk, ale jinak je to přesně to, co naše portfolio potřebuje," Genevieve byla soustředěná. Byla vždy ve svém živlu, hledala další velkou věc a vždy ji nacházela, ale nikdy nebyla spokojená. "Upřímně, Alaricu. Co to do tebe vjelo?" zeptala se podrážděně.

"Tu ženu znám," byl jediný způsob, jak jsem mohl vysvětlit to, co mě popadlo. Měl jsem pod každou paží obrovského medvěda a v rukou plyšovou mořskou pannu. Mořskou pannu jsem upustil, aniž bych si toho všiml, když jsem v letištním shonu Ciennu poznal.

Genevieve byla viditelně podrážděná, "Asi ti podávala kávu v letadle nebo ti dala pytlík oříšků," odvětila lhostejně. "Kromě toho, nemůžeš takhle slintat nad zaměstnanci, už se pouštíš do teritoria sexuálního obtěžování, i když upřímně, nedokážu si představit, že by tě někdo skutečně nahlásil." Genevieve na mě někdy mluvila stejným způsobem jako na Allegru. Jakoukoli ostrost uhladila komplimentem a chybělo už jen to, aby mě štípla do tváří.

"Pamatuješ si na ten můj výlet na Tahiti?" Věděl jsem, že ano, byla to poslední dovolená, na které jsem byl, a často mi ji připomínala.

"Myslíš ten výlet, na který jsem tě de facto donutila jet?" řekla Genevieve, když si sedala ke stolu v nějaké náhodné kavárně. Genevieve byla v mnoha ohledech praktická, nikdy nedělala cavyky s tím, v jaké restauraci budou jíst, prostě se vždycky posadila k nejbližšímu volnému stolu a ve své kabelce měla pokaždé všechno, co potřebovala; na druhou stranu to byla ale vždy nesmyslně drahá kabelka s ladícími botami na nemožně vysokých podpatcích, které jí ale očividně nikdy nezpůsobovaly žádné nepohodlí.

"Ano, Genevieve, ten výlet, který jsi doslova zarezervovala za mými zády a donutila mě na něj jet, dokonce i se sbaleným a připraveným prázdninovým šatníkem," řekl jsem a usmál se na Genevieve. "Odtamtud ji znám," dodal jsem a snažil se znít nenuceně. Ve své posedlosti Ciennou jsem byl směšný a věděl jsem to. Nepotřeboval jsem, aby to Genevieve věděla taky.

Genevieve objednala ledovou kávu pro nás oba a jednorožčí koktejl pro Allegru. "To zní pikantně, poděl se o detaily. Neříkal jsi mi, že jsi tam někoho potkal. Vlastně jsi mi o tom vůbec moc neřekl. Tajil jsi něco, Alaricu?" pronesla s dramatickým drbavým tónem a překřížila si nohy.

"Taky jsem tam ve výtahu potkal jednoho chlapa," zasmál jsem se. Zjevně jsem se pomátl, s Ciennou jsme spolu strávili jedinou noc. Nemělo to nic znamenat.

Dorazila chůva s Allegrou, a to dřív, než se mohl Alaric vyhnout skutečné odpovědi Genevieve a vysvětlování, jak Ciennu potkal a strávil s ní v hotelovém pokoji vášnivou noc. Ráno odešel, zatímco spala, a ani nelhal o tom, že by jí později zavolal. Nebylo to něco, co by říkal s hrdostí. Od té doby na ni nepřestal myslet, ale to by Genevieve slyšet nechtěla. Genevieve nikdy nebyla moc romantička.

"Tati, copak jsi viděl tentokrát?" zeptala se Allegra a vylezla mi na klín místo na druhou židli u stolu. Vždycky se vyptávala na mé pracovní cesty, co jsem dělal a co jsem viděl, koho jsem potkal. Své všední historky jsem pro ni vždycky trochu zdramatizoval, abych se Allegra hihňala. Miloval jsem zvuk jejího smíchu, byl to můj nejoblíbenější zvuk.

Allegra dorazila s chůvou a hned se pustila do hovoru.

"No, dneska jsme letěli nad oceánem a víš, myslím, že jsem tam dole viděl šplouchat se mořskou pannu," řekl jsem a zněl velmi vážně. "Že jo, Genevieve?"

Allegra se obrátila na Genevieve jako na svou osobní encyklopedii; všechno, co Genevieve řekla, musela být pravda jednoduše proto, že to řekla Genevieve. Když jsem jí koupil boty a ona si nebyla jistá, že se jí líbí, zeptala se Genevieve; když jsem jí řekl, že si nemůže dát zmrzlinu před jídlem, protože by jí to zkazilo chuť k jídlu, zeptala se Genevieve, jestli je to pravda; a když jí učitelka řekla, že se musí naučit vařit, aby mohla vařit pro svou rodinu, až vyroste, řekla učitelce, že to není pravda, protože Genevieve nikdy nevaří. Bolelo mě, že Allegra svou matku nikdy nepozná, ale alespoň měla Genevieve.

Genevieve byla oddanou náhradnicí, i když role matky dítěti přesahovala její přirozené dovednosti, snažila se s Allegrou ze všech sil a Allegra ji za to milovala. Genevieve nikdy nechtěla vlastní děti ani rodinu, ztratila oba rodiče, byla jedináček, žila si sama pro sebe a nechtěla se vázat. Byla provdaná za svou práci, jak říkávala: "Když mohou být kněží oddáni církvi, tak já mohu být oddána své práci," říkala: "Navíc bych díky tomu obchodu získala dvojité příjmení, paní Thorne-Vanguardová... zní to docela hezky, nemyslíš?" smála se.

Allegra se mi vysoukala z klína a stála vedle Genevieve se svou novou plyšovou mořskou pannou. Genevieve zrovna otírala zbytky Allegrina jednorožčího koktejlu z její tváře. Bylo to zvláštní, Genevieve nebyla mateřský typ, ale péče o Allegru pro ni byla přirozená. Vypadala nejšťastněji, když byla Allegra poblíž.

Předtím, než moje žena zemřela, jsme byli s Genevieve přátelé, pracovali jsme spolu, ale žili si své oddělené životy. Když Ana zemřela, naše životy se propletly, jak jsme sdíleli náš zármutek. Genevieve zaplnila prázdná místa, která po sobě Anina smrt zanechala. Bylo nemožné si představit, jaké by naše životy byly bez ní.

Genevieve mě vždycky povzbuzovala, abych dal lásce další šanci. Někdy mě napadne, jaké by to bylo, jak by se vůbec nová známost mohla vyrovnat Genevieve?

Allegra se natáhla, aby Genevieve pošimrala, a omylem zavadila o její náhrdelník z mušlí; drahokamy a drobné mušličky se rozsypaly po podlaze. "O ne! Moc se omlouvám, Genevieve!" vypískla Allegra a rychle se snažila všechny kamínky a korálky posbírat.

Připojil jsem se k ní na všechny čtyři, "Jsem si jistý, že to dokážeme spravit tak, aby byl jako nový," ujišťoval spíš Allegru než Genevieve.

"Bude dokonce lepší než nový," dodala Genevieve, aby Allegru uklidnila.

Posbíral jsem kousky náhrdelníku a dal si je do kapsy. V ruce mi zůstal nefrit, který jsem si převaloval mezi prsty. Čím to, že mi tento kámen vždycky padl do oka? Je něco, co musím udělat.

Rychle jsem kráčel k informačním přepážkám aerolinek Zephyr Line, odhodlán říct všechny ty věci, které jsem litoval, že jsem v den svého odjezdu z Tahiti neřekl.

Za přepážkou stála žena oblečená do červenočerné uniformy, jakou měla Cienna, a široce se usmívala, jak se k ní blížil. "Mohu vám nějak pomoci, pane?" zeptala se okouzlujícím tónem.

Sotva jsem ji vnímal, nebyla tou, koho jsem hledal, chtěl jsem vidět jen jednu jedinou tvář.

"Dobrý den. Někoho hledám. Ciennu... Nevím, jak se jmenuje příjmením," tahle žena byla jedinou překážkou, jež stála mezi mnou a zjištěním, co na Cienně mělo za následek ten střídavý trans, ve kterém se nacházím poslední tři roky.

"Cienna Sterlingová. Právě odešla, pane, zítra má opět službu. Je něco, s čím bych vám mohla pomoci já?" zeptala se žena a usmívala se tak široce, že ji tvář z toho neustálého křenění už musela bolet.

"Ano. Kde je možné Ciennu Sterlingovou najít? Máte číslo, na kterém bych ji mohl zastihnout?" Byl jsem přímý, nenechal bych se odbýt. Byl jsem zvyklý být šéfem, rozdávat příkazy a dostávat přesně to, co si vyžádám. Já neprosím.

"Omlouvám se, pane, ale nesmím poskytovat žádné osobní údaje. Chcete jí nechat vzkaz?" zeptala se.

Tohle jsem slyšet nechtěl. Odešel jsem, aniž bych jí odpověděl. Byl jsem naštvaný a netrpělivý, ale zároveň nadšený a zvláštně nervózní z možnosti, že Ciennu znovu uvidím. Nebyl jsem zvyklý cítit se takhle, nepřehrávám si v hlavě vysvětlování, nezkouším si konverzace a nezvažuji, že bych mohl říct něco špatně. Cienna mě určitě očarovala.

Nemám nouzi o obdivovatelky a každý den získávám nové, ale žádnou z nich nechci. Záleží jen na Cienně. Nikoho jiného jsem nechtěl a nenechám ji, aby mi znovu unikla. Teď, když jsem Ciennu našel, já... nejsem si jistý, co udělám, ale získám si ji.

Jak jsem o tom přemýšlel, musel jsem se sám sobě zasmát. Co to vlastně chci udělat? V takové situaci jsem nikdy předtím nebyl. Doháněla mě k šílenství, ještě než jsem ji vůbec znovu uviděl. Co to na té Cienně bylo? Co to bylo na té jedné noci, na té divoké nespoutanosti, horké a zpocené vášni, na slovech ztracených v hlasité hudbě a přiopilém chichotání? Mohla to být jakákoli žena. Neznal jsem ji, a přesto jsem ji musel pronásledovat, dokud nebude má.

"Čemu se usmíváš, tati?" zeptala se Allegra. Allegra a Genevieve se zdánlivě zhmotnily přímo přede mnou, odnikud. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem je neviděl přicházet. "Ničemu, princezno, jen přemýšlím," říkám a zvedám Allegru do náručí.

V šesti letech byla Allegra pravděpodobně příliš velká na to, aby se nosila, ale stejně jsem to udělal. Bylo to moje miminko. Allegra přimhouřila oči a zadívala se na mě; většinou vypadala jako já, ale tenhle pohled patřil její matce. "Seš nějakej divnej," řekla se smíchem. Byl jsem divný, nemohl jsem si pomoct, a smál jsem se taky.

Genevieve kráčela za námi, viděl jsem na ní, že nás pozoruje, to občas dělávala. Našla si něco, co ji zdrží, aby se mohla dívat na to, jak si s Allegrou hrajeme, jdeme, děláme všední věci. Ráda byla občas tou, která zvenčí nahlíží dovnitř.

Miloval jsem Genevieve od dne, kdy jsme se poprvé setkali. Byli jsme na vysoké škole a já právě začal chodit s její nejlepší kamarádkou a spolubydlící Anou. Šli jsme na večírek, kde jsem se seznámil se všemi jejími přáteli, a ze všech dívek, které jsem ten večer potkal, jsem si porozuměl právě s Genevieve. Nejen proto, abych zapůsobil na Anu, což byl můj plán, ale proto, že jsme toho měli tolik společného. Byla vždy tak cílevědomá a ambiciózní.

Pamatuji si, že jsem si myslel, že ke mně možná cítí víc než jen přátelství, ale ona měla Anu tolik ráda a potom se narodila Allegra, takže to mluvilo jen moje ego. Genevieve byla moje nejlepší kamarádka. Miloval jsem ji a ona milovala mě, nebylo na tom nic romantického a po všech těch letech ani nikdy nebude. Bylo to tak dokonalé.

Když Ana zemřela, potřeboval jsem přítele víc než cokoli jiného na světě, a Genevieve tu byla. Věděla, co potřebuji, někdy dřív, než jsem to věděl já sám. Čím jsem si vysloužil takové štěstí?

Genevieve mě dohonila a trochu si s Allegrou pohrála. Postavil jsem Allegru na zem, když jsme spolu kráčeli k autu. Allegra nás oba na jedné straně držela za ruku a Genevieve za tu druhou, vypadali jsme jako dokonalá malá rodinka.

Jsem se svým údělem v životě spokojený, opravdu jsem, ale nemůžu si pomoct a myslím na Ciennu. Prostě na ní něco je. Poznala mě? Myslí na mě vůbec?