[Cienna]

"Buď máš pěknej malér, nebo máš ctitele!" pištěla Tessa na druhém konci linky. Tessino romantizování mě vždycky bavilo, ale nikdy z toho nic nebylo, jsem svobodná matka dvou dětí s náročnou prací. Nejsem tak docela připravená vrhnout se do seznamování.

Konec mého zasnoubení s Tristanem ve mně pořád zanechával hořkou pachuť a navíc to také vyvolávalo vzpomínky na můj poslední rozhovor s matkou. Nikdy jsem se přes to nedokázala přenést, matčin hlas jsem měla v hlavě neustále. Nemohla jsem se na muže ani podívat, aniž bych na to neslyšela její názor. Můj milostný život byl prokletý.

Tess se mě snažila dohodit na nespočet rande a dokonce zorganizovala i dvojité rande s bratrem jejího manžela. Žádné z Tessiných snah nekončily ani jiskřičkou romantiky. Prostě jsem neměla zájem.

"Říkáš, že byl vysoký, měl blond vlasy a byl neuvěřitelně nádherný?" Dělat si legraci z Tessiných romantických sklonů byla ta zábavnější část. Odfrkla jsem si, když jsem opakovala to slovní spojení „neuvěřitelně nádherný“.

Tessa se zahihňala, stála si za tím, že muž tak pohledný, že se sama usmívala, jako by byla nezadaná, přišel k informační přepážce a zoufale se mnou chtěl mluvit. Na mysl mi vytanul jen jeden jediný muž. Jeho ledově modré oči se do mě vpíjely s takovou intenzitou, jako by mi hleděl přímo do duše, četl si ve mně, poznal mě na jediný pohled. Na jeho očích bylo něco povědomého, ale nedokázala jsem si vzpomenout, odkud bych ho mohla znát. Upustil hračku, já ji zvedla a jeho žena si ji vzala, dodávám, že bez slůvka díků.

Byli jako jeden z těch vlivných párů z časopisů. Z obou vyzařovala moc a vliv, vypadali, jako by jim patřil celý svět. Žena byla oblečená ve fialovém byznys kostýmku. Sako a kalhoty zkrácené nad kotníky byly střižené tak, že dokonale padly na její plnou, a přesto drobnou postavu. Všechno sedělo přesně jak mělo, od jejího úžasně decentního make-upu až po jehlové podpatky s červenou podrážkou, které ji musely stát jmění; ne že by jí ty peníze scházely.

"Není to ta pohádka, co si představuješ, Tesso. Ten muž upustil hračku a já ji pro něj zvedla. Je to jednoduché," vysvětlila jsem.

Pravděpodobně se cítil špatně, že mi nepoděkovali, a chtěl být zdvořilý.

Ale Tessa byla jako pes zakousnutý do kosti s masem, nehodlala se vzdát bídného stavu mého milostného života. Teď se uchýlila k tomu, že mi milostné zájmy vynalézala, protože ve skutečnosti žádný neexistoval, ale já byla spokojená.

Miluju svou práci a má dvojčata pro mě znamenají celý svět. Od chvíle, kdy přistanu, si Juliette a Julian zaberou všechen můj čas a všechnu mou lásku. Moje srdce prostě není dost velké pro někoho dalšího.

"Takže sis všimla, že byl neuvěřitelně nádherný?" škádlila mě Tessa, dostala mě. Koneckonců, věděla jsem přesně, o kom mluví, i přes ten vágní popis, který mi poskytla.

"Zatím tu svatbu ještě neplánuj, Tess, pravděpodobně mi tam přišel jen poděkovat, ne mě požádat o ruku. Kromě toho tam byl se svou ženou," věděla jsem, že zmínka o manželce Tessu zastaví v rozletu. Ženatí muži jsou tabu. Od chvíle, kdy mi Tess řekla, že se na mě ptal, jsem na něj ani nepomyslela. Na toho muže s tou nádhernou ženou a rukama plnýma medvídků.

Byl vysoký, blonďatý a neuvěřitelně nádherný, přesně jak to Tessa popsala, ale nebyl to můj typ. Sebevědomého, uhlazeného byznysmena už jsem měla a ze zkušenosti vím, že ten dobrý vzhled nestojí za to trápení. Mám ráda muže s jistou drsností, muže, který se nebojí ušpinit si nehty, ale především muže, který existuje jen v mých fantaziích, kde mám plnou kontrolu nad tím, co se děje, kdy se to děje a jak se to děje.

Skutečný vztah by si vyžadoval čas. Luxus, který jsem si nemohla dovolit postrádat.

"Mami, Julian mi bere panenku!" ječela Juliette z vedlejšího pokoje; slyšela jsem, jak se Julian chichotá a utíká před svou sestrou, strhla se honička. Obě děti se smály a běhaly, pištěly s dětským potěšením. Milovala jsem zvuk smějících se a hrajících si dětí. Když byla dvojčata vzhůru, v mém domě nebylo nikdy ticho. Nic, co by připomínalo domov, ve kterém jsem vyrůstala.

Byla jsem tiché a zdvořilé dítě, často osamělé v předimenzovaném domě mých rodičů. Všechno bylo uklizené a vyleštěné, až to zářilo. Matka měla drahý vkus a bylo to vidět na každé věci v tom domě, nebyla to zrovna domácnost, kde by se děti cítily svobodně pobíhat.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla šťastné dítě. Matka mi zajišťovala veškeré pohodlí, od všeho to nejlepší a věnovala mi veškerou svou lásku a pozornost.

Své vlastní děti jsem milovala stejně tak. Nemám tolik času ani peněz, abych jimi mohla mrhat tak, jak to dělala má matka, ale mám něhu a laskavost, kterou mi moje matka přes všechnu svou lásku projevovala jen stěží.

"Zítra si promluvíme, Tess. V mém obýváku právě vypukne Třetí světová válka," rozloučila jsem se a zavěsila telefon.

Plnoformátová lechtací bitva v plném proudu. Julian je hravý a snadno se nadchne, má tolik energie, zatímco Juliette je jemná a chová se jako dámička; je jako dospělý zmenšený do tělíčka kudrnatého batolete s růžovými tvářičkami a je bystrá dalece za hranice svých tří let. Má zelené oči po mé matce, přesně jako já, a plnou hlavu poskakujících blond vlasů; její plné, našpulené rty jsou jediným rysem, který sdílí se svým bratrem. Julian má moje zářivě zrzavé vlasy a chladně modré mandlové oči. Je už teď mnohem vyšší než jeho sestra a také rychlejší, což je výhoda, kterou často využíval, když si z ní dělal legraci.

Jako malá holka jsem si vždycky představovala, jak můj život dopadne. Bylo to víceméně pořád stejné. Budu šťastně vdaná s mnoha dětmi a budu vychovávat dokonalou rodinu.

Teď jsem tu byla a vychovávala svá dokonalá dvojčata. Děti, které sdílím s mužem, na kterého si ani nedokážu vzpomenout. Nikdo nikdy nic neřekl, ne že bych ten příběh někdy vyprávěla, ale ať dělám, co dělám, nedokážu pochopit, co to do mě ten večer vjelo. Možná to bylo to zlomené srdce z toho, že mě Tristan nechal na letišti samotnou, nebo možná jen nejsem zvyklá mít v sobě tolik pití. Bylo to hloupé a lehkomyslné, nikdy předtím jsem nic takového neudělala a už nikdy neudělám, ale když se dívám na své dva malé andílky, jsem ráda, že jsem ten večer na ostrově potkala cizince.

Kdybych mohla něco změnit, přidala bych do dne další hodiny, abych je mohla strávit se svými dětmi. Děti tráví většinu dnů ve školce a hlídačku tu mají snad každý víkend a občas i po večerech. Každá pracující matka, kterou znám, bojuje s pocity viny kvůli času strávenému bez dětí, ale já miluju létání. Je to to, co jsem vždycky chtěla dělat, ale vzdala jsem se toho snu, protože jsem nedokázala zklamat svou matku.

Abych se jí zavděčila, získala jsem diplom z obchodního managementu, byla to rozumná kvalifikace, na které trvala, ale vedla jen k nudné profesi, jak jsem pak zjistila. Teprve poté, co mě matka vydědila, jsem se já, navzdory vysokému stupni těhotenství a všemu, rozhodla následovat své srdce a ne, jak jsem to vždy dělala, pokyny své matky.

Sama, těhotná, s minimem peněz si myslím, že jsem si v LA vedla docela dobře – na místě, které je tolik odlišné od Texasu. Vidět své děti, jak se smějí a hrají si, bylo pro mě vždycky připomínkou toho, jak daleko jsem se dostala. Záměrně jsem si vybudovala život tolik odlišný od toho ubohého osudu, který by mi matka prostřednictvím Tristana přichystala.

Tristan nebyl špatný člověk. Rozhodně to ale byl špatný partner, měl jasně srovnané priority a láska ke mně byla na jeho seznamu hodně nízko. Byl ambiciózní, a i když jsem to zprvu nevěděla, vybral si mě cíleně, aby tyto ambice naplnil.

Na mé rodině viděl, co dokážou peníze, a toužil po takovém druhu moci a vlivu pro sebe. Infiltrace do přízně mé matky by mu zaručila místo v bohaté rodině. Nepočítal s tím, že to zasnoubení zruším. Abych byla upřímná, nepočítala jsem s tím ani já. Vždycky jsem do něj byla tak zamilovaná. Vždycky jsem mu tolik odpouštěla; on byl ochotný přehlížet skutečnost, že budu mít děti jiného muže, pokud já přehlédnu fakt, že mě ve skutečnosti nemiluje.

Jeho nedostatek lásky jsem ale přehlédnout nedokázala, neuměla jsem si představit, že bych své děti vychovávala s mužem, jako byl Tristan. Věděla jsem to ještě předtím, než se narodily, a teď, když jsem je sledovala růst, bylo jasné, že do bezchybného sídla mé matky nepatří, aby tam byly naparáděné jako zdvořilé panenky. Vyleštěné a čisté, vždy připravené pro společnost, bez prostoru pro pošťuchování a hihňání.

Tenhle malý byt se svým levným nábytkem, dětskými výtvory a pořádně zabydlenými pokoji byl naprosto dokonalý. Můj druh dokonalosti; ale byla jsem osamělá, dokonce i navzdory dětem a práci zkrátka něco chybí.

To, jak moc osamělá se cítím, bych si dokázala přiznat jen v hovorech sama se sebou, jedinou dospělou osobou v domě. Toužím po rozhovorech s jiným dospělým mimo práci. Chybí mi společnost a občas si nemůžu pomoct a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby měly děti ve svém životě někoho dalšího. Kdybych ve svém životě měla někoho já.

Se svým životním údělem jsem se smířila už v tu chvíli, kdy jsem v tom létě před narozením dvojčat odešla z domu své matky. Prostě tu byly věci, které už znovu mít nebudu. Nevadilo mi odejít z toho domu, odejít od peněz a ačkoliv to sama pronesla, nemyslela jsem si, že to bude naposledy, co svou matku uvidím nebo s ní budu mluvit.

V týdnech po mém odjezdu z Texasu jsem doufala a modlila se, aby zavolala, abychom si ty věci vyjasnily. To, že zemřela, jsem zjistila z textové zprávy den po narození dvojčat. Teta mi poslala upřímnou soustrast a napsala, že se pohřbu zúčastnit nemůže.

Celý můj svět se mi zhroutil před očima; sice jsme se hádaly, ale byla to moje matka a teď byla pryč. Nebyla jsem u ní, abych ji mohla držet za ruku, když odcházela. Byl u ní vůbec někdo? A svá vnoučata už nikdy nepozná.

Zpráva, že má matka zemřela dřív, než jsme stačily uzavřít mír, byla jako rána dýkou do srdce. Zavolala jsem jejímu knězi, ten to bude vědět. Byla to pravda, matka byla mrtvá a jelikož zůstala jižanskou dámou až do samotného konce, nepřála si svou smrtí nikoho obtěžovat a všechny záležitosti si vyřídila sama už týdny předtím. Byla zpopelněna bez jakýchkoliv cavyků a její popel byl pohřben k tatínkovi.

Samozřejmě, že jsem stále zahořklá a naštvaná, ale ne proto, že mi matka vzala dědictví, nýbrž proto, že jsem nedostala příležitost se s ní rozloučit a mé vzpomínky na matku budou už navždy poskvrněny tím, jak probíhal náš poslední hovor. Teď už žádnou matku nemám, ale sama matkou jsem a pro své děti musím zůstat silná. Nevím, kde bych bez nich byla.

Dvojčata už pomalu usínala, ještě s tím sice bojovala, ale brzy už se jim budou zdát sladké sny a osamělost se mi opět dostane pod kůži. Zase budu jen svobodná žena, ne matka, ne letuška, jen svobodná žena, jež tráví další noc o samotě.

Mé ruce často nacházely cestu pod pás mého pyžama, a já někdy přemýšlela, jestli je to vůbec normální. Je to už příliš? Představovala jsem si, že jsou to silné, mozolnaté ruce nějakého muže. Muže, který tvrdě pracuje. Někdy to byl automechanik, někdy zedník nebo truhlář. Byl to vždycky silný, jednoznačně mužný, štědrý, něžný, a přestože byl dominantní, choval se jemně.

Do mých fantazií vpadl blonďatý cizinec. Nechtěla jsem na něj myslet, ale stejně se mi vkrádal do myšlenek. Jeho široká svalnatá ramena byla silná a schopná, jeho oči plné touhy. Jeho dokonale zastřižené vousy mě lechtaly, když mě líbal na krk, a pak záblesk prstenu. Snubní prsten? Ta chvíle byla ta tam.

"Ach jo!" Jak frustrující. Co jsem si to vůbec myslela? Ženatý muž?

Ale když jsem ho viděla, žádný prsten na sobě neměl. Zíral na mě a předstíral, že mě odněkud zná, a to všechno přímo před svou ženou! Jeho žena se mnou necítila ani v nejmenším ohrožená. Vůbec ne. Takhle sebevědomá a jistá sama sebou chci být taky.

Zajímalo by mě, jaká asi byla jejich rodina. Všechny ty hračky pravděpodobně znamenají, že mají děti. Máma s tátou přijdou domů v těch svých dokonalých oblecích za svou dokonalou rodinou. Jistá část ve mně přemýšlí nad tím, jaké by to bylo, kdybych si Tristana nakonec vážně vzala. Třeba by to pro děti bylo lepší. Třeba by pro ně dokonce bylo lepší, kdyby v jejich životech figuroval jejich skutečný otec, ale kde bych s jeho hledáním měla vůbec začít?