Soudě podle Silasova výrazu ve tváři nejspíš také věděl, že ten pozemek půjde skvěle na odbyt.
Silas se však koupě pozemku vzdal a rozhodl se jej přenechat Roderickovi jako laskavost.
To se k Silasovi opravdu hodilo.
Vivienne vážně poznamenala: „Byl to jen kompliment. Zbytečně v tom hledáš vědu.“
Silas se zamračil a snažil se rozpoznat, zda jsou její slova pravdivá, či nikoli.
Vskutku, jak by s Vivienniným intelektem mohla vůbec tušit budoucí hodnotu takového pozemku?
Silas dospěl k závěru, že to opravdu jen překombinoval.
„Nejspíš je to tak.“
Poté už Silas Vivienne nevěnoval mnoho pozornosti a odvedl Chloe, aby ji seznámil s dalšími lidmi.
Když odcházeli, vrhla Chloe na Vivienne pohled, jako by se jí omlouvala.
Přestože byl tento pohled dobře zahraný, Vivienne v něm stále dokázala zahlédnout její vítězoslavný úsměv.
Vivienne vypila sklenku šampaňského na jeden doušek.
V očích cizích lidí byla jen zkrachovalou ženou, které odloudili manžela.
Nejenže její muž opustil svou čerstvě oddanou manželku, aby dělal společnost jiné, ale dokonce tuto ženu přivedl, aby ji představil svým obchodním partnerům. Mohlo by existovat něco směšnějšího?
Vivienne cítila frustraci. Původně plánovala využít této příležitosti a seznámit se s dalšími obchodními magnáty. Bez Silase však bylo obtížné k těmto lidem proniknout.
Jak by mohla k těm podnikatelům přistoupit, aniž by to působilo příliš nuceně?
Rozhlédla se po okolí.
Když nedaleko spatřila koncertní křídlo, pousmála se.
Už to měla!
Vivienne ladně vykročila ke klavíru. Krátce pozdravila klavíristu a poté usedla.
Jako dcera z rodiny Ashfordových se musela naučit mnoha věcem. Ve svém minulém životě tyto schopnosti nevyužila, ale teď se jí náramně hodily.
Bylo to už dávno, co na klavír hrála naposledy. Ačkoli byla trochu z cviku, stále hrát dokázala.
Brzy se Vivienniny prsty dotkly kláves a sál se začal plnit líbeznými tóny klavíru. Hudba dokonale souzněla se zdejší atmosférou.
Všichni se do té nečekané klavírní hudby zaposlouchali.
Mnozí lidé k ní také stočili zrak. Když skladbu dohrála, publikum ji odměnilo potleskem.
Chloe si všimla, že Silas přerušil rozhovor s jakýmsi obchodníkem a pozoruje Vivienne.
Záměrně podotkla: „Vivienne je tak talentovaná. Dokonce umí hrát na klavír.“
„Ostatně, má složenou klavírní zkoušku osmého stupně,“ pronesl Silas klidně.
Bylo tam poměrně dost lidí, kteří ovládali hru na klavír. Dosáhnout osmého stupně bylo také vcelku běžné.
Dalo se říci, že každý přítomný hudbě rozuměl, a proto tak velký potlesk dokazoval, že Viviennino hudební nadání je mimořádně hluboké.
Klavírní zkouška osmého stupně zněla v Silasově podání jako naprostá všednost.
Teprve v té chvíli si Chloe uvědomila propast, která mezi ní a Vivienne zela.
Původně si myslela, že Vivienne měla prostě jen štěstí – že je pouze krásná, ale jinak k ničemu.
Nyní se však ukázalo, jak moc se mýlila!
Byla tak směšná!
Když Vivienne dohrála, přistoupilo k ní několik bohatých dam, aby s ní zapředly rozhovor.
Ačkoli nemohla přímo oslovit ony obchodní magnáty, díky seznámení s jejich manželkami k nim bude mít mnohem snazší přístup.
„Nečekal jsem, že má slečna Ashfordová takový talent. Není to zlé.“
Cassian se opřel o zábradlí na chodbě a řekl: „Vskutku.“
Xavier přisvědčil.
„Copak ty, s tím svým hudebním hluchem, něčemu z hudby rozumíš?“
„Ne, ale líbí se mi to.“
Hudbě nerozuměl, ale protože na klavír hrála Vivienne, zdálo se to jiné.
Uprostřed večera odešla Vivienne na toaletu. Jen co zahnula za roh, kdosi ji vtáhl do nenápadného kouta.
Instinktivně se pokusila vykřiknout o pomoc, ale muž za ní jí zakryl ústa.
„Nehýbej se,“ řekl ten muž tichým hlasem.
Když Vivienne za sebou ucítila teplou hruď, uklidnila svůj dech. Potom muže kousla do kůže mezi palcem a ukazovákem.
„Au!“
Muž bolestí vydechl.
„Ty jsi mě vážně kousla?“
Muž Vivienne pustil.
Vivienne od muže okamžitě odstoupila. Když spatřila jeho tvář, ohromeně ztuhla.
„Xaviere?“
„Kdo jiný by to byl?“
„Proč se tady tak plížíš?“
„Vplížil jsem se sem tajně, tak se bojím, aby mě lidé neviděli.“
„Děláš si legraci? Starý pan Blackwood je přece tvůj…“
Vivienne se zarazila.
Xavier povytáhl obočí a zeptal se: „Hm? Co je?“
Při pohledu na Xavierův výraz pocítila Vivienne vinu, a tak odvrátila zrak.
V jejím minulém životě připadl po Killianově smrti veškerý majetek Xavierovi. O této záležitosti se dozvěděla až později.
V současnosti nikdo nevěděl, že Xavier je Killianův vnuk.
„Chtěla jsem říct, že starý pan Blackwood je dobrosrdečný. V zahraničí jsi vlivnou osobností v mnoha podnicích, takže i kdyby ses sem vplížil, nikdo by se neodvážil nic říct.“
„Možná, ale dávám přednost opatrnosti.“
Vivienne řekla: „Jen mi neříkej, že ses sem vplížil jen proto, abys mi pověděl tohle.“
Nemyslela si, že by se Xavier až tak nudil.
„Tady to máš,“ řekl Xavier a podal jí smlouvu.
Vivienne pohlédla na dokument. Byla to smlouva na její půjčku ve výši osmi miliard dolarů.
„Přišel jsi sem jen kvůli tomuhle?“
Xavier přikývl.
„To je ale nuda.“
Vivienne smlouvu okamžitě podepsala a vrátila ji Xavierovi.
Vplížil se sem jen proto, aby ji přiměl podepsat smlouvu, a to přímo u vchodu na dámské toalety!
„Můžu se tě jako tvůj věřitel na něco zeptat?“
„Jen se ptej.“
„Proč jsi utratila deset miliard dolarů za koupi toho pozemku?“ zeptal se Xavier tiše.
Vyzařovalo z něj cosi, co v lidech vyvolávalo nutkání na jeho otázky odpovědět.
Vivienne sevřela rty. Odpověděla: „To ti teď nemohu říct.“
„A co když na tom budu trvat?“
Poznal, že Vivienne měla s koupí toho pozemku jiné plány.
Nedokázal však pochopit, co je na tom pozemku tak cenného, aby stál deset miliard dolarů.
Byl to jednoznačně prodělečný obchod. Ve Vivienniných očích však ten pozemek měl hodnotu přesahující deset miliard dolarů.
„A co kdybych ti řekla, že za půl roku bude mít ten pozemek obrovskou hodnotu? Věřil bys mi?“
„Nevěřím ti.“
Přinejmenším prozatím neviděl žádné náznaky, že by se něco takového mělo stát.
„A co kdybych řekla, že luxusní nemovitosti v okolí té pustiny budou brzy na prodej?“
„Jaké luxusní nemovitosti?“ zeptal se Xavier a svraštil čelo.
Jak to, že o tom nikdy neslyšel?
„Brzy se to dozvíš.“
Vivienne se pousmála, prošla kolem Xaviera a vešla na toaletu.
Xavier se se zamračeným výrazem vydal do vstupní haly.
Cassian se zeptal: „Je smlouva podepsaná?“
„Jo.“
„Tak proč se tváříš tak kysele?“
„Je ten pozemek, který Vivienne koupila, obklopen luxusními nemovitostmi?“
„Ne.“
„Jdi a zjisti, čí jsou pozemky kolem té pustiny. Čím dřív, tím líp.“
„Oblast obklopující ten kus pustiny je prostě jen stoková zóna. Není tam co zjišťovat. Zapomeň na luxusní rezidence, nikdo by tam neuvažoval ani o stavbě basketbalového hřiště.“
Xavier byl vyveden z míry. Zeptal se: „Stoková zóna?“