„...byl jsem opilý a to načasování s tvou sestrou...“

Zatnula zuby.

Pocit zrady ze strany vlastní rodiny byl silnější než ten včerejší.

Jak jí to mohla její rodina udělat?

Když však promluvila, její hlas byl ovládaný a pevný. „Chápu. Vidím to všechno. Ale nehodlám plakat nad rozlitým mlékem.“

Declan na zlomek vteřiny ztuhl, než se mu obočí svraštilo zmatkem a on se narovnal, ruce mu klesly podél boků.

„Tvoji rodiče s mými probrali ten ‚incident‘.“

‚Incident? Samozřejmě, takhle o tom budou mluvit,‘ pomyslela si Genevieve, ale místo toho se zeptala: „A...?“

„Gen, chci, abys věděla, že tě moc miluju.“

„Jsem si jistá, že na tomhle se neshodli.“

Declan sevřel a uvolnil pěsti, než je zabořil do kapes.

„Musím si vzít Cecily. Je to tak nejlepší. Pro moji i tvé sestry pověst. Také aby se předešlo dalším nešťastným incidentům.“

„Samozřejmě. Udělej přesně to, co chtějí.“

„Nemám na vybranou. Copak nevidíš, jak je to pro mě těžké?“ Udělal znovu krok vpřed, chtěl k ní natáhnout ruku, ale zarazil se. „Co když ji vyberou a ona později zjistí, že čeká moje dítě? Dračí král ji i celou tvou rodinu v hněvu předhodí svému drakovi. Kromě toho, bylo by to mé vlastní dítě, chci být dostatečným otcem, abych ho nebo ji ochránil,“ řekl a oči upíral k zemi, protože se na ni prostě nedokázal podívat.

„Hmmm, tvé dítě.“

„No, ty jsi nám nikdy nedovolila být spolu tímhle způsobem, u tebe to riziko nehrozí.“ Nereagovala a on pocítil nutkání na ni dál tlačit, náhle rozzlobený. „Ztrácíš mě, Gen. To nehodláš nic udělat?!“

„Jako co? Plakat? Křičet, aby sis vzal mě? No tak, Declane, nejsme děti.“

Bylo jí 21 a jemu 23, to Genevieve připadalo dost staré.

Hluboce se nadechl a podíval se na ni. „Chápu, že se na mě zlobíš, ale nebyla to moje chyba. Můžeme říct, že to byla částečně tvoje chyba.“

„Moje chyba?“

„Ano, možná kdybys nám dovolila být intimní pokaždé, když jsem se o to pokoušel, možná bys teď už...“ Hlas mu zanikl, slova mu teď v ústech připadala těžká. „Omlouvám se.“

Chvíli čekal, až promluví, ale brzy si uvědomil, že mu už nemá co říct.

„Gen?“ pobízel ji, ale ona zůstala potichu.

A tak se otočil k oknu a odešel stejnou cestou, jakou přišel.

Po chvíli začala z obývacího pokoje slyšet hluk.

Vyšla z pokoje, aby se podívala, co se děje. Stejně jako včera, v momentě, kdy ji uviděli, zmlkli.

Genevieve se sugestivně usmála. „Uniklo mi něco? Vypadá to na velkou šťastnou novinu.“

„Gen, dítě, pořád páchneš a vypadáš hrozně.“ Vera na ni vrhla nenávistný pohled a pak odešla do svého pokoje s velkou krabicí v rukou.

Giles šel hned za ní, takže Cecily zůstala jako jediná.

„Cece, řekneš mi to?“

„J-já budu...“ začala svým obvyklým tichým nevinným hlasem. „Už nebudu... způsobilá pro Potenciální čekatelky, protože...“ odmlčela se a pak rychle vychrlila další slova. „...od zítřka.“

„Oh, konečně.“ Genevieveiny prázdné oči se rozzářily stínem štěstí a tleskla. „Za to jsem se modlila.“

Cecily si tiskla nehty o sebe a těkala očima od země ke Genevieveině tváři. „Zítra se vdávám.“

„Ah!“ Genevieve se široce usmála, její hlas byl plný hraného vzrušení a chichotu. „Budeme se vdávat ve stejný den, Svatyně bude tak plná hostů. Koho si bereš?“

Ticho. Dlouhé, uši drásající ticho.

Pak se k ní Cecily rozběhla a objala ji. Protože byla Cecily menší než Genevieve, nedosáhla jí na ramena, místo toho se rozplakala na sestřině hrudi a nasávala mýdlovou vůni aloe vera, která na ní teď ulpěla.

Genevieve jí objetí neoplatila. Jen nehybně stála, její úsměv zmizel.

„Cítím se jako hrozný člověk, sestro Gen. Tak moc mě to mrzí. Matka mě k tomu donutila. Řekla, že – jestli chci zůstat naživu, musím to udělat,“ vykašlala ze sebe mezi slzami.

„Víš, že jsem neúnavně pracovala na tom, abych tě dostala ze seznamu Potenciálních čekatelek? Abych tě učinila nezpůsobilou, aniž bych komukoli ublížila?“ zašeptala klidně, až příliš klidně.

„Vím,“ přikývla Cecily na její hrudi.

„Tak proč jsi mi vrazila nůž do zad?“

Cecilyiny ruce kolem ní sevřely pevněji. „Nechtěla jsem. Cítím se tak hrozně.“ Plakala a neustále mluvila o tom, jak strašně se cítí.

„To bys měla.“

Cecily byla na okamžik v šoku. Ustoupila, vzhlédla k Genevieveině prázdné tváři svou bledou a zraněnou tváří.

„Co chceš, abych řekla? Že jsi byla jen tak naivní a nic z toho nebyla tvoje chyba? Jaký to má všechno smysl? Teď hledáš vykoupení? To ti nemůžu dát, sestřičko.“

Genevieve se začala vracet do svého pokoje, když ji zastavil tichý hlas její sestry.

„Myslela jsem, že za mě budeš mít radost.“

„Spala jsi s mým nastávajícím manželem.“

„Myslela jsem, že budeš ráda, že tvé malé sestře už nehrozí riziko, že bude vybrána.“ Rty se jí teď třásly, slzy jí stékaly po tvářích jako řeka. „Ráda, že tvá malá sestra je teď v bezpečí.“

„Zatímco ‚mně‘ teď hrozí riziko, že budu vybrána?“

„Není to snad to, co starší sestry dělají?! Přinášejí oběti!“ Cecilyin intenzivní pohled spočíval na Genevieveiných zádech. „Kdybys mě milovala tak moc, jak tvrdíš, měla bys ze mě radost.“

V tu chvíli se k ní Genevieve otočila. „Spala jsi s mým mužem, Cecily. Zatímco já jsem tam venku dřela pro tebe, ty ses tady válela v ‚mých‘ prostěradlech s ‚mým‘ mužem. To malé sestry dělat nemají.“

Cecily už usedavě plakala, z nosu jí teklo a po tvářích se jí valily další a další slzy. Vždycky taková byla, ze všeho se snažila vyplakat, bez ohledu na to, jak velké nebo malé to bylo.

Genevieve se nezúčastněně podívala jinam a začala kráčet zpět ke svému pokoji.

„Nic z toho nebyla moje chyba! Matka řekla, že je lepší, aby byla zachráněna dcera jako já, než ta, která je plodem znásilnění!“

Genevieve v tu ránu zkameněla na místě, dech měla sípavý, hlavu rozpálenou.

V mžiku se prohnala pokojem a vrazila jí facku.

Cecily padla na zem, ruku na té části obličeje, oči plné překvapení a šoku.

Genevieve jí nikdy předtím neublížila.

Slyšela, jak dveře Genevieveina pokoje hlasitě práskly, a začala hlasitě vzlykat a volat svou matku.

Genevieve otočila klíčem v dírce a pak se svezla na postel, zády opřená o dveře.

Znovu si moc přála, aby mohla prostě plakat, přála si, aby to všechno mohla pustit ven, ale cítila jen otupělost. Zatímco když dala Cecily facku, cítila tolik hněvu, teď byl pryč.

Plod znásilnění.

Nemohla uvěřit, že jí tak matka stále říká.

Věděla, že je nechtěné dítě. Matka jí to připomínala každý den jejího života.

Jde o to, že její matka nebyla vždycky z Oakhaven. Ve skutečnosti pocházela z Briarwoodu, druhé vesnice, která tvořila železné království Aethelgard.

Byla to sirota, která musela vyrůstat sama. Jedné noci, když prodávala věci na ulici v Briarwoodu, aby vyžila, ji znásilnil opilý muž.

Bylo jí teprve 17, když zjistila, že je těhotná. Snažila se toho muže najít, ale byl to cestovatel a Briarwood opustil.

Rozhodla se tedy také opustit Briarwood a hledat ho. Začala v nejmenší a sedmé vesnici v Aethelgardu, kterou byl Oakhaven.

Tam potkala Gilese, který byl o dva roky starší, měl malou farmu a zamiloval se do ní. Ačkoli ho v té době nemilovala, v 18 letech si ho vzala, aby nemusela vychovávat Genevieve samu.

Později se do něj zamilovala a ve 20 letech se jim narodila Cecily.

Jejich sladká, vzácná, dobrotivá a navždy nevinná Cecily.

Vera Genevieve vždycky říkala, že jí její přítomnost neustále připomíná tu noc, a i když se jí jako dítěte nikdy nepokusila zbavit, prostě ji nikdy nedokázala milovat jako dceru.

Genevieve si myslela, že když bude dost dobrá a bude je dost milovat, jednou ji milovat budou, ale teď už věděla, že ten den nikdy nepřijde.

Pro ně navždy zůstane plodem znásilnění, nechtěným dítětem, špatným ovocem na rodokmenu.

Genevieve se pomalu zvedla, přešla k jedinému oknu v pokoji a zahleděla se na malé pole venku.

Zavřela oči a vdechovala čerstvý vzduch. Slyšela, jak v dálce hrají flétny.

Bouchání bubnů a možná i trubku.

Lidé se brali.

Náhle uslyšela, jak se v klíčové dírce otáčí klíč, ale než stihla zareagovat, matka vtrhla do pokoje, škubla jí za nízký drdol, prudce ji otočila k sobě a pak jí vrazila silnou facku přes obličej.

„Jak se opovažuješ?!“

„Matko?“

Držela si tu část obličeje a cítila, jak z čerstvého malého škrábance, který jí matka jedním ze svých dlouhých nehtů způsobila na levé tváři, vytéká krev.

„Jak se opovažuješ ublížit mé dceři, ty jede!“

Genevieve vzhlédla k matce, než se jí oči rozšířily strachy a srdce se jí rozbušilo při pohledu na něco v matčiných rukou.

Och, ne.