Byl to dlouhý černý kožený bič rozdělený na osm pramenů.

Prosvištěl vzduchem a dopadl jí na záda. Z úst se jí vydral výkřik bolesti, jak se svalila na podlahu, dlouhé černé kudrnaté vlasy se jí rozptýlily kolem tváře.

Okamžitě se na zemi schoulila do klubíčka, pokrčené paže jí chránily obličej.

Věděla, jak to chodí. Nebylo to poprvé, ani podruhé nebo potřetí. Ani nedokázala spočítat, kolikrát jí to matka udělala, a věděla, že to není naposledy.

Vera švihala bičem a dopadala jím na ni nesčetněkrát, na záda, na ruce, kamkoli zasáhl.

Těžce oddechovala, a přestože ji ruce bolely z toho, jak dlouho dceru bičovala, byla zaslepena takovým hněvem, že prostě nemohla přestat.

„J-jak – se opovažuješ?!“

Bití pokračovalo, pak Genevieve slyšela, jak se jí trhají šaty, jak byl výprask silný, bič se zařezával do masa a z dlouhých ran prosakovala krev.

Kousala se do rtů, dokud neucítila krev a kovový pach jí nenaplnil chřípí. Odmítala prosit, protože věděla, že se jí milosti nedostane.

Tak to všechno přijímala, dokud neviděla jen černé tečky, zatímco jí hlavou plynuly různé vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy ji matka v životě bičovala.

Už od nejranějšího okamžiku, který si pamatovala, od jejích šestých narozenin, kdy ji Vera málem ubičovala k smrti, protože rozbila talíř.

Cítila, jak z ní život pomalu vyprchává, ale Genevieve se tomu nebránila.

Nebylo by naprosto skvělé, kdyby to všechno skončilo právě tady?

Když Vera skončila, neměla Genevieve otupělé jen srdce, ale i tělo.

A protože osud byl tak krutý, její dech se nezastavil.

Matka si dřepla za ni a bič si omotávala kolem pěsti. Když promluvila, zněla velmi zadýchaně.

„Jak se opovažuješ působit mé holčičce takové trápení?! Nic špatného neudělala, jen si vzala to, co si zaslouží. Proč bys měla být zachráněna ty? Ona by měla být!“

Pak vstala a dupla svým nízkým, mírně špičatým podpatkem na Genevieveino pravé stehno, přičemž pytlovité šaty, které měla na sobě, škody nijak nezmírnily. „Ty jsi ji dokonce udeřila! Jak se opovažuješ?! Ty neužitečné dítě! Ty jede! Ty kusu odpadu!“

S podpatkem stále zarytým do jedné strany Genevieveina stehna vykřikla směrem ke dveřím.

„Přines to!“

Giles vběhl do pokoje s krabicí v rukou. Natáhl ji k Veře, která zlostně zasyčela. Rychle tedy krabici otevřel a vytáhl z ní šaty.

Ukázala na postel. Přiběhl tam a šaty tam položil. Vera mu znovu dala znamení a on z pokoje odešel.

Znovu si za ni dřepla a mluvila drsným, dýchavičným šeptem.

„Cecily tě na té svatbě opravdu chce a ty se postaráš o to, abys tam byla. Až tě uvidí, bude vědět, že jsi jí odpustila, a přestane se cítit mizerně. Buď ráda, že si tě váží, jinak...“ Hlas jí zanikl, jak vyřkla nevyřčenou hrozbu.

Genevieve se nepohnula, zůstala schoulená. Byla na to zvyklá.

„Vezmeš si ty šaty na posteli a budeš na svatbě včas, ledaže bys chtěla, abych tě uškrtila vlastníma rukama, než tě pošlu na smrt.“

S tím vstala a přešla ke dveřím, bič si zastrčila pod své bavlněné šedé šaty ke kolenům.

S rukou na klice se otočila ke Genevieve, která stále ležela schoulená na zemi. „Jestli Cecily kvůli tobě uroní ještě jednu jedinou slzu, při Aethelgardu, Gen, jestli tě nezabije Dračí král, tak tě zabiju já sama!“

Odešla a hlasitě za sebou práskla dveřmi.

Genevieve naslouchala každému spěšnému a rozzlobenému kroku své matky, dokud je už neslyšela. Pak ještě pár vteřin počkala a poslouchala, aby se ujistila, že se matka nevrací.

Jakmile si tím byla jistá, pomalu se narovnala. S oteklým tělem, poznamenaným ranami bičem a strašlivě bolavým, byl pro ni každý pohyb bolestivý a namáhavý.

Její šaty byly teď silně potřísněny krví.

Konečně se postavila a přešla k posteli.

Ačkoli se cítila otupělá, její tělo na bolest a bití stále reagovalo.

Třesoucíma se rukama zvedla šaty a prohlédla si je.

Byla to zelená šifonová, dlouhá róba do A s opravdu dlouhými rukávy.

Původně byly ušity pro Cecily jako pro královskou nevěstu, ale teď patřily jí.

To znamenalo, že Cecily má teď její šaty.

***

Svatební den byl konečně tady.

Harfy, trubky, flétny, bubny a všechno ostatní.

Svatyně byla zaplněna mnoha lidmi, jelikož Declan byl synem vesnického staršího.

Všichni, kdo očekávali, že nevěstou bude Genevieve, byli překvapeni, když viděli její sestru kráčet k oltáři v elegantních bílých nadýchaných šatech určených pro nevěstu.

Mumlali si mezi sebou, ale nikdo se nikoho z vesnických starších ani Genevieveiny rodiny na tuto změnu neptal. Nepříslušelo jim to. Vesničané však věděli, že se zjevně něco velmi pokazilo.

Genevieve seděla v přední řadě spolu se svými rodiči.

Cecily, která už byla u oltáře, se otočila a uviděla ji. Široce se usmála, ale Genevieve jí úsměv neoplatila. Sledovala, jak šaty, na jejichž návrhu si dala tolik záležet, byly upraveny na Cecilyinu dokonalou velikost.

Cecily byla mnohem drobnější a méně tvarovaná než ona, Genevieve se do šatů, které dostala, ani pořádně nevešla. Nemohla je ani úplně zapnout, ale přesto je tak nesla. Kdyby nebyly dlouhé a s dlouhými rukávy, rány, které utržila při včerejším bití, by byly všem na očích.

Ještě že takové byly, Genevieve nechtěla vynakládat úsilí na to, aby je zakrývala ze strachu před matkou.

Když přišel čas, aby si novomanželé vyměnili sliby a drželi se přitom za ruce, Declan na ni občas rychle pohlédl, ale Genevieve mu pohled neopětovala.

Brzy byla svatba u konce a nastal čas, aby se všichni vrátili domů.

Cecily přispěchala ke Genevieve a objala ji, poděkovala jí, že na svatbu přišla, a říkala jí, jak byla smutná z toho, že se na ni včera zlobila.

„Ale teď už mi odpouštíš, protože kdybys neodpustila, nebyla bys tady. Jsem tak šťastná.“

Genevieve neřekla ani slovo, jen přikývla a odstoupila.

Cecily se před ní zatočila. „Jak se ti líbí moje šaty?“

„Krásné, že?“ vložila se do toho Vera.

„Jistě,“ odpověděla ploše.

„Děkuji ti za pochopení.“ Declan se také přidal a vděčně ji vzal za ruku.

Rychle se vytrhla a vzhlédla k němu. Za ním stáli jeho rodiče, vlastně tu byl i její otec.

„Samozřejmě, jsem velmi chápavá.“

„A děkuji, že jsi nezpůsobila scénu,“ řekl vesnický starší, vysoký štíhlý muž se zlatou páskou na hlavě.

„Na své pověsti jsme tvrdě pracovali. Jsi dobrý člověk, že jsi ji nepošpinila,“ dodala manželka vesnického staršího, stejně štíhlá žena se zlatou páskou na hlavě.

Declan a jeho rodiče si byli tak podobní.

Měli stejnou světlou pleť, byli téměř stejně vysocí, stejně štíhlí, měli stejné kaštanové oči.

Malé rozdíly byly v tom, že jeho a otcovy vlasy byly zlaté, zatímco matčiny hnědé.

Na rozdíl od svého otce neměl Declan vousy.

Genevieve se vždycky divila, jak někdo tak ochlupený může být bez vousů.

Declan také kvůli své práci vždycky smrděl rybinou. Časem si na to zvykla, ale právě teď to cítila znovu, byl to jen závan, ale byl tam.

Dřív si myslela, že je to božské, ale teď už ne. Teď Declan prostě smrděl jako ryba a zrádce. Nedokázala říct, jak smrdí zrádce, ale byla si jistá, že to bude přesně Declanův pach.

Najednou se jí udělalo nevolno.

Všichni smrděli jako zrádci.

„Samozřejmě, že jsem. Jsem opravdu dobrý člověk. Pokud mě omluvíte.“

Jen tak se omluvila.

Zatímco odcházela ze Svatyně, uvědomila si, že jí Declan do ruky vtiskl kousek papíru, když ji předtím držel.

Rozbalila ho a uviděla, že je na něm vzkaz.