Kapitola třetí: Bolí to

Gianna

Rocco nebyl můj první přítel, ale byl to první muž, se kterým jsem spala. Přišla jsem s ním o panenství a nelitovala jsem toho. Asi jsem vždycky byla ta, která do vztahu investovala víc než moji partneři.

Spletla jsem si jeho toxické a manipulativní chování s láskou a ochranou. Bylo šílené, jak jsem se během jedné hodiny dostala od toho, že jsem ho před Agatou bránila, k tomu, že si balím věci v naději, že už ho nikdy neuvidím. Už nenechám nikoho, aby se mnou zametal a ničil mě.

Ve vteřině, kdy jeho sevření v mém pase povolilo, jsem využila příležitosti, vytočila se a vytrhla se mu, čímž jsem si mezi námi vytvořila odstup. Prudce jsem zvedla koleno a vrazila mu ho přímo do rozkroku. Panebože, to byl skvělý pocit.

Zkřivil tvář bolestí, ale já ještě neskončila. Nedala jsem mu šanci se z prvního kopance vzpamatovat a švihla jsem levou pěstí přímo na stranu jeho čelisti.

„Ty podělaná děvko!“ vydechl a klesl na kolena.

Snažila jsem se nevnímat silnou bolest, která mi projela rukou, pevně jsem sevřela rukojeť kufru a vyběhla z domu. Našla jsem auto na stejném místě, kde jsem ho nechala, a po několika marných pokusech se mi ho konečně podařilo nastartovat. Odjela jsem a ve zpětném zrcátku jsem zahlédla Rocca.

„Páni!“ vydechla jsem nahlas a fyzicky cítila, jak mi srdce tluče v hrudi.

Nemohla jsem uvěřit, že jsem to právě udělala. Na tváři se mi rozlil široký úsměv a ruce se mi mírně třásly adrenalinem, který mi stále koloval v těle.

Měla jsem pocit, že tohle je jeden z těch životních okamžiků, které povedou buď k něčemu opravdu skvělému, nebo hroznému. Netušila jsem, kam jedu, ani jak sakra přežiju sama, ale v tuhle chvíli na ničem z toho nezáleželo. Cokoli, co bylo lepší než zůstat u toho kreténa, bylo vítáno.

Věděla jsem, že hotel bude pro mě teď nejlepší volbou, dokud si nenajdu vlastní bydlení. Sjela jsem ke krajnici a v telefonu hledala nejbližší a nejlevnější hotel v okolí.

Jako koordinátorka akcí nebylo lehké sehnat klienty, protože v oboru bylo hodně lidí, a co hůř, v tomhle městě jsem byla nová. Teď, když budu žít na vlastní pěst, budu potřebovat co nejvíc zakázek, abych se uživila.

Zbytek dne jsem strávila chozením po městě, abych se něčím zabavila. Procházela jsem nákupní centra, jen abych zabila čas, aniž bych si cokoli koupila, a rozdávala své vizitky v naději, že získám klienta.

Odpoledne mi naštěstí uběhlo celkem hladce a podařilo se mi rozdat pár karet. Snad se mi někdo ozve. Snažila jsem se co nejvíc rozptylovat, abych odolala nutkání se rozplakat. Věděla jsem, že pro mě Rocco byl špatný, ale to zjištění bohužel bolest v mém srdci nijak nezmírnilo.

Nakonec jsem našla hotel, který byl v mých finančních možnostech. Zaparkovala jsem na jejich parkovišti a snažila se v sobě udržet to, co jsem se celý den snažila potlačit – čistý a naprostý smutek. Věděla jsem, že ve vteřině, kdy za sebou zavřu dveře hotelového pokoje, ztratím kontrolu a už nebudu moct před svými emocemi utéct.

Vešla jsem do budovy a zamířila k recepci.

„Dobrý den, slečno, jak vám mohu pomoci?“

„Potřebovala bych pokoj.“

Podívala se do počítače, oznámila mi, že mají volný jeden jednolůžkový pokoj, a já ho zaplatila.

Nastoupila jsem do výtahu a s klíčem a kufrem v ruce vyjela do druhého patra. Procházela jsem úzkou chodbou a sledovala čísla na dveřích. Konečně jsem našla pokoj, jehož číslo odpovídalo mé kartě.

Věděla jsem, že už emoce dál neudržím. Otevřela jsem dveře do malého, ale vyhovujícího pokoje. Odložila jsem tašku a sedla si na postel. Poprvé za dnešek jsem byla nucena naslouchat svým dotěrným myšlenkám.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem si a zhluboka si vydechla.

Snažila jsem se ze všech sil potlačit tu tíhu, která se mi už drala do hrudi, ale začalo se mi špatně dýchat, vážně špatně. Nebyla mi zima, ale moje tělo se brzy začalo nekontrolovaně třást pod náporem emocí.

Dýchala jsem krátce a mělce a pevně jsem se objala pažemi, jako bych se snažila utěšit. Mysl se mi úplně vymazala a zbyla jen ta skutečnost, že jsem úplně, ale úplně sama. Rocco měl pravdu, nikoho nemám. Tyhle myšlenky mě pohlcovaly a přehrávaly se mi v hlavě stále dokola jako v nekonečné smyčce. Připomínaly mi, že bez ohledu na to, co dělám a jak moc se snažím být někým, koho lze milovat, mě nikdo nikdy nebude milovat a nezůstane se mnou navždy.

V tuhle chvíli jsem dostala panický záchvat a nemohla jsem dělat nic, abych ho zastavila, jak mnou procházely vlny a vlny emocí. Pevně jsem stiskla rty k sobě, ale neudržela jsem nekontrolované vzlyky. Nechtěla jsem vzbudit nikoho ve vedlejším pokoji, ale bylo téměř nemožné se v tuhle chvíli uklidnit.

Zavřela jsem oči a snažila se soustředit na hluboké dýchání, přesně jak mě to učil otec. Počítala jsem do tří a nadechovala se nosem. Cvičení jsem několikrát opakovala, nádech a výdech.

Nutila jsem se soustředit na to, aby se mi uklidnilo rozbušené srdce, ale bolelo to. Bolelo to tak moc. I když se moje tělo začalo uklidňovat, stále jsem cítila bolest. Cítila jsem na tváři slzy, které jsem si neotřela, a na čele se mi objevil pot. Teprve teď jsem si uvědomila, jak pevně se svírám za paže, a když jsem stisk povolila, uviděla jsem na kůži otištěné půlměsíčky nehtů. Panebože, ani jsem si neuvědomila, že to dělám.

Naposledy jsem měla panický záchvat před rokem, když otec zmizel. Myslela jsem, že už to mám pod kontrolou, ale zřejmě ne. Lehla jsem si na postel a cítila, jak záchvat pomalu odeznívá. Tíha na hrudi zmizela a já si dlouze povzdychla. Zalezla jsem pod teplou přikrývku a ignorovala fakt, že se v pokoji stále svítí; neměla jsem sílu vstát a zhasnout. Jediné, co jsem teď potřebovala, byl spánek.

Jsem v pohodě, budu v pohodě. Zítra bude lepší den a všechno bude snazší, musí být. Na konci každého tunelu je vždycky světlo.