„Do prdele, snažím se ti dovolat už hodiny! Kde sakra jsi?“ Vykřikl jí Reid přímo do ucha. Valeska si nebyla jistá, co na ni zapůsobilo víc – jestli to podráždění, nebo ty obavy v jeho hlase.

Oba milovali divoké večírky, ale jeden z nich se vždycky držel stranou a čekal na červenou hodinu. Červená hodina pro ně znamenala okamžik, kdy jeden z nich musel z daného místa zmizet.

Valeska se vyplížila z ložnice a zapadla do koupelny. „Měla jsem moc vína; přestaň se chovat jako moje matka. Jsem v jeho koupelně, schovávám se a snažím se přijít na to, jak se odsud sakra dostanu.“ Opřela se zády o dveře koupelny, svezla se na zem a poraženecky si povzdechla.

„Přivádíš mě k šílenství. Pošli mi svou polohu; jdu pro auto.“ Zabručel a ukončil hovor dřív, než Valeska stačila vyslovit další slovo.

Rozhodně jí to nemusel říkat dvakrát, takže Valeska sdílela s Reidem svou aktuální polohu a sebrala všechno, co vypadalo, že by to mohlo být její. Valeska zvažovala, že tam tu košili nechá, ale cestou z pokoje ji popadla s sebou.

Valeska vyletěla ze schodů rychleji než kulka a v duchu doufala, že Reid už dorazil. Když nakonec vyběhla z bytového domu, její oči okamžitě začaly skenovat ulici a hledat černého Mustanga. Místo toho jí pohled padl na krvavě rudé Camaro, kvůli čemuž nahlas zaklela. „Ten záludnej malej zmetek se prohání po městě v mým zpropadeným autě!“

Jakmile Valeska skočila na místo spolujezdce, vrhla na svého nejlepšího kamaráda vražedný pohled. Líce měl mírně zrudlé a na rtech se mu usadil lišácký úsměv, což mohlo znamenat jediné – dostal se k něčímu telefonnímu číslu.

„Tak co? Je tenhle krasavec, nebo roztouš?“ Zeptala se Valeska, zatímco se prala s bezpečnostním pásem.

„Zatraceně k sežrání. Do prdele, tak k sežrání, že nedokážu přestat myslet na ten jeho obličej. Další pitomej vlk, samozřejmě, ale koho to štve, že jo? Každopádně, jaký byl ten tvůj dnešní úlovek?“ Reid se rychle pokusil setřást téma ze sebe a zaměřit se na její dobrodružství.

„Vlk. Obyčejnej Beta vlk. Není to nic překvapivýho, když vezmeš v úvahu, že ti psi tady tomu městu vládnou. Nemám nic moc co vyprávět.“ Zasmála se Valeska, když Reidovi došlo, kam tím míří.

Cesta domů proběhla v tichosti a brzy vstoupili do svého sdíleného bytu.

„No, mám pro tebe naprosto úžasnou zprávu,“ zpěvavě zahlásil Reid, když Valesce otevíral dveře. „Našel jsem ti práci, protože stejně musím odjet a tak dál. Není to nic extra nóbl, ale nabízejí naprosto šílený prachy.“ Na rtech se mu rozlil úsměv.

Ta část s penězi byla přesně to, co Valesku nadchlo, ale ten úsměv doslova křičel, že v tom bude nějaký háček. Někde tam prostě musel být nějaký háček. „Ale?“

Valeska se zhroutila na gauč a povzdechla si. Cítila se mnohem pohodlněji než předtím.

Valesčiny oči sledovaly Reida, jak míří do kuchyně. Jejich byt byl řešený jako otevřený prostor, takže snadno viděla, jak nalévá dvě sklenky vína. Pak je přinesl do obývacího pokoje, posadil se vedle Valesky a podal jí jednu sklenku. „Určitě jsi slyšela o každoročních Hrách Alf.“ Aha, tady to bylo, ten zpropadený háček.

„Kdo ne? Jen si nejsem jistá, proč těm hrám pořád říkají každoroční, když se konají tak málokdy. Upřímně řečeno, nevidím v nich žádný smysl. A upřímně, kdo normální by považoval zlomené klouby, mrtvá těla a agresivní Alfy, kteří se navzájem vraždí, za zatracenou hru? Všichni patří do cvokhauzu.“

Hry Alf byly pro kožoměnce něco jako olympijské hry. Ve skutečnosti na nich ale nešlo o žádné porovnávání schopností jednoho s druhým. Ne, bylo to mnohem horší. V podstatě šlo o dva týdny trvající jatka plná pití a šukání. Spousta kožoměnkyň zaplatila bolestivě obrovskou spoustu peněz, jen aby mohly skončit mezi hosty.

„To není podstatné. My jsme tu hru nevymysleli, vymysleli ji naši předkové,“ odbyl ji Reid mávnutím ruky, jako by nic z toho, co Valeska právě řekla, nemělo žádnou důležitost. „Každopádně letos se ty hry konají poblíž hlavního města. Shromáždění se ještě neobtěžovalo oficiálně oznámit přesnou lokaci, ale nemůže to být dál než osm hodin jízdy odsud.“

Reid vypadal až moc spokojeně. Podezřele spokojeně. „Tento rok se her zúčastní nejmocnější Alfové z celého světa. Tím chci říct stovky, ne-li tisíce Alfů.“

„Jak to?“ Vzbudil Valesčinu zvědavost.

„Král umírá. Potřebují někoho, kdo by co nejdříve usedl na trůn. Někteří Alfové mohou mít silná štěňata, ale u jiných se ukáže, že to jsou slaboši. Král si proto musí jako svého nástupce vybrat ty nejlepší z nejlepších.“ Reid upil trochu vína a odložil skleničku na konferenční stolek. „Pokud vím, letos se zúčastní minimálně pět set Alfů. Vítěz her získá trůn a stane se příštím králem.“

Ale než dostala Valeska příležitost ho vyzpovídat, Reid znovu promluvil: „Polovina těch Alfů je bez družky. Ty budou držet v oddělených budovách, pryč od ženských návštěvnic. Ta druhá polovina si bude užívat večírky s platícími hosty.“

Valeska zvedla obočí a zajímalo ji, jestli s ní chce sdílet ještě nějaké detaily.

„Valesko, nemáš tušení, kolik je Shromáždění ochotné zaplatit obsluze. Pokud pro ně souhlasíš pracovat, ti staří páprdové ti na konci každého dne strčí do ruky černou kartu. Máš zájem?“ Reid si zamnul ruce, jak z něj čišelo vzrušení.

Valeska si dopřála chvilku a zadívala se na svého nejlepšího kamaráda. Nemohla si vzpomenout, kdy ho naposledy viděla takhle nadšeného, takhle šťastného z nějaké věci.

„Dobrá, řekněme, že se mi teoreticky líbí, jak ta nabídka zní... Řekni mi, kolik nabízejí. Znáš mě, Reide, za prachy bych klidně zametala ulice. Nezáleží na tom, co budu muset dělat, dokud si na své živobytí dokážu vydělat vlastníma rukama. Ale tahle nabídka, i přes to, jak lákavě zní, mě trochu děsí.“

Oba zůstali zticha, dokud se Valeska nerozhodla ještě něco málo dodat. „Jsou to Alfové, a nejen pár, ale rovnou stovky. Nejsem si jistá, jestli bych se někdy dokázala cítit bezpečně obklopená tolika kreténama najednou. Je těžké jít rovně už tehdy, když je poblíž jen jeden z nich, natož takovýhle davy.“

Existovala šance, že by se Valeska přes svůj strach mohla přenést, kdyby byly ty peníze dost dobré. Mohla by chvíli pracovat a pak měsíce nedělat nic. Členové Shromáždění byli bohatší než samotný král; ti staří páprdové si mohli dovolit zaplatit svému služebnictvu mnohem víc, než si svýma upracovanýma rukama vydělala spousta generálních ředitelů.

„Prosím virbl,“ nadzvedl Reid obočí na svou kamarádku, která jen nenuceně protočila panenky. Nezbylo mu nic jiného, než ten virbl předstírat sám. „Letos nabízejí starší za večerní směnu padesát zkurvených táců. Není to k smíchu?“ Zasmál se Reid, stále ohromený tím, kolik člověk dostane zaplaceno za to, že bude běhat za Alfama.

Samozřejmě věděl, že většina těch mužů má špatnou povahu; proto se postaral o to, aby jeho kamarád držel pro Valesku místo servírky. Všechno, co by musela dělat, by bylo nosit jim pití a občerstvení. Jak těžké by to asi tak mohlo být?

„Sklapni!“ Vykulila Valeska oči. Nemohla uvěřit vlastním uším. Kdo by mohl být tak hloupý, aby za jeden večer nabízel takovéhle prachy?

„Nedělám si srandu,“ pronesl Reid vážným tónem.

„Dobře, v čem je teda ten háček?“ Zvedla skepticky obočí.

„Upřímně řečeno, už jsem to zapomněl. Nemyslím si, že to bylo něco důležitýho, nestresuj se kvůli tomu. Tak co? Jdeš do toho?“ Reid ji očima skoro prosil, aby tu nabídku přijala.

Valeska pár minut tiše seděla a přemýšlela, jestli ten risk vůbec stojí za to. „Kašlu na to, všechno, co musím dělat, je nosit jim pití a jídlo. Nemusím se s nima bavit a není to tak, že bych tam beztak mohla potkat někoho známýho, že jo? Takže do toho jdu. Není to tak, že by se mohlo něco podělat, že jo?“