„Sakra, snažím se ti dovolat už celé hodiny! Kde sakra jsi?“ Reid jí prakticky zařval do ucha. Valeska si nebyla jistá, co ji vyvedlo z míry víc – jestli to podráždění, nebo obava v jeho hlase.

Oba milovali divoké noci venku, ale jeden vždycky zůstával v pozadí a čekal na červenou hodinu. Pro ně byla červená hodina okamžikem, kdy bylo nutné místo opustit.

Valeska se vyplížila z ložnice a vklouzla do koupelny. „Měla jsem moc vína, přestaň se chovat jako moje matka. Jsem u něj v koupelně, schovávám se a snažím se vymyslet, jak sakra odejdu.“ Přitiskla se zády ke dveřím koupelny, sklouzla dolů a poraženecky si povzdechla.

„Doháníš mě k šílenství. Pošli mi polohu, jdu k autu.“ Zavrčel a ukončil hovor dřív, než Valeska stihla říct další slovo.

Rozhodně nepotřebovala, aby jí někdo říkal totéž dvakrát, takže Valeska sdílela s Reidem aktuální polohu a pobrala všechno, co vypadalo, že by jí mohlo patřit. Zvažovala, že tam tričko nechá, ale cestou z pokoje ho přece jen popadla.

Valeska seběhla schody rychleji než kulka a v duchu doufala, že Reid už dorazil. Když konečně vyběhla z bytovky, očima okamžitě propátrala ulici a hledala černý Mustang. Místo toho jí pohled padl na krvavě červené Camaro, což ji přimělo nahlas zaklat. „Ten mizerný, malý parchant, jezdí si po městě v mým podělaným autě!“

Když skočila na sedadlo spolujezdce, vrhla na svého nejlepšího přítele vražedný pohled. Měl mírně zarudlé tváře a na rtech se mu usadil potutelný úsměv, což mohlo znamenat jen jediné – sehnal na někoho číslo.

„Tak co? Je tenhle aspoň pohlednej nebo sladkej?“ zeptala se Valeska, zatímco zápasila s bezpečnostním pásem.

„Zatraceně sladkej. Ty kráso, tak sladkej, že na ten obličej nemůžu přestat myslet. Samozřejmě další vlk, ale koho to zajímá, že? Každopádně, co ten tvůj cukrouš, kterýho sis dneska užila?“ Reid rychle převedl téma ze sebe na její dobrodružství.

„Vlk. Jenom vlk Beta. Nic překvapivýho, když tihle psi vládnou městu. Nic převratnýho se nekonalo.“ Valeska se rozesmála, jakmile Reid pochopil, co tím naznačuje.

Cesta domů proběhla v tichu a brzy vstoupili do svého společného bytu.

„No, mám pro tebe pár vzrušujících novinek,“ zazpíval Reid, když Valesce otevřel dveře. „Našel jsem ti práci, když už musím odjet a tak. Není to nic nóbl, ale nabízejí šílený balík peněz.“ Na rtech se mu rozlil široký úšklebek.

Ta část o penězích Valesku nadchla, ale ten jeho úšklebek věstil potíže. Někde v tom musel být háček. „Ale?“

Valeska se zhroutila na pohovku a vzdychla. Cítila se pohodlněji než předtím.

Valeska sledovala Reida pohledem, jak míří do kuchyně. Jejich byt byl řešený jako otevřený prostor, takže snadno viděla, jak nalévá dvě sklenky vína. Potom je přinesl do obývacího pokoje, sedl si vedle Valesky a jednu jí podal. „Jsem si jistý, že jsi slyšela o každoročních Alfa hrách.“ Ah, tak tady to bylo, ten zatracený háček.

„Kdo by neslyšel? Nejsem si jistá, proč tomu říkají každoroční, když se konají jen málokdy. Upřímně, nechápu smysl těch her. A abych byla upřímná, kdo při smyslech by považoval polámané klouby, mrtvá těla a agresivní Alfy, jak se navzájem zabíjejí, za nějakou podělanou hru? Všichni patří do blázince.“

Alfa hry byly něco jako olympiáda pro měniče. Ve skutečnosti to ale nebylo o srovnávání schopností. Ne, bylo to mnohem horší. Celkově vzato to byla dvoutýdenní událost plná jatek, pití a šoustání. Spousta měniček platila bolestně vysoké částky, jen aby se ocitly mezi hosty.

„To není důležité. Tu hru jsme nevymysleli my, ale naši předkové,“ odbyl ji Reid, jako by nic z toho, co Valeska právě řekla, nebylo podstatné. „Každopádně letos se hry konají poblíž hlavního města. Shromáždění se ještě neobtěžovalo oznámit oficiální polohu, ale nemůže to být víc než osm hodin jízdy odtud.“

Reid vypadal až moc spokojeně. Podezřele spokojeně. „Letos se her zúčastní nejmocnější Alfy z celého světa. Myslím stovky Alf, ne-li tisíce.“

„Jak to?“ To vzbudilo Valesčinu zvědavost.

„Král, ten umírá. Potřebují náhradu na trůn, a to brzo. Některé Alfy mohou mít silná štěňata, ale z některých se vyklubou slaboši. Takže Král si musí vybrat toho nejlepšího z nejlepších jako svého nástupce.“ Reid si usrkl vína a položil sklenici na konferenční stolek. „Pokud vím, letos se zapojí nejméně pět set Alf. Vítěz her usedne na trůn a stane se příštím Králem.“

Ale než se Valeska stihla na cokoli zeptat, Reid znovu promluvil. „Polovina těch Alf je bez družek. Ti budou ubytovaní v oddělených budovách, mimo ženské hosty. Druhá polovina si bude užívat večírky s platícími hosty.“

Valeska povytáhla obočí a přemýšlela, jestli má ještě nějaké další podrobnosti.

„Valesko, nemáš představu, kolik je Shromáždění ochotné zaplatit obsluze. Pokud pro ně budeš pracovat, ti staří prdi ti na konci každého dne vrazí do ruky černou kartu. Máš zájem?“ Reid si mnul dlaně a nadšení z něj přímo sálalo.

Valeska si chvíli prohlížela svého nejlepšího přítele. Nepamatovala si, kdy ho naposledy viděla takhle nadšeného, takhle šťastného kvůli něčemu.

„Dobrá, řekněme, že se mi teoreticky líbí, jak ta nabídka zní… Řekni mi, kolik nabízejí. Znáš mě, Reide, pro peníze bych i zametala ulice. Je mi jedno, co musím dělat, pokud si na živobytí vydělám vlastníma rukama. Ale tahle nabídka mě, i přes to, jak je lákavá, trochu děsí.“

Oba chvíli mlčeli, dokud se Valeska nerozhodla ještě něco dodat. „Jsou to Alfy, a ne jen pár, ale stovky. Nejsem si jistá, jestli bych se někdy cítila bezpečně obklopená tolika parchanty najednou. Je těžké jít rovně, když je nablízku jeden, natož celé davy.“

Byla tu šance, že by se Valeska přes svůj strach přenesla, kdyby ty peníze byly dobré. Mohla by chvíli pracovat a pak se měsíce jen tak poflakovat. Členové Shromáždění byli bohatší než samotný Král; ti staří prdi si mohli dovolit platit svým sloužícím víc, než si mnozí ředitelé vydělali svou tvrdou prací.

„Poprosím fanfáru,“ povytáhl Reid obočí na svou kamarádku, která jen ležérně protočila panenky. Nezbývalo mu, než tu fanfáru předstírat sám. „Letos starší nabízejí padesát podělanejch táců za večerní službu. Není to k smíchu?“ Reid se zasmál, stále ohromen tím, kolik člověk dostane zaplaceno za to, že běhá kolem Alf.

Samozřejmě věděl, že většina těch mužů má špatnou povahu, a proto zajistil, aby Valeska dostala místo v obsluze. Jediné, co by musela dělat, je nosit jim pití a občerstvení. Jak těžké by to mohlo být?

„Sklapni!“ vydechla Valeska s vykulenýma očima. Nemohla věřit svým uším. Kdo by mohl být tak hloupý, aby nabízel takové peníze za večer?

„Nedělám si srandu,“ promluvil Reid vážným tónem.

„Dobře, tak v čem je háček?“ povytáhla skepticky obočí.

„Upřímně, zapomněl jsem. Nemyslím si, že to bylo něco důležitého, nestresuj se tím. Tak co? Jdeš do toho?“ Reid ji očima téměř prosil, aby na tu nabídku kývla.

Valeska seděla pár minut potichu a přemýšlela, jestli to riziko stojí za to. „Sakra, jediné, co musím dělat, je dávat jim pití a jídlo. Nemusím s nimi komunikovat a není to tak, že bych tam mohla potkat někoho, koho znám, že? Takže jdu do toho. Nic se přece nemůže pokazit, ne?“