„Hele, přemýšlel jsem...“ Reid se zastavil uprostřed věty a odvrátil pohled.

Valeska na něj tázavě zvedla obočí. „Poslouchám.“

„Napadlo mě, že bychom si mohli večer vyrazit? Myslím jako společně, nejenom jít na lov za zábavou nebo co. Poslední dobou to máme vždycky tak, že jeden je doma a druhý venku, tak by bylo fajn to na chvíli změnit, víš jak. Netuším, na jak dlouho budeš pryč, ale už teď mi chybíš, tak co kdybychom využili téhle příležitosti a společně se pořádně zrušili dřív, než budeš muset odjet?“

Ačkoli Reid věděl, že Valeska není zrovna fanynkou toho se opíjet, jeden večer by jim ublížit neměl, ne?

„Tak jo. Ale žádný kraviny. Půjdeme tam, abychom si to užili. Co kdybychom to nazvali večírek na rozloučenou? I když budeme jen my dva, myslím, že je to příhodné.“ Ze rtů jí uniklo uchechtnutí, přestože cítila hořkou pachuť v ústech.

Nenáviděla loučení. Valeska obvykle skrývala své pocity a nasazovala si masku „jsem v pohodě, život je úžasný“. Jen Reid znal temné detaily její minulosti, některá tajemství a to, jak ne-až-tak-úžasný ten její život vlastně byl. Ale teď, navzdory tomu všemu, co věděl, mu nechtěla ukazovat, jak moc ji ve skutečnosti bolí pomyšlení, že ho tady musí nechat.

A tak se smáli a popíjeli víno, zatímco se chystali do víru noci, až se brzy oba dva ocitli před barem.

Jakmile vstoupili dovnitř, praštil je do nosu puch cigaretového kouře a levného alkoholu. Valeska předstírala dávivý zvuk. Bar byl narvaný mnohem víc než klub, ve kterém byla včera – ke stálým zákazníkům se tentokrát připojila celá řada vlků.

A aby toho nebylo málo, Valeska okamžitě ucítila silnou auru moci a dominance, která vyzařovala z nejvzdálenějšího rohu baru.

Po páteři jí přeběhla vlna nepříjemného mrazení a za chvíli už měla pocit, že ji někdo sleduje. Valeska cítila, jako by jí po kůži lezli brouci.

Jakmile pocítila ten impozantní děs, uvažovala, že to místo opustí dřív, než začne ta pravá zábava, ale tu myšlenku rychle zavrhla.

Za prvé, tohle byl večírek na rozloučenou, tolik svému nejlepšímu kamarádovi dlužila. A upřímně, jak chtěla strávit bůhvíjak dlouhou dobu obklopená mocnými Alfy, když nesnesla přítomnost jediného v přeplněném baru?

„Nejdřív nám přinesu nějaký drinky. Neodcházej. Jo, a žádný blbosti, budu tě sledovat,“ zařval jí Reid do ucha.

Valeska neřekla ani slovo, jen ho sledovala, jak se prodírá pryč a ještě se přes rameno ohlédl, než se konečně dostal k baru. Na rozdíl od ní se Reid choval, jako by mu tohle místo patřilo. Jako by byl doma a neměl sebemenší problém splynout s davem.

*„Běž tancovat, zatímco je na baru. Jsi tady, aby sis užila jeden z nejlepších večerů, než tě oddělí od tvýho nejlepšího kámoše. Přestaň se mračit a vzchop se, ty ledová královno!“* Zpražila se v duchu.

Po pár hlubokých nádeších a několika ostřejších slovech se Valeska pomalu prodrala davem k tanečnímu parketu. Majitel baru očividně věděl něco o dobré hudbě, tolik bylo jasné.

Když se Valesce konečně podařilo prorazit si cestu masivním davem a dosáhnout svého cíle, překvapilo ji, že tam tančí jen pár kožoměnců. Skutečnost, že většinu z nich tvořily ženy, ji ani v nejmenším nepřekvapila.

Vlčice zabíraly větší část tanečního parketu, ale Valeska předpokládala, že to pro ně musí být způsob, jak na sebe strhnout pozornost mužů. Zatímco Valeska preferovala mnohem lidštější přístup k mužům – posadit se a čekat, dokud si někoho nezíská –, vlci nebyli ani v nejmenším jako ona.

Ženy z robustnějších živočišných druhů a smeček se zpravidla namáhaly jen tehdy, když byli nablízku výše postavení samci. Valeska z toho tedy okamžitě vyvodila, že tam natřásají zadky kvůli tomu záhadnému Alfovi.

Její oči přelétly dav; nemohla si pomoct a otřásla se znechucením, když viděla, jak se o sebe dvě ženy navzájem třou. Byla to snad cena, kterou musely zaplatit, jen aby nakonec skončily v posteli nějakého Alfy? Valeska si povzdechla, pokusila se odvrátit zrak a podívat se po Reidovi.

Její pohled dopadl na oblast kolem baru; její kamarád se jejím směrem okamžitě podíval – zazubil se a přikývl.

Valeska stála stranou od toho narvaného prostoru a pomalu pohybovala tělem v rytmu hudby. Tanec pro ni znamenal únik a odpočinek – nemusela u něj myslet; její tělo dělalo veškerou práci za ni a následovalo své instinkty.

I když na sobě cítila něčí oči, Valeska se rozhodla ty civějící pohledy ignorovat – její boky se dál houpaly a sváděly nejednoho muže kolem tanečního parketu. Písničku za písničkou neopouštěla parket a užívala si, jak jednoduše dokážou zvuky vést její tělo.

Čím víc se Valeska hýbala, tím větší jí bylo horko – její tělo bylo zalité potem, díky kterému se jí kůže v tlumeném světle leskla. Pokud to předtím vypadalo nemožně – Valeska byla živým důkazem toho, že jemně zpocené ženy dokážou připadat mužům tisíckrát přitažlivější.

Reid ji pozoroval zpovzdálí – byl pro něj naprosto magický pohled ji sledovat. Valeska ztělesňovala energii skutečné svůdnice; téhle ženské stačilo jen maličko zavrtět zadkem a muži jí padali k nohám.

Valeska se začala pomalu uvolňovat a dobře se bavit; vypadalo to na extrémně povedený začátek noci i přes ten špatný pocit, který se do ní neustále vkrádal. Reid se konečně dostal s jejich nápoji k ní, aniž by tu drahou tekutinu rozlil, což se ukázalo být složitější, než si myslel, a proto si ani nevšiml silných paží, které se mezitím ovinuly kolem pasu jeho nejlepší kamarádky.

Valeska překvapeně vyjekla. Cítila se, jako by ji ten muž uvěznil proti její vůli. Byla příliš vyděšená na to, aby se otočila a podívala se do tváře komukoliv, kdo se k ní rozhodl přistoupit. Ten chlap, co ji svíral, byl obrovský – pravděpodobně jeden z těch vysoko postavených kožoměnců, které tak nesnášela.

„Zatančíš si se mnou?“ Promluvil hluboký, chraplavý hlas a po páteři jí přejel mráz.

Muž byl cítit mokrým psem a drahou kolínskou – musel to být ten Alfa, kterého vycítila hned, jak vešli do klubu. Navzdory jeho nátlaku si Valeska z nějakého důvodu ty silné paže, které ji držely a vysílaly do její rozehřáté kůže příjemné záchvěvy, užívala.

Zavřela oči, zhluboka se nadechla a vymyslela plán – prostě tancovala dál. Její zadek se otřel o jeho rozkrok a velmi rychle ucítila, jak se jeho úd tlačí proti úzkým džínsům, které měl na sobě.

Valeska šokem málem lapla po dechu – věděla sice, že na muže vždycky měla jistý vliv, dokonce po ní sem tam pokukovali i Alfové, ale tohle bylo poprvé, co se jí podařilo vzrušit muže takhle rychle.

Než se vůbec pokusil znovu promluvit, Valeska popadla jeho ruce a zkusila se z jeho sevření vymanit. Třeba se jí podařilo ho dostatečně rozptýlit, aby se dostala ze situace, kterou vytvořil.

Muž se však ani nehnul. Valeska mu šlápla na nohu, přidala na síle a vrhla po něm naštvaný pohled.

Chlápek lehce zasyčel, ale odmítl ji pustit: „Věř mi. Rozhodně mě nechceš provokovat.“ Své sevření kolem jejího pasu ještě o něco víc utáhl.

Záda se jí vtiskla do hrudi pevné jako skála, což jí konečně pomohlo pochopit, jak obrovský ten samec vlastně je. Kdyby se Valeska otočila, musela by vzhlédnout hodně vysoko, aby jen zachytila záblesk jeho tváře.

I kdyby to udělala, Valeska si byla jistá, že by ten muž musel pokrčit kolena, aby si mohla prohlédnout každý detail jeho obličeje. Další důvod, proč Alfy nenáviděla – díky těmhle vysokým hajzlům se cítila méněcenná ještě předtím, než vůbec otevřeli pusu.

„Nech mě jít!“ Zasyčela Valeska.

„Pššt, přestaň to tak prožívat a prostě buď zticha,“ zabručel.

Když viděla, že se nehodlá stáhnout, rozhodla se Valeska lhát. „Jsem tu se svým přítelem, čekám na něj, až se ke mně připojí na parketu.“

„Tak na něj počkáme společně. Jsem gentleman, jak už sis pravděpodobně všimla. Kdybych nebyl – už bych si tě přehodil přes rameno a odtáhl domů v momentě, kdy jsem tě poprvé spatřil. Provokovat muže může být zábava, ale taky vůbec nemusí. Výsledek záleží na tom, jak se budeš chovat.“