„Hej, Vivi, už jsem tady!“ Lyra se ke mně a Lo připojila v koupelně, zatímco se prohlížím v zrcadle. S Lyrou jsme se na sebe usmály, vědomy si toho, co se chystáme udělat, zatímco Lo se tvářila děsně kysele, ale věděla, že z toho neuteče.

Vystrčila jsem hlavu z koupelny a ujistila se, že je čistý vzduch. Na chodbách nebyli žádní studenti.

„Pojďme, jdeme na to.“

Aby plán vyšel, musely jsme jít na parkoviště. Lo souhlasila, že bude hlídat, zatímco já a Lyra vyřídíme zbytek.

Když jsem vycházela ven s plechovkou barvy, měla jsem v obličeji samolibý výraz, a totéž platilo pro Lyru. Vždycky jsem si chtěla procvičit své umělecké dovednosti a teď jsem přesně věděla jak. Slýchala jsem, že jsem umělecký talent – tedy aspoň moje máma to říkala.

Šla jsem k Romanovu autu, položila plechovku na zem a otevřela víko. Pravou stranu jeho Lamborghini Huracán Spyder jsem pomalovala růžovou a fialovou. Lyra pomalovala levou stranu auta zelenou a modrou. Vytáhla jsem papír s nápisem ‚Pomsta je mrcha‘ a usměvavým smajlíkem vedle.

Nemůžu se dočkat, až uvidím jeho reakci.

„Panejo, ten bude tak vytočenej,“ smála se Lyra. „Vždyť víš, že je to jeho nejoblíbenější auto...“

„Jo, a přesně proto se mi tenhle plán líbí nejvíc.“ Plácly jsme si a usmívaly se jako šílené.

„Pohněte, holky, dělejte, než zazvoní,“ zašeptala Lo. Rozběhly jsme se zpátky dovnitř, do koupelny, abychom se zbavily barvy na rukou.

Zazvonilo okamžitě poté, co jsme vyšly z koupelny, což signalizovalo začátek oběda.

To bude trefa do černého!

Studenti začínají vycházet ze tříd a my splýváme s davem mířícím do jídelny. Koupila jsem si hranolky a džus, Lyra a Lo si vzaly sendviče a colu. Došly jsme k našemu stolu, sedly si a položily tácy s jídlem.

„Nemyslíte si, že jste to přehnaly?“ zeptala se Lo ustaraně.

„Prosím tě! Měl na to myslet dřív, než mě málem přejel,“ odpověděla jsem drze.

„Myslíte, že už to viděl?“ zeptala se Lyra.

„Nevo...“

„Kdyby to viděl, nebyl by tak potichu.“

„Možná to ještě neviděl.“

„Tak mi řekni, Lyro, v kolik v pátek přijede tvůj brácha?“ zeptala jsem se.

„Ještě nevím jistě, ale myslím, že říkal něco o tom, že tu bude do poledne.“

„Vypadá to, že někdo je do něj pořád zakoukanej,“ popíchla mě Lo.

„Co na to říct? Mám slabost pro hezké kluky,“ odpověděla jsem šibalsky.

„Jo, to vidíme naprosto jasně,“ prohodila Lyra, než si nacpala pusu sendvičem.

„Jak to myslíš?“ zvedla jsem obočí a upřeně se na Lyru podívala.

„To sexuální napětí mezi tebou a Romanem je prostě až moc silné,“ odpověděla a já se zakuckala pitím. Zírala jsem na ni a opakovaně kašlala, zatímco mě Lo poplácávala po zádech.

Proboha, jak nás to mohlo napadnout? Já i Roman víme, že se to nikdy nestane.

„Myslím, že nevíš, co mluvíš, Lyro. Roman a Vivi si jdou po krku, co si pamatuju. Věř mi, žádné sexuální napětí tam není.“

„V tomhle s Lo souhlasím, Lyro. Mezi mnou a Romanem není žádné sexuální napětí, fuj.“ Udělala jsem obličej, jako by se mi chtělo zvracet, abych to zdůraznila.

„Když myslíte, ale láska někdy začíná nenávistí,“ namítla Lyra.

„To se nikdy nestane, nikdy,“ odsekla jsem jí.

Zvuk rozražených dveří do jídelny upoutal pozornost všech a celá kantýna ztichla.

Roman vešel dovnitř a z uší mu obrazně řečeno stoupal dým. Obličej měl rudý vzteky a prsty zaťaté v pěst.

„Kdo to udělal mému autu?“ zeptal se hlasem sice velmi klidným, ale smrtelně nebezpečným.

Nikdo neodpovídal a já s Lyrou jsme měly co dělat, abychom potlačily smích.

„Kdo mi to proboha udělal s autem?“ zařval, neschopen ovládnout svůj hněv.

Nebudu lhát; vyděsilo mě to k smrti, ale i tak jsem nehodlala couvnout.

Jeho oči skenovaly sál, až se zastavily na mně. Vnitřně jsem se zachvěla pod intenzitou jeho pohledu, ale můj zrak se s jeho střetl bez zaváhání.

„Tohle ještě neskončilo,“ řekl Roman a vyrazil z jídelny ven.

„Ups, ten je víc než vytočenej,“ řekla jsem a nervózně se zasmála.

„Jo, co budeme dělat?“ zeptala se Lyra ustaraně a obě jsme se otočily k Lo, která nás obdařila pohledem typu ‚já vám to říkala‘.

Zbytek dne plynul dál, dokud nezazvonilo, což znamenalo konec vyučování. Šťastně jsem si povzdychla.

Konečně svoboda.

Lo musela zůstat třicet minut po škole kvůli nějakému kroužku, do kterého se přihlásila, ale Lyra už byla pryč; doučovala nějaké děti. Protože mě Lo měla vést domů, rozhodla jsem se zabít čas v koupelně projížděním Instagramu. Když jsem vyšla ven, chodba už byla prázdná.

Pořád mi zbývalo pět minut. Ugh.

Vyšla jsem ze školy a rozhodla se počkat na Lo v jejím autě, ale než jsem se tam dostala, uslyšela jsem, jak někdo křičí moje jméno.

„VIVI! Co to má sakra znamenat? Co jsi to udělala s mým autem?“

Past! Opakuji, jsem v pasti. Pomozte mi.

Věděla jsem, že není úniku, tak jsem se opřela o auto a Roman se postavil přímo přede mě.

Páni... Zmínila jsem už, že je neskutečně vysoký?

Do čeho jsem se to proboha dostala?