„Vivienne, co jsi to sakra udělala s mým autem?“ zavrčel na mě. „Proč bys to proboha dělala mému miláčkovi?“

Ušklíbla jsem se nad jeho slovy. To fakt nazval svoje auto svým miláčkem? No, vzhledem k tomu, jak nehorázně drahé bylo, asi bych to udělala taky.

Jeho tvář zvážněla a nasadil nenávistný výraz. „Nevím, proč se tomu sakra směješ, protože to vůbec není vtipné.“ Chytila jsem se za hruď, jako by mě jeho slova hluboce zasáhla.

„Auvajs, kéž bych mohla říct, že mě to mrzí. Ale oba víme, že bych jen sprostě lhala. Nemusíš být takový chudáček; není to tak, že by ses včera nebavil, když jsi mě málem přejel.“

„Jdi do háje, Vivienne.“

„Nedělám charitu, a je to Vivi.“ Nechápu, proč mě pořád oslovuje Vivienne; ví, že nemám ráda, když se mi říká celým jménem, ale dělá to jen proto, aby mě provokoval.

„Já ti to tak vrátím, Vivienne! Jen počkej.“ Naklonil se ke mně a svými měkkými rty se otřel o mé ucho. „Jen počkej a uvidíš, princezno.“

Chvíli jsme se na sebe upřeně dívali, ani jeden z nás nechtěl ustoupit. „Jen do toho,“ opáčila jsem.

„To si piš, že do toho půjdu,“ řekl, než nasedl do auta a odjel.

Dobře! Tak to bylo něco.

Snažila jsem se na jeho výhrůžku nemyslet, zatímco jsem čekala, až Lo skončí. Jakmile vyšla ze školy, nasedla jsem do auta a nic neříkala. Jely jsme směrem k mému domu, Lo celou cestu mlela o tom večírku, zatímco já jsem jí věnovala jen mizivou pozornost, ztracená ve vlastních myšlenkách.

Hned jak jsem dorazila domů, máma mě poslala pro nákup, zatímco jela vyzvednout Arla ze školy. Procházím uličkami v Savor & Select. Už jsem měla všechno potřebné, včetně vajec, mléka, slaniny, limonády a tak dále. Došla jsem do uličky se slanými pochutinami pro Pringles.

Právě když jsem to chtěla vzdát, našla jsem ten skrytý poklad na horní polici.

Jupí!...

Všimla jsem si, že tam zbývají jen jedny, tak jsem k nim přiskočila a postavila se na špičky, abych na ně dosáhla, a v tu chvíli jsem uviděla, jak se po nich natahuje i ruka někoho jiného.

Má ruka se otřela o dotyčného; podívala jsem se na tu vysokou postavu a zamračila se.

Roman.

„Byla jsem tu první, naval to,“ řekla jsem se založenýma rukama na prsou.

„Rád bych, ale jak se říká, kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ odpověděl pochybným tónem.

„Není někde poblíž kulka, před kterou bys mohl... já nevím... třeba skočit?“ kontrovala jsem. „Vždyť ti to ani nechutná.“

„Nebuď zahořklá, zlato, buď radši lepší. A měla bys přestat být mnou tak posedlá. Chápu to; jsem krasavec.“

„Ráda bych viděla věci z tvého úhlu pohledu, ale nedokážu si hlavu narvat tak hluboko do zadku.“ Protáčela jsem oči.

„Jen si je klidně dál protáčej; možná tam vzadu najdeš mozek.“

Povzdechla jsem si. „Prostě mi to vrať, Romane.“

„Umm... ANI NÁHODOU!“ Zavrtěl hlavou a odkráčel.

„Pane, dej mi trpělivost, protože jestli mi dáš sílu, budu potřebovat i peníze na kauci,“ zašeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem sledovala, jak odchází. Ještě se otočil a mrkl na mě, než šel k pokladně.

Nezbývalo mi než vzít pytlík chipsů a jít platit. Doma jsem vyndala nákup a dala všechno na své místo. Máma s Arlem už byli zpátky. Šla jsem do pokoje a vytáhla si úkoly. Seděla jsem na posteli, dělala na nich a z mého repráčku vyhrával hip-hop.

♤♤♤♤

„Vivienne Vanceová, kolikrát už musíme probírat tvůj problém s vypínáním a duchem nepřítomnosti?“ rýpla si Lyra.

„Moc se omlouvám, má temná královno.“ Lyra nad tím protočila oči a Lo se jen smála.

Právě teď jsme všechny tři na obědě, protože máme volnou hodinu.

„Takže dneska platí to kino?“ zeptala se Lyra.

„Jasně, u tebe, že jo?“ řekla jsem Lo a strčila si do pusy lžíci pudinku.

„Jo. Jo a přijde Brooks a nevím, koho s sebou vezme.“

„Myslím, že Romana už jsem měla dost; jen se ujisti, že on nepřijde.“

„Zeptám se Brookse a dám ti vědět,“ odpověděla Lo.

Pokračovaly jsme v obědě a já holkám vylíčila, co se stalo včera.

Po škole jsem se osprchovala a převlékla, než jsem vyrazila k Lo. Došla jsem k vchodovým dveřím a zazvonila. O pár minut později Lo otevřela a skoro okamžitě mě objala.

„Víš, že můžeš prostě vejít, místo abys zvonila,“ řekla.

„A vpadnout k tobě a Brooksovi, když jste nahatí? Tenhle horor už znovu zažít nechci.“

Rozesmála se na celé kolo. „To bylo vtipné; ten tvůj výraz byl k nezaplacení.“

„Fakt se budeš jen smát? Malé varování by neškodilo.“

„Já vím, promiň. Pojď dál, Lyra už čeká.“

Vešla jsem do domu, Lo šla za mnou a obě jsme zamířily do obýváku, kde jsme našly Lyru, jak se cpe feferonkovou pizzou a projíždí telefon.

„Kde je jídlo, tam najdeš Lyru.“

„Co na to říct, Vivi? Prostě k jídlu chovám tuhle nehynoucí lásku.“ Dál se ládovala pizzou.

„Zajímalo by mě, kam se to v ní všechno ztrácí,“ poznamenala Lo. Lyra byla největší jedlík ze skupiny a přitom nejdrobnější; mohla by sníst celou zebru a stejně by nepřibrala, a to ani necvičí.

Já nemůžu sníst ani sousto, aniž bych měla pár kilo nahoře.

„Co můžu říct? Mám tělo bohyně,“ pronesla Lyra hravě a rozesmála se. Obě jsme se k ní přidaly a posadily se do křesel.

„Tak na co se budeme koukat?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Nevím, proč s Lyrou neprojedete Netflix a nezkusíte najít něco zábavného, zatímco já udělám popcorn?“ Lo vstala a šla do kuchyně.

Vzala jsem ovladač a zapnula Netflix. Prošly jsme spoustu filmů a rozhodly se pro dobrodružnou komedii. Expedice: Džungle. Zastavila jsem film a čekala, až se Lo vrátí s popcornem.

„Brooks nemůže přijít; trenér je nechal trénovat dýl, protože příští sobotu mají další zápas,“ řekla Lo, když vcházela do obýváku s mísou popcornu v jedné ruce a telefonem v druhé.

„Takže to bude jen dámská jízda,“ pronesla Lyra a stoupla si, aby si vzala mísu s popcornem.

„Vypadá to tak.“