„Myslel jsem, že jsi říkala, že ta hospodyně, co má nahradit Ilarii, už je na cestě? Tak kde tedy je?!“ Jeho hlas zaburácel do telefonu a žena na druhém konci ho musela na pár sekund odtáhnout od ucha, než ho znovu přiložila.

Lorenzo byl vzteky bez sebe a ona věděla, že když se rozzlobí, obvykle to nekončí dobře. Jak mu má vysvětlit, že dotyčná dáma ještě nedorazila?

Kdyby se to odvážila říct, srazil by jí hlavu, takže musela rychle přijít s nějakou odpovědí.

I když má Lorenzo dlouhý seznam žen k ukojení svých sexuálních tužeb, ženské pohlaví v lásce nemá. Jen je ošuká a tím to končí.

„Už je na cestě, pane. Jsem si jistá, že uvízla v zácpě, proto tu ještě není,“ vysvětlovala. Dobře. Alespoň se jí podařilo situaci zachránit.

Lorenzo si odfrkl a hovor ukončil. Stejně nemělo smysl dál mluvit.

Lorenzo se po hovoru rozhlédl po stavu svého domu a znechuceně se zamračil.

Byl tu neskutečný nepořádek.

Po svém malém sexuálním dobrodružství se zrzavou děvkou číslo jedna čekal, že to tu bude takhle vypadat, a proto nutně potřeboval hospodyni.

Ta předchozí odešla poté, co ji přijali na vysokou, a ta nejstarší, kterou má, by všechno sama nezvládla, proto se rozhodl pořídit si novou. Sice jeho minulá hospodyně byla kus, ale slíbil si, že nebude sexualizovat žádnou ze svých zaměstnankyň. Dával přednost běžným kurvám.

Prostě bude muset jít do práce a doufat, že než se vrátí, bude už nová síla na místě, jinak se postará o to, aby ta agentura v budoucnu neměla jediného klienta.

Banda idiotů.

*.*.*.*

Gemma dorazila do Los Angeles, jednoho z velkých měst v Kalifornii, poté co si poplakala a utěšila všechny v klášteře. Většina sester ji měla ráda, takže věděla, že její nepřítomnost bude citelná, ale přesto jí to nezabrání jít za svými sny.

Po opuštění kláštera si objednala taxi a poté, co mu dala instrukce, vyrazili. Odvezl ji celou cestu až do Atlanty.

Celou cestu nemohla usnout. Fascinovaly ji silnice, ulice, auta a velké budovy, které sahaly téměř do nebe.

V jednu chvíli měla dokonce chuť se řidiče zeptat, jestli většina těch budov skutečně sahá až do nebe. Bylo toho na ni moc a cítila se být vším, co viděla, naprosto ohromená.

Něco z toho viděla, než je přivedli žít do kláštera, ale to bylo před dvaceti lety. Dvacet let neopustila brány kláštera. I když jim většina sester vyprávěla příběhy o světě tam venku, nebylo to nic ve srovnání s tím, co viděla na vlastní oči.

Určitě si vybuduje jméno a postará se o to, aby uspěla.

Řidič, který viděl, jak zvláštně si všechno prohlíží, si dal za úkol jí věci vysvětlovat. Věděl, že život v klášteře může člověka odříznout od dění v reálném světě. Jen doufal, že najde to, co hledá. Svět tam venku může být pro tak nevinného člověka, jako je ona, děsivým místem.

Když dorazili na místo, pomohl jí se zavazadly a pak se s ní rozloučil.

Podívala se na ceduli u vchodu, aby se ujistila, že je skutečně na správném místě, a pak vešla dovnitř.

Když vstoupila, uviděla všechny v pilné práci, a tak požádala o pomoc jednu z žen u pultu.

„Dobrý den,“ pozdravila se zářivým úsměvem. „Já jsem Gemma...“

„Ty jsi ta coura, co má dneska nastoupit do práce? Kde jsi byla?“

Gemma s úsměvem přikývla a volbu slov té dívky si nijak nebrala k srdci. Skoro jako by ji ani neslyšela.

„Ano, to jsem já.“

„A dorazíš až teď. Paní Lucia ti za tohle určitě utrhne hlavu,“ zasyčela, než zavolala své šéfové.

Gemma zmateně svraštila obočí. O čem to mluvily?

Zanedlouho z kanceláře vyšla žena po třicítce a zamířila k ní. Lucia si prohlédla stav Gemminých šatů. Kdyby měla čas, určitě by to okomentovala, ale neměla. Už teď jí hořela půda pod nohama.

„Gemma?“

„To jsem já,“ odpověděla Gemma a postavila se jí čelem.

„Už jsem tě chtěla nahradit někým jiným, kdybys přišla ještě o kousek později, ale řekněme, že štěstí stojí při tobě,“ řekla jí s vážnou tváří. „Člověk, pro kterého máš pracovat, už teď zuří, takže musíš okamžitě odejít, než ho vytočíš ještě víc.“

Naškrábala na kus papíru adresu a podala jí ho.

„Dvacet procent z tvého výdělku jde agentuře. To už jsem s tvým novým šéfem vyřídila,“ vysvětlovala, zatímco Gemma studovala obsah papírku, který právě dostala.

„Jak se tam dostanu?“ zeptala se Gemma.

„To si ze mě teď děláš legraci?“

„Moc se omlouvám,“ omluvila se Gemma, když se tón té ženy změnil. „Nikdy předtím jsem ve městě nebyla, takže se tu nevyznám.“

„Prostě si vezmi taxíka a dej mu tu adresu. Místo, kde budeš pracovat, je velmi známé a každý v tomhle městě ví, kde se nachází.“

Na Gemminých tvářích se objevil úsměv, ženě vřele poděkovala a vyrazila z kanceláře.

Všechno do sebe pomalu zapadá. Je to jen otázka času.

Gemmě se podařilo sehnat taxi poté, co mávala přes patnáct minut. Město bylo velmi rušné, takže ji to vůbec nepřekvapilo.

Dala řidiči svou adresu a on ji dovezl do cíle.

Poté, co mu zaplatila, vzala kufry a zastavila se před vchodem do obrovské budovy, která připomínala palác. Na nápisu před bránou stálo zlatým písmem „Gallo's“.

Ať už tu žije kdokoli, musí to být velmi bohatý a úspěšný člověk, a přesně o takovém životě vždycky snila.

Zamumlala krátkou modlitbu a pak zamířila k ostraze.