Gemma prošla dovnitř poté, co ji muži z ostrahy prověřili.

Všimla si, jak na ni zírají, ale netušila, proč si ji tak prohlížejí.

Jeden šel dokonce tak daleko, že jí řekl, že je velmi krásná žena, což vzala jako kompliment.

Gemma mu vděčně poděkovala. Neměla ani tušení, že baží po jejím vzhledu.

Dívka měla křivky, pro které by se dalo vraždit, a nevinnou tvář, kvůli které by muž hřešil. Navzdory tomu, že byla oblečená v těch nejcudnějších šatech, jaké kdy viděli, stejně to nedokázalo zakrýt tvary, které se pod nimi skrývaly.

Z její tváře vyzařovala nevinnost a její oči měly čistou záři, když zamrkala řasami. Rty měla oválného tvaru a světlá pleť zvýrazňovala její blonďaté vlasy sepnuté do úhledného drdolu.

Gemma došla k verandě, která oddělovala hlavní dům od křídla pro služebnictvo. Muži z ostrahy ji nasměrovali právě sem.

Zaklepala na dveře a vyšla starší dáma s uvázanou zástěrou.

„Dobrý den,“ pozdravila dáma s chlácholivým úsměvem. „Jak vám mohu pomoci?“ zeptala se a přeměřila si Gemmu od hlavy k patě, přičemž přemýšlela, co tu dělá.

„Jmenuji se Gemma a jsem ta nová hospodyně, která sem byla přidělena,“ vysvětlila a ukázala starší dámě své dokumenty.

Agata jí vzala papíry z ruky a chvíli na ně zírala.

„Ah... vy jste ta, co má nahradit Ilarii!“ prohlásila. „Vítejte. Pojďte dál, ukážu vám váš pokoj,“ ustoupila stranou a nechala Gemmu vejít.

„Děkuji,“ pronesla Gemma a následovala ženu dovnitř.

„Lorenzo odešel do práce,“ vysvětlovala Agata. „Ale setkáte se s ním později. Provedu vás domem, abyste si zvykla na své pracoviště.“

Gemma se na tu milou ženu usmála.

Nečekala, že bude tak laskavá. Bylo skvělé mít tu někoho, kdo na ni dohlédne.

Následující hodiny strávila Gemma s Agatou, která ji prováděla po domě.

Nebýt Agatiny pomoci, už teď by byla ztracená. Dům byl tak velký, že ji to až k smrti děsilo. Jak je možné, že tu majitel žije úplně sám?

„A co jeho žena a děti?“ zeptala se Gemma v jednu chvíli během prohlídky, ale Agatin obličej okamžitě posmutněl. Gemma byla její náhlou reakcí zmatená, ale stále se na ni tázavě dívala.

„Není ženatý. Děti taky nemá. Opovrhuje jimi. Nechce s nimi mít naprosto nic společného,“ přiznala Agata s očima plnýma bolesti.

Její šéf byl velmi laskavý muž, ale z nějakého důvodu dával přednost tomu, aby ženy dostával do postele, než aby s nimi sdílel domov.

„Co je na nich k opovrhování?“ zeptala se Gemma nevinně. „Děti jsou požehnáním shůry. U nás doma nás učili, že děti jsou božím darem lidstvu. Jsou plodem lásky, kterou spolu sdílejí manžel a manželka.“

Agata se na Gemmu při jejích slovech dívala. Byla docela fascinovaná tím, jak se dívá na svět. Bylo zřejmé, že není odsud.

Na svůj věk byla docela inteligentní a také dost bystrá.

„Proč jsi tady, Gemmo? Myslím v tomhle městě,“ zeptala se Agata, když prohlídka domu skončila. Všimla si, jak se Gemma při té otázce začervenala.

„Přišla jsem sem studovat na vysokou,“ odpověděla popravdě. „Vyrůstala jsem v klášteře u nás doma. Já i moje sestra jsme byly sirotci, které se ujaly sestry, a tam nás také vychovaly.“ Při řeči se jí rozzářily oči.

Vždycky ráda mluvila o domově. Připomínalo jí to tamní lidi, takže se už necítila tak sama.

„Život v klášteře byl dobrý, ale chtěla jsem něčeho sama dosáhnout. Dokončila jsem tam střední školu a pak jsem chtěla jít na vysokou, a aby se to mohlo stát, potřebovala jsem práci, tak jsem se přihlásila a tak jsem dostala tuhle,“ vysvětlovala a Agata s porozuměním přikývla.

„Vždycky je dobré mít sny, Gemmo, a jsem ráda, že je máš.“

„Moc vám děkuji, paní Agato. Jste velmi milá,“ pochválila ji, což starší dámu rozesmálo.

„Pojďme tě ubytovat, než začneme s přípravou večeře,“ navrhla Agata a vedla cestu směrem ke křídlu pro služebnictvo, Gemma kráčela za ní.

„Kolik je v tomhle domě služebnictva?“

Agata se hluboce zamyslela. „Můžu tě ujistit, že víc než deset, ale my se staráme o práci v kuchyni. Ostatní dělají jiné věci kolem domu. Lorenzo má problémy s důvěrou, takže u sebe obvykle neubytovává příliš mnoho lidí.“

„Aha,“ hlesla Gemma překvapeně, než opustily velký palác.

*.*.*

Lorenzo v kanceláři pracoval na nějakých spisech. Potřeboval dokončit rozdělaný projekt a také si trochu odlehčit od práce. Tenhle projekt pro něj znamenal velké příležitosti a on si nemohl dovolit nechat ho proklouznout.

„Ahoj Lorenzo!“ zavolal někdo smyslným hlasem a vešel do jeho kanceláře. Byl tak zaneprázdněn, že si ani neuvědomil, že má návštěvu.

Lorenzo ten hlas okamžitě poznal. Poznal by ho, i kdyby byl v pekle. Ten hlas s ním dokázal dělat divné věci, a tak ho dobře znal.

„Silvia.“ Jeho hlas při mluvení náhle klesl.

„Co děláš v L.A.? Myslel jsem, že se vrátíš až za čtrnáct dní?“

Obešla stůl a vyhoupla se na něj přímo před něj.

Lorenzo si nemohl nevšimnout, jak skvěle vypadá. Měla na sobě krátké červené šaty a stříbrné podpatky. Rty měla namalované rudou rtěnkou a vlasy měla trochu vlhké. Skoro jako by právě vylezla z bazénu, než ho přišla navštívit.

Silvia dokázala vypadat skvěle v čemkoli, takže ho to nepřekvapilo. Byla to neuvěřitelně krásná žena.

„Chyběla jsem ti?“ přiblížila svou tvář k jeho, přičemž úmyslně vystavila na odiv svůj dekolt.

„Co na to říct? Děláš to líp než kterákoli jiná ženská v Los Angeles,“ přiznal se s úšklebkem na tváři.

„Co kdybych ti trochu zlepšila náladu? Jako za starých časů?“ navrhla a olízla mu ucho, zatímco mu jeho ruce pomalu roztahovaly nohy, aby odhalily její ženství. Neměla na sobě kalhotky.

„Přesně tak, jak to máš rád,“ odpověděla na nevyřčenou otázku v jeho mysli, když se na ni podíval.

„Jsi jediná, kdo mě chápe, Silvio. Díky, že ses vrátila,“ zašeptal, než přitiskl své rty na její.

Otřásla se, když se jeho ruce pod šaty dotkly jejího klitorisu.

Lorenzo umí zapálit oheň jediným dotekem.

Prohnula se dopředu a nastavila svůj poštěváček jeho prstům pro další útok. Tohle jí chybělo. On jí chyběl. Celou dobu v letadle měla v hlavě jen jednu myšlenku. Udělat Lorenza svým, a teď, když je s ním, už ho nepustí.

Lorenzo vnořil prsty do její těsné pochvy, až začala pulzovat. Zachvěla se, jak jí prsty dál pronikal do nitra.

„Kurva!“ vydechla. Ruce na stole se jí třásly, jak se snažila udržet stabilitu. Tohle bylo víc, než v co doufala.

„Jak moc jsem ti chyběl?“ zeptal se chraplavým hlasem a sklonil se, aby jí sál kůži těsně pod krkem.

Silvia vykřikla v extázi.

„Věděl jsem to, Silvio. Tady jsi taky opojná,“ zamručel hlubokým hlasem.

„Lorenzo!“ Silviin hlas zněl jako prosba, ale měla by vědět, že Lorenzo v dohledné době nepřestane. O tohle si ostatně řekla.

„Řekni mi to, Silvio,“ pobízel ji. „Řekni mi, jak moc ti chyběl můj čurák ve tvém nitru.“

„Ch-chyběl...“ vydechla se zavřenýma očima.

„Přestanu se tě dotýkat, jestli mi neřekneš to, co chci slyšet,“ brnkl prsty o její klitoris a ona se nekontrolovaně zajíkla.

Když neodpovídala, Lorenzo se pokusil prsty vytáhnout, ale ona je udržela na místě.

„Neopovažuj se přestat!“ rozkázala hlasem plným čistého vzrušení.

„S čím přestat?“ zeptal se s lišáckým úsměvem, zatímco jí hleděl do tváře.

„Nepřestávej se mě dotýkat, Lorenzo. Prosím, ošukej mě!“ řekla třesoucím se hlasem, který vyslal miliony signálů do jeho penisu.

„To je to, co jsem chtěl slyšet, Silvio,“ uznal, než jí zaklonil hlavu na stůl a odhalil její kundu své tváři.

Lorenzo jí zvedl nohy a zabořil obličej do jejího rozkroku.

„Lorenzo!“ vykřikla a snažila se od něj odtlačit, ale on ji udržel na místě. Vzal ten malý uzlík do úst a sál ho, přičemž jazykem stíral veškerou šťávu. Přejel jí jazykem po klitorisu a ona se otřásla. Silviiny myšlenky byly v tu chvíli tak rozptýlené, že nedokázala ani pořádně uvažovat.

„To se ti líbí, co?“ zeptal se smyslným hlasem.

„Ach kurva! Ano, mrdni mě!“ pobízela ho, ale on ji dál šukal jen jazykem, než se narovnal v křesle.

Silvia, zmatená z toho, co se právě stalo, si upravila šaty a podívala se na něj.

„Co se děje?“

Když se na ni podíval, na rtech se mu objevil úsměv. „Co kdybychom to dokončili u mě doma?“

Viděl, že už ji má přesně tam, kde chtěl, a v hloubi duše věděl, že nebude schopná odmítnout.